Bojištím současnosti vládnou drony, Evropa musí reagovat
Obrovský potenciál bezpilotních systémů odhalený na Ukrajině nutí Evropu přehodnotit svoji obrannou strategii. „Drony za 500 dolarů, jež se vyrábějí v desítkách tisíc kusů, jsou na frontě velmi efektivní. Evropa by se měla probudit a budovat vlastní kapacity,“ říká Jakub Karas, ředitel Aliance pro bezpilotní letecký průmysl a spoluzakladatel společnosti UpVision, která je členem CSG Aerospace.
FPV (First Person View) dron za pět set dolarů dnes zničí techniku za milióny. Co to říká o rovnováze sil na bojišti?
Válka na Ukrajině ukázala zejména obrovský potenciál a dopad způsobu využití dronů a de facto zcela změnila jejich vnímání. Zpočátku se používaly ty drahé a velké, ať už americké, jež hlídkovaly na hranicích a přinášely informace zpravodajským službám, nebo turecké bayraktary. Rychle se ale ukázalo, že mají velké nároky na infrastrukturu, například na velké zpevněné plochy pro vzlétání, a také významné omezení v rádiové dostupnosti. V boji se proto začaly používat menší a levnější bezpilotní letouny, tak jako na ruské straně například íránské šáhidy. Tyto rojové drony se vypouštějí najednou a jejich cílem je zahltit protivzdušnou obranu, která používá mnohonásobně dražší střely. To je ale ekonomicky velmi náročné. V Izraeli sice dokáží s pomocí systému Iron Dome predikovat, kam míří, a aktivně sestřelují jen ty, jež představují rizika dopadu v zastavěné oblasti, ale ve chvíli, kdy jich Rusko pošle třeba 400 za noc, je to velký problém.
Co to znamená pro Západ?
Ukázala se jeho obrovská nepřipravenost na tento způsob boje a nedostatek strategií. Evropa není připravena z hlediska protivzdušné obrany ani soběstačnosti. Jen Ukrajina už soběstačná v dronech je. My stále používáme komponenty z Číny a chybí nám strategie na vytvoření vlastní kapacity pro moderní boj. V poslední době jsou přitom právě drony zodpovědné za šedesát procent zásahů na frontě. Rusko vyniká v elektronickém boji, což činí velké a drahé bezpilotní letouny nepoužitelnými. Naopak FPV za 500 dolarů, které se vyrábějí v desítkách tisíc kusů, jsou na frontě velmi efektivní.
Má na to Evropa kapacitu? A dělají se už nějaké kroky?
Kapacitu určitě má. Některé státy, obzvláště ty v Pobaltí a severské státy, jako Dánsko nebo Finsko, si nebezpečí plně uvědomují a aktivně se přizpůsobují. Ale pak jsou tu státy typu Španělsko, jež tak aktivní nejsou. Česko si musí nalít čistého vína, jak se k tomu postavit. Ukrajina už před válkou zjišťovala kapacity trhu i lidí, například v aktivní záloze. V Česku je nyní oficiálně přes 82 tisíc registrovaných pilotů dronů, ve skutečnosti to ale bude určitě přes sto tisíc lidí, kteří s nimi mají zkušenosti, a jejich kooperace s armádou by se mohla hodit.
Jaká je oficiální síla českého dronového praporu?
Velmi malá. Máme pouze několik malých průzkumných systémů. Nemáme oficiálně drony, které by sloužily k eliminaci. Jsou to většinou americké systémy, jež jsme dostali v rámci aliančních dohod. Armáda sice sonduje trh, ale tendry by se měly urychlit. Například v Koreji nebo na Tchaj-wanu se tomuto průmyslu intenzívně věnují a podporují domácí výrobce. V Koreji najdete stovky výrobců, od těch největších až po malé FPV a takzvanou Loitering Munition, což jsou drony, které slouží jako kamikaze. Korean Air je dokonce jedinou aerolinkou na světě, jež vyrábí obranné drony. V tomto směru je hodně prostoru pro zlepšení.
Směřují do této oblasti finanční prostředky?
Nijak zvlášť, ale ideálně by měly. Pokud se mají výdaje na obranu zvyšovat, mělo by se investovat do této oblasti. Znamenalo by to vybudování vlastních kapacit. Tím neříkám, že chceme válku, ale musíme být připraveni a podpořit naši soběstačnost, která může navíc značně posílit domácí průmysl. Dříve jsme se spoléhali na tanky a transportéry, ale když do techniky za desítky až stovky miliónů vletí dron za 500 dolarů a zničí ji, je potřeba tomu umět zabránit.
Řada evropských projektů se na toto téma zaměřuje, vy se jako firma také zapojujete. Na čem se pracuje?
S Evropskou agenturou pro vesmírný program (EUSPA) například zkoušíme pokročilejší metody, jako autentizaci GNSS, kde systém Galileo ověřuje pravost satelitního signálu, konkrétně jestli udávaná poloha není zarušená. Tyto informace jsou klíčové například pro ochranu hranic. V jiném evropském projektu se zaměřujeme na kooperaci civilního a vojenského letového provozu a na kybernetickou bezpečnost. Cílem je, aby se data efektivně předávala i s využitím umělé inteligence, protože mezi civilní a vojenskou sférou je často problém se sdílením utajených informací.
Znamená to, že by se systém dal případně využít i k propojení s civilními uživateli dronů?
Přesně tak. Ale také pracujeme třeba na datovém management systému, takzvaném MES (Military Edge System), pro podporu rozhodovacího procesu pro moderní bojiště. Platforma MES doplňuje schopnosti BMS (Battle Management System) pro adaptivní plánování a vedení operací v komplexním prostředí, který v reálném čase sbírá data z dronů včetně pozemních, vodních a dalších prostředků a analyzuje je pomocí umělé inteligence. Ta pak dává veliteli přímo na bojišti doporučení a varianty vedení operace. Cílem je zlepšit přehled a situační povědomí pro velitele na místě, protože přenášet data na centrálu je často nemožné kvůli rušení.
Dá se v tomto ohledu umělé inteligenci už zcela důvěřovat?
Záleží na modelech. Ty se musejí trénovat, aby byly spolehlivé. Dnes se ve světě řeší v tomto směru etický problém, protože drony s umělou inteligencí a autonomními systémy se dokážou samy rozhodnout pro eliminaci cíle. V NATO ale musí cíl vždy potvrdit operátor. Autonomie velmi pokročila, i v Česku na ČVUT máme velký multirobotický tým, jenž využívá drony na vytváření rojů. Ty pak dokážou komunikovat mezi sebou třeba jen pomocí světel a plnit mise zcela autonomně a pohybovat se bez družicové navigace. Jenže když svěříte velení strojům, samozřejmě nikdy nevíte, jak to přesně dopadne.
Jaký krok by teď měla podle vás Evropa udělat?
Probudit se. A začít budovat vlastní kapacity, být soběstačná, pokud jde o výrobu dronů, čímž podpoří v dlouhodobém hledisku i evropský průmysl. Na řešeních je nutné spolupracovat, ať nevznikají jen v zemích nejblíž konfliktu, jako je Estonsko, Litva, Lotyšsko nebo Polsko, ale systematicky po celé Evropě.
Vidíte nějakou změnu v evropském přístupu?
Naštěstí ano, určitě se to zrychluje. Lídři Evropy se scházejí a přemýšlejí o tom nahlas. Dříve bylo téma obranného průmyslu hodně upozaděné, teď je jasné, že je potřeba budovat vlastní kapacity přímo na území Evropy.
Kolik dronů bychom jako Evropa měli mít?
Konkrétní čísla neřeknu. Záleží nejen na dronech, ale i na lidských zdrojích. Je potřeba disponovat více typy dronů a multirobotických systémů. Roje jsou typicky útočné, využívají se k zahlcení především protivzdušné obrany. FPV drony se naopak používají k eliminaci jednotlivců nebo drahé techniky. Pilot má na sobě brýle, vidí, kam stroj letí, a čeká, dokud se neobjeví cíl. Tím může být třeba obrněný transportér nebo tank. A takových dronů by měly mít armády členských států minimálně tisícovky. Podstatný je ale také výcvik.
Strategie tréninků s drony by měla být prioritou. Jsou už v Evropě k dispozici výcviková střediska? A plánují se nějaká také v Česku?
Na Ukrajině a v Pobaltí už jsou polygony, kde se piloti cvičí. Jde o něco velmi specifického. Dron létá rychlostí přes 100 km/h, vyhýbá se překážkám. Nemůže to dělat každý. Zvláště u FPV, kdy má pilot brýle, to nedělá všem, lidově řečeno, dobře. Stejně tak je zde prostor pro přípravu specifických simulátorů pro piloty těchto zařízení. V Česku teď vznikají tři testovací prostory. Jeden z nich je v Moravských Budějovicích s FPV arénou, kde by piloti mohli cvičit. A SUAS Group v Sokolovské uhelné plánuje testovat pozemní i vodní drony. Třetí testovací prostor vzniká na brněnském výstavišti, ale ten je spíš pro civilní účely, pro různé městské aplikace. Všechno jsou to soukromé aktivity. SUAS sice probíhá v koordinaci se státem, ale bez finanční podpory, a přitom právě do takových aktivit by se mělo investovat.
