Obranná strategie v Evropě i Česku se mění

Evropská obranná autonomie je podle odborníků technologicky proveditelná, fiskálně životaschopná a politicky dosažitelná. A vzhledem k současným i budoucím hrozbám, ale i kvůli novým vojenským a bezpečnostním strategiím Ameriky, která se více zaměří na oblast Pacifiku, i nutná. Jenže v evropském obranném sektoru nadále přetrvává velká fragmentace. Některé státy se z nejrůznějších důvodů, jedním z nich je ochrana vlastního průmyslu a udržení pracovních míst, do společných projektů, na něž Evropská unie i Severoatlantická aliance vyčlenily peníze, nehrnou. „Poselství dneška zní: úzkým hrdlem nejsou ani peníze, ani technologie. Jde o politickou vůli jednat jako Evropané, činit rozhodnutí a poté je co nejrychleji a pragmaticky implementovat. Ukrajina nám ukazuje, že to nemusí trvat desetiletí,“ říká ve studii Kielského institutu pro světovou ekonomiku Thomas Enders, prezident Německé rady pro zahraniční vztahy.

Jenže v Evropě i v Česku realizace vojenských zakázek někdy trvá dlouhá léta. Mezitím se na bojištích ukázalo, že v kursu jsou už dávno jiné zbraňové systémy, které jsou potřeba k vítězství. Na situaci si paradoxně stěžují všichni – politici, armáda, bezpečnostní experti, média i firmy obranného průmys­lu. Ovšem složité a byrokratické zadávání veřejných zakázek, jež se obranného sektoru bezprostředně týká, snižují konkurenceschopnost Evropy.

Zde je několik příkladů, jaké překážky stojí před vytouženým cílem, jímž je získání bezpečnostní autonomie kontinentu. Dotýkají se i obranného sektoru v České republice.

Co Evropě schází

Evropa soustředí až sedmdesát procent svých výdajů na obranu u deseti největších dodavatelů obranné techniky. Ve Spojených státech amerických tento podíl činí méně než třicet procent. Evropa zároveň provozuje čtrnáct různých typů tanků, patnáct typů stíhacích letounů a využívá roztříštěné sy­stémy velení. Tato roztříštěnost pak oslabuje možné strategické výhody plynoucí z jinak rozsáhlé výroby. Evropa proto dosahuje na každé investované euro o třicet až čtyřicet procent nižších schopností než USA. Finanční prostředky, které hodlají „nasypat“ do obranného promyslu jednotlivé státy i Evropská komise a NATO, by proto podle expertů měly sice směřovat do dalších výrobních kapacit, ale i pro nové dodavatele a do moderních technologických odvětví.

Dalším problémem vzývané evropské autonomie je fakt, že třetinu vojenských zakázek Evropa pořád nakupuje ve Spojených státech. Jedná se především o zbraně a systémy, jež se zatím na starém kontinentu buď nevyrábějí, nebo jen v nedostatečném množství. Některé evropské země se pak ve snaze zajistit si nedostatkový špičkový materiál obracejí i na Izrael. Zde najdeme i jednu zajímavost spojenou s Českou republikou. Izraelská firma Rafael se snaží prosadit také u nás. Chce, aby se některé její produkty vyráběly přímo tady. Na konkrétním projektu už pracují někteří lobbisté.

Mezitím se objevují i studie a projekty, jež se sice mají rovněž odehrát na našem kontinentu, ale hovoří se v nich o vytvoření silných koalic některých národních států, ne o evropské superstruktuře.

Německo, Francie, Polsko a Velká Británie chtějí koordinovat své hlavní strategické programy, konvenční dosah a dialog o jaderné politice. Jedná se o možné jaderné odstrašení na základě vlastnictví nukleárních zbraní, které má Francie. Tato snaha je odpovědí na americký záměr umenšit svůj jaderný potenciál v Evropě a její pomocí by se mělo čelit nukleární hrozbě Ruska. Jenže Ruská federace je hrozbou i pro ostatní evropské země, s většinou z nich se ale v projektu zatím nepočítá.

Skandinávské státy, tři pobaltské země a Nizozemsko hodlají vytvořit jádro koalice pro námořní autonomii, ochranu Baltského a Severního moře a také elektronický boj. Německo by pak mohlo s partnery převzít vedoucí roli v oblasti protivzdušné obrany a obrany proti dronům. Kromě zdrojů účastnických zemí by měla poskytnout pro tyto záměry Evropská unie společné financování a civilně-vojenskou infrastrukturu.

Snaze naplnit celoevropskou obrannou vizi se věřit dá. Její záměry jsou správné a potřebné. Ale kdy to bude? Odhady hovoří, že možná až za deset let.

Některé evropské i české společnosti jsou přitom technologickými lídry v mnoha oblastech. Dá se na tom stavět. Vyvíjejí a budují taktický velitelský software, pracují na vojenské cloudové infrastruktuře a máme už i moderní autonomní systémy. Aby se ale tyto odborné znalosti mohly protavit v reálné vojenské schopnosti, musí se propojit politická vůle, koordinovaná mobilizace zdrojů a institucionální kapacita pro společnou akci.

Úvahy o evropské bezpečnosti a autonomii se přitom bezprostředně dotýkají i v posledních letech velmi úspěšného českého obranného průmyslu. Podívejme se jak, protože některé věci se budou muset změnit.

Co čeká Česko

Podle Hospodářské komory ČR výsledky za loňský rok i prvních šest měsíců letoška potvrzují silné postavení českých firem na světových trzích. Výroční zpráva ministerstva průmyslu a obchodu uvádí, že v roce 2025 byl realizován v rámci obranného průmyslu vývoz do 96 zemí a dosáhl celkové hodnoty 115,4 miliardy korun. Částka zahrnuje také prodeje a transfery do zemí Evropské unie a vývoz realizovaný v rámci brokeringových licencí. U toho si připomeňme, že devadesát procent produkce českých firem působících v obranném průmyslu směřuje do zahraničí. To současně znamená, že na vysoce konkurenčním mezinárodním trhu dokážeme uspět. Takže spolupráce i na evropské úrovni v něčem funguje. Mohla by být ale širší a hlubší. K tomu české zbrojovky úspěšně působí i ve Spojených státech.

„Současně se ale ukazuje, že dosavadní model růstu začíná narážet na hranice výrobních kapacit, zejména v chemickém průmyslu a ve výrobě munice. Další výrazný posun proto nemůže být založen pouze na tom, že budeme vyrábět větší množství současných výrobků. Musíme stále více vycházet z vlastního výzkumu a vývoje, sofistikovanějších technologií a produktů s vyšší přidanou hodnotou,“ připomíná Lubomír Kovařík, viceprezident Hospodářské komory a předseda její Sekce obranného průmyslu.

Pro české společnosti má v sektoru obranného průmyslu nadále velký potenciál munice, ale dnes i radarové a senzorové technologie, bezpilotní prostředky a ochrana proti nim, proudové motory do dronů a raket, autonomní systémy, zařízení pro kybernetickou bezpečnost nebo pokročilá elektronika, včetně softwaru. Hospodářská komora ČR dodává, že obranný průmysl může těžit i z velkých zkušeností úspěšného českého automobilového sektoru a že tuzemské firmy mají silné kapacity ve strojírenství, v přesné výrobě, automatizaci, robotice, elektronice, ve vývoji softwaru a řízení složitých dodavatelských řetězců.

Cestu máme tedy otevřenou. Pokud má ale český obranný průmysl dál expandovat, měl by se také prosadit v evropských obranných programech a mezinárodních průmyslových konsorciích. Jak je v Evropě obvyklé, programů je dost, ale zejména pro malé a střední firmy nemusí být jednoduché podporu získat.

V současnosti například existuje EU Defence Innovation Scheme, součást Evropského obranného fondu, to je vstupní brána pro rané fáze byznysu. Některé firmy, jež vyrábějí zboží dvojího využití, se mohou obrátit i na akcelerátor NATO DIANA. Za ním stojí NATO Innovation Fund, kde je zhruba miliarda eur a Česká republika je jeho součástí. Další granty nabízí European Innovation Council. Nový je pak European Defence Industry Programme, který začal rozdělovat první peníze letos. Přes BraveTech EU a jeho program DefTech Forges pak mohou firmy ověřit svou technologii v reálných operačních podmínkách vedle vojenských operátorů. To bývá někdy těžký krok, který ukáže, zda má v projektu vůbec smysl pokračovat. V ekosystému této možné podpory není někdy jednoduché se vyznat, proto vznikla strategická iniciativa agentury CzechInvest, která se jmenuje Defence Hub a ta podporuje inovace a technologický rozvoj v oblasti obrany a duálně využitelných technologií.

Velmi zajímavý je z hlediska obranného průmyslu a jeho rozvoje sedmdesátistránkový dokument nazvaný Připraveni. Vize obrany ČR 2030. Pozoruhodné je, že nevznikl na objednávku žádného soukromého ani veřejného aktéra, ale vytvořila ho společnost KPMG.

Tato studie apeluje na českou vládu a průmysl, aby více spolupracovaly. Resort obrany má podle ní stanovit pět až sedm technologických priorit a zveřejňovat střednědobé akviziční plány. To by firmám i výzkumným organizacím ulehčilo rozhodování, na co a kdy se zaměřit. Podle studie je také vhodné před vypsáním zakázek provádět předběžné tržní konzultace. Podniky by na oplátku měly sdílet údaje o svých kapacitách a nenapadat tendry, v nichž nevyhrají. A ideálně by měly směřovat víc svých investic do strukturálně znevýhodněných regionů Česka. Tam ale vzniká další otázka – budou pro to pracovní síly?

Studie zároveň nabádá, aby se zbrojaři po vzoru Francie či Estonska spojovali do konsorcií či klastrů, přes které se mohou snáze prosadit i na mezinárodní scéně. „Ať stát u strategických projektů aktivně podpoří vznik konsorcií. Firmy by měly přesunout svoji energii do hledání výrobních synergií. Obranný sektor se v tomhle může inspirovat i Českým národním polovodičovým klastrem,“ říká David Slánský, partner KPMG, který vedl autorský tým obranné studie.

Slánský pak za realistický cíl považuje vybudovat do roku 2028 v Česku minimálně tři klastry v klíčových oblastech, jako jsou munice, letectví či bezpilotní systémy nebo kybernetika. Do klastrů a konsorcií by se mohla začlenit alespoň třetina malých a středních obranných firem, aby se i jim usnadnila cesta k větším zakázkám a mezinárodním projektům.

Zní to dobře. Ale jak jsme si ukázali i na celoevropském půdorysu, někdy při řešení životně důležitých zájmů v Evropě, kdy jde o přežití, převládá snaha udržet a posílit vlastní pozice. Pokud se to změní, vydělá na tom i český obranný průmysl.