Colours of Ostrava | Legendární The Cure na Colours zářili. Dojem kazili diváci, jejich selfie tyče a celková neúcta čumilů k umění | Reflex.cz
nahoru

Legendární The Cure na Colours zářili. Dojem kazili diváci, jejich selfie tyče a celková neúcta čumilů k umění

Kateřina Kadlecová21. července 2019 • 12:40
Legendární The Cure na Colours zářili. Dojem kazili diváci, jejich selfie tyče a celková neúcta čumilů k umění
foto: Martin Straka

Tenhle moralizující článek-povzdech věnuju blonďatým žirafám se selfie tyčemi, ukdákaným pubescentkám vybalujícím během depresivních skladeb z Disintegration nákup, pánovi manicky tančícímu na Pictures of You cosi ve stylu Jožina z bažin a ostatním, kteří nepřišli na The Cure z lásky a obdivu k jejich hudbě, ale proto, že sem táhly davy a že to bylo zadarmo.

Tohle je riziko všech festivalů: nabídnou publiku muzikanty, na jejichž samostatný koncert by si valná část diváků lístek nekoupila, které neposlouchá, ba nezná. V případě anglických The Cure, hlavních hvězd letošních Colours a kapely, jejíž nejstarší hit Boys Donʼt Cry je starší než já, bylo zřejmé, že se na plac před hlavním pódiem nahrne komplet celý festival. Část diváctva bude doufat, že těch dvě a půl hodiny Robert Smith utáhne/přežije, část bude očekávat velkolepou, emocemi natřískanou šou, jakou byl první československý koncert The Cure ze srpna 1990, o kterém mi vyprávěl strejda, když se mě jako čerstvě náctiletou pokoušel přetáhnout od Beatles a Marsyas k něčemu poněkud temnějšímu. A část se bude nudit a prudit, protože byla hozena do temných vod, kde nikdy předtím neplavala.

Teď už vím, že to byla hlavně moje chyba, nestála jsem dost blízko pódiu a kotli pravověrných; postupně jsem se do něj propracovala a dosáhla zenu. Předtím jsem ovšem na své dobrodružné cestě musela leccos přežít, a tím „leccos“ myslím naprostou neúctu čumilů k umění a k ostatním posluchačům/divákům. Ano, mluvím, jako by mi bylo devadesát, ale vážně nerozumím tomu, jak se v publiku mohlo vyskytnout tolik jedinců, kteří se, zatímco pánové na pódiu potí krev a make-up, chovají, jako by míjeli repráky v nákupním středisku. Čímž zabili atmosféru, kterou jsme si mohli a měli všichni společně užít.

Určitě existuje nějaký manuál, jak se chovat na koncertech. Pokud ne, tady ho máte, obohacený o čerstvé zkušenosti ze včerejška.

1) Nemáchejte selfie tyčí ani svítícím mobilem, abyste k sobě přilákali kámoše stojící sto metrů od vás. Nehulákejte na ně. Vedle vás stojí lidi, co chtějí primárně vidět a slyšet něco jiného než vás a vaši směšnou tyčku.   

2) Tohle je vzkaz pro dvojici, co přímo za mnou začala vybalovat obří nákup potravin, do toho hulit jointa za jointem a klepat mi to na záda: nešustěte, nesmrďte a nevyřvávejte, co je to na té obří obrazovce za tetu. Jasně, Robert Smith už mladší nebude a k liposukci ho asi nepřemluvíte, ale ten chlap hraje 41 let a vašich 41 minut otrávených keců to netrumfne.

3) Je čirá utopie, že by festivalové publikum dodrželo dress code, takže po tom melírovaném dvoumetrovém pánovi z posilovny v bílém tričku, tříčtvrťácích a vietnamkách nelze požadovat, aby se na tenhle koncert přioděl do černé, případně do jakékoli nesvětélkující barvy. Ale měl by si všimnout, že vepředu nehraje Ivan Mládek a že není vhodné kombinovat zuřivé taneční pohyby Iva Pešáka z Jožina z bažin a Lou Begovu gestikulaci z Mambo No. 5, zatímco pětice na pódiu a část publika prožívá pavoučí noční můru z Lullaby. Jo a ten opakovaný fyzický kontakt vašeho lokte a mé hlavy taky nebyl nic moc.

4) Dělat hada bylo pro moji generaci naposled cool v mateřské škole, ale příslušníci generace Z to zjevně milují i v dospělosti. Během Fascination Street se kolem mě několikrát provlnil tentýž řetěz mladistvých bytostí, jejichž poruchy koordinace mě poněkud vychýlily z osy. Myšky, vězte: když jsem vožralej jak doga, nepokouším se hrát pohybové ani společenské hry uprostřed publika hudebního vystoupení, leč zalezu si někam a snažím se ve zmíněném stavu nebýt viděn. Ani slyšen. Právě při pohledu na vás a po nevyžádaném těsném kontaktu s vámi jsem začala doufat v déšť, který by v publiku oddělil zrno od plev a zároveň přinesl tu pravou kjúří depkařskou atmosféru. 

5) Jo a to nejdůležitější: netočte si, prosím pěkně, z 58. řady koncert na mobil. Vlastně z žádné řady. Fakt bych chtěla vidět někoho, kdo se na nekvalitní záznam jednou podívá. Nikomu bych nepřála stát mezi dvěma blby, kteří si naněkolikrát dokolečka točili okolní diváctvo, pak sebe a Roberta na obří obrazovce, pak... Pak jsem utekla dopředu za těmi moudřejšími.   

Jasně že si moji známí stěžovali, že Robert Smith už nevyzpívá vejšky, že je statický, že měli tu půlhodinu víceméně popových největších hitů zařadit dřív než v závěru nebo že je zpěvákova aktuální interpretace starých pecek typu Why Can’t I Be You?Friday I'm In Love nesnesitelná. Já však mám pro The Cure, svého času jednu z nejlepších kapel světa, zvláštní měřítka. A teď omluvte zapšklou bábu, jdu si cestou vlakem z letošních skvělých Colours najít, v jakém kině bych mohla znovu vidět záznam rok starého koncertu legendární kapely The Cure – Anniversary 1978-2018 Live in Hyde Park London. Tentokrát bez selfie tyčí a svítících mobilů v zorném poli.

Na fotografie kapely The Cure a další snímky z festivalu Colours of Ostrava 2019 se podívejte v naší fotogalerii:




Colours of Ostrava 2019

Průvodce: vstupenky, ubytování, doprava Reflex Stage Program, účinkující a hvězdy Festival v ulicích 2019

Na letošním ročníku festivalu Colours of Ostrava zazáří velké hvězdy. Přijede kapela The Cure. Festivaloví hosté se také mohou těšit na Florence + The Machine. Vše podstatné o Colours of Ostrava 2019 se dozvíte v našem speciálu.


Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější