Severský matador Aki Kaurismäki se po šestiletém mlčení vrací s roztomilou proletářskou romancí, která na festivalu v Cannes získala Cenu poroty.
Vytáhlý dělník Holappa (Jussi Vatanen) má rád komiksy. A taky alkohol. Jeho kamarád z práce má zase rád zpěv. Přátelé po šichtě vyrazí do ztemnělého karaoke baru, tradiční to finské kratochvíle. Mlčenlivému Holappovi tady do oka padne podobně samotářská Ansa (Alma Pöystiová). Ansa pracuje v supermarketu, odkud si domů bere prošlé jídlo, pokud je zrovna nerozdává potřebným. Podobně, jako Holappa čte komiksy, Ansa poslouchá rádio, kde znějí zprávy z ukrajinské války. Ovšem když jí přijde vyúčtování za elektřinu, okamžitě vypíná proud v celém bytě. Kaurismäkiho hrdinové se pohybují na hranici chudoby, z níž ovšem nehledají žádný úporný útěk. Raději spolu půjdou do kina. Na zombie komedii Mrtví neumírají od Jima Jarmusche, režisérova duchovního souputníka z druhé strany oceánu. Ovšem když Ansa vidí, jak Holappa nasává, postaví ho před životní dilema.
Chodit na filmy Akiho Kaurismäkiho je jako navštěvovat oblíbený bar, kde se nic moc nemění. V případě Finových filmů se tedy nic moc nemění minimálně od poloviny osmdesátých let. Tehdy Aki Kaurismäki natočil tragikomedii Stíny v ráji (1986), kde se do sebe zamilují popelář a pokladní. Skloubil tu vztah lidí ze dna společnosti se seversky lakonickým, ovšem obecně srozumitelným komediálním nadhledem, to vše v kulisách současného, ale přesto tak nějak zapomenutého Finska. Stíny v ráji byly zároveň první z takzvané proletářské trilogie, kterou Kaurismäki točil koncem osmdesátých let. Jejími dalšími pokračováními byla Ariel (1988) a Dívka ze sirkárny (1990).
Karaoke blues je jejich přímým pokračovatelem. Fascinující ale je, že i když se na režisérově stylu zdánlivě nic nemění, Kaurismäki se v žádném svém filmu neopakuje. Má dar minimalistického, poutavého vypravěče, jehož úspornost rozhodně nelze zaměňovat za lenost. Krásně to shrnuje herečka Alma Pöystiová: „Aki napsal scénář ke Karaoke blues za třicet hodin. Neobsahuje mnoho stránek. A na nich není příliš slov. Ale každé je tam správně. Je to scenáristický klenot.“
Profesní jistotu pak Kaurismäki prokazuje i při realizaci. Natáčí na film, nerad opakuje klapky. Často si vybere hned tu první. Možná i tohle soustředění dodává jeho snímkům pocit neopakovatelnosti, která působí, jako by pocházela z nějakého dávného, pozapomenutého světa, který máme na filmovém plátně tak rádi. Od toho ostatně tohoto severského mistra máme.
Karaoke blues
Režie: Aki Kaurismäki
Finsko / Německo 2023
