Karel Och (49) pracuje na MFF Karlovy Vary třiadvacet let, posledních dvanáct jako umělecký ředitel. Ví tedy, že se festivaly, stejně jako lidé a doba, dramaticky mění. Mění se taky současná pozice Karlových Varů i jejich programu v kontextu ostatních přehlídek. Nové impulsy se samozřejmě projevují i ve filmech, které letos uvidíme.
Přibude, v kontrastu s celosvětově složitou dobou, letos ve Varech bezstarostných, veselých, vtipných filmových příběhů?
Spíš snímků, které sice neodvracejí zraky od reality, ale chtějí divákům nabídnout nějakou protiváhu. Není zkrátka možné sledovat jen odraz skličující reality. Jak vždycky říkali moji kamarádi v Řecku, kteří neměli nic společného s filmem: „My se na naši novou řeckou filmovou vlnu dívat nechceme. Ty filmy jsou možná fajn a líbí se v zahraničí, ale my tyhle sociální problémy žijeme každý den v reálu. Nepotřebujeme je znovu prožívat ještě na plátně.“ Takže ano, díky filmům, které k nám přicházejí, cítím v posledním roce od tvůrců potřebu nepovrchní, inteligentní zábavy v sebezáchovném slova smyslu. Určitou nutnost oddechnout si, načerpat vnitřní síly – vždyť přestát současný svět může být někdy velmi náročné.
Uvedete konkrétní příklady z letošního programu?
Takto nenápadně, nepovrchně, zůstávají vtipné a zábavné snímky finského režiséra Akiho Kaurismäkiho, který skutečnost záměrně přetváří skrze svůj poetizující pohled. V jeho Karaoke blues, které ve Varech uvidíme, slyšíme téměř v každé scéně rádio a v něm zprávy z Ukrajiny, což považuji za zajímavý moment… Překvapilo mě ale, že o Karaoke blues se letos v Cannes mluvilo jako o jednom z nejpolitičtějších filmů festivalu. Na první pohled totiž tak nevypadá a právě v tom je asi jeho kouzlo. Obecně letos přibylo snímků, které ve složitém světě hledají určitou lehkost bytí a snaží se ji učinit aspoň trošku snesitelnou.
Co tomu říká nastupující generace filmařů, která dospívala během covidu a teď začíná tvořit v době válečného konfliktu na evropské půdě?
Mám velmi rád generační filmy, rozumějte ty, které natočil někdo z jiné generace, než jsem já. Jsou mi sympatičtější lidé, kteří vidí věci jinak než já. Připadám si potom takový moudřejší. Tak jsem se třeba cítil, když jsem odcházel z jihokorejského filmu Minulé životy, jejž rád doporučuji – uvádíme ho v sekci Horizonty. Když se tohle podaří tak velkoryse a citlivě jako v případě režisérky Celine Songové, je to skoro zázrak. K zajímavým patří i nový český film Brutální vedro debutujícího režiséra Alberta Hospodářského, který ve Varech uvádíme ve světové premiéře. Ten sice řeší docela podstatné ekologické problémy, ale snaží se o nich mluvit lehčeji, úsměvně, i když ve druhém plánu také politicky.
Letos je v programu víc než dvacítka českých filmů, když počítáme i ty krátké. Vtrhla do Varů nová česká filmová generace?
Vždycky jsme se zaměřovali na mladší filmaře, což trvá. Důkazem jsou právě letošní české filmy, umístěné v programu napříč soutěžemi. Možná – na rozdíl od starších kolegů – jsou dnešní mladí mnohem elegantněji a bezprostředněji schopni kombinovat politická, intimní a lidská témata. Když jezdíme pracovně vybírat snímky do zahraničí, potkáváme mnohem častěji mladé české filmaře, kteří na tamní festivaly jezdí, aniž v programu mají svoje filmy. Přijedou jednoduše na vlastní náklady jenom proto, aby viděli novou zahraniční produkci. Zajímá je, co se venku děje, co je zajímavé. Mnohem jednodušeji a bezprostředněji tedy drží kontakt se světem, nemají v sobě tu ostražitost nás, kteří jsme zažili přechod z osmdesátých do devadesátých let a v mládí se spíš v tom zmatku snažili zorientovat.
Působí nastupující generace více jako komunita?
Rozhodně klidněji, vstřícněji, jsou to týmoví hráči. Každý z nich je sice svébytný, ale vím, že když je posadíme k jednomu stolu, rozjede se fajn večírek. Budou se zajímat jeden o druhého, přát si úspěchy, budou optimističtí. Menší konkurenceschopnost českého filmu v minulých letech možná souvisela právě s naší uzavřenou, českou mentalitou. To se změnilo k lepšímu.
V Hlavní soutěži se letos uvádí filmová adaptace románu Jáchyma TopolaCitlivý člověk, kterou také natočil debutant, režisér Tomáš Klein. Považujete to za odvážné?
Je to něco, co si minimálně zaslouží respekt. I trochu obdivu. Právě schopnost pouštět se do ambicióznějších projektů učiní, myslím si, českou kinematografii konkurenceschopnější. Například loňský rok byl skvělý: Il Boemo režiséra Petra Václava startoval svou evropskou cestu v Hlavní soutěži na festivalu v San Sebastiánu, Světlonoc Terezy Nvotové si odvezla cenu ze švýcarského Locarna, v italských Benátkách bylo hned několik českých filmů včetně Běžných selhání, která natočila rumunsko-maďarská režisérka Cristina Groșanová podle scénáře spisovatelky a scenáristky Kláry Vlasákové… Chápeme tudíž i tvůrce, kteří třeba chtějí v soutěžní sekci zkusit štěstí jinde než ve Varech, nevnímáme to jako konkurenční boj, něco, co je namířeno proti nám. Naopak, pomoc českým filmům dostat se na evropské přehlídky je jeden z nových úkolů varského festivalu.
V roce 2017 jste zasedal v porotě v Cannes s Umou Thurman, spolurozhodoval o vítězných filmech v San Sebastiánu, Benátkách i jinde… Jak spolu jednotlivé evropské festivaly spolupracují a jak soupeří?
To se v posledních letech opravdu hodně změnilo, zřejmě i tím, že svět je propojenější. Dřív byly evropské festivaly spíš izolovanými ostrůvky. Teď jsme kolegové, často i kamarádi. K trojúhelníku Vary–San Sebastián– Locarno je třeba přidat i nizozemský Rotterdam. Neexistuje mezi námi řevnivost, fungujeme s respektem k tvůrcům a producentům; film by se neměl stát rukojmím festivalu. Myslím, že tomu paradoxně napomohla právě covidová pandemie, vždyť Benátky byly jediným festivalem, který nemusel vynechat ani jeden ročník. Proto jsme se tam v září 2020 symbolicky potkali, totiž osm uměleckých ředitelů áčkových filmových festivalů – a myslím si, že nás to tehdy opravdu sblížilo. Teď vzpomínám i na loni zesnulou paní doktorku Zaoralovou, která říkávala, že za jejích časů to bohužel tak nebylo, festivaly mezi sebou tolik nekomunikovaly. Teď je svět obecně provázanější, semknutější, z čehož máme samozřejmě radost, protože být součástí takovéhle evropské komunity nám dává pocit pokory.
Právě Vary a festival ve španělském San Sebastiánu – na rozdíl od amerických filmových přehlídek – v létě 2021 pozvaly herce Johnnyho Deppa, jenž byl v té době v soudním sporu s bývalou manželkou. O rok později soud vyhrál a své jméno očistil… Ale tenkrát to jistě nebylo jednoduché.
Myslím, že nepřijímat slepě vše nové je jeden z úkolů našeho středo-, východo- nebo obecně evropského prostoru: nepodléhat davové hysterii a módním trendům. Máme přece za sebou negativní zkušenost s totalitními režimy, musíme být k obecným proklamacím opatrní. Nechceme se nechat kádrovat, chceme o věcech diskutovat svobodně a třeba i kontroverzně, i když to prostě někdy čeří vodu. Johnnyho Deppa jsme pozvali, protože je to vynikající herec a protože ctíme presumpci neviny. Bylo to správně rozhodnutí a je dobře, že se tak stalo v době, kdy se hnutí #MeToo měnilo v silný proud, jenž s námi už zůstane navždy. Bylo těžké sledovat a číst traumatizující ženské příběhy, ale #MeToo zkrátka vtrhlo do našich životů a zahýbalo s nimi, kinematografii změnilo zásadně. Zpočátku bylo hnutí nevyhnutelně více revoluční – prostě padaly hlavy, ale to k revoluci patří. Teď se, myslím, situace zklidnila a je třeba o těchto problémech diskutovat, odstínovat je. Celé hnutí, které se samozřejmě nemohlo neodrazit v letošním dramaturgickém výběru filmů – mimo jiné v openingovém filmu Královnin gambit –, považuji za zcela zásadní.
