„Architektura zanechává, aniž si to uvědomujeme, otisk v naší duši,“ říká EVA LE PEUTREC, jedna z hlavních osobností letošního diskusního fóra Meltingpot. Zakladatelka E-Studia, vizionářka, autorka dvou knih a matka dvou dětí procestovala čtyřicet zemí, žila na čtyřech kontinentech a mluví pěti jazyky. Je jediná z českých architektů, kteří se specializují na takzvané super high-rise, tedy stavby nad 300 metrů. Na kontě má pětadvacet navržených mrakodrapů po celém světě. A protože momentálně žije v Nové Kaledonii, kde se vášnivě věnuje plachtění, rozhovor jsme pojaly jako cestopis po místech, která nechala otisk právě v její duši. A ovlivnila, kým dnes je a kým se ještě plánuje stát.
Nová Paka
Devítitisícové městečko mezi Českým rájem a Krkonošemi, kde jsem vyrůstala, pro mě bylo mystickým místem s magickou krajinou: lesy, hory, rozvlněné kopce…
Stěžejní pro mě byly tamní minerály. Fascinovaly mě. Nosila jsem je v taškách domů, až už naši protestovali, že je nemáme kam dávat. Jsou to často pecky. Aby člověk spatřil jejich krásu, musí je rozříznout. Navenek jsou ošklivé, uvnitř poklad. Dostanete se k nim speciálními brousky, stanou se z nich pak „polodrahokamy“, acháty, jaspisy, karneoly, křišťály, ametysty, ale najít se u nás dají i zkamenělé stonky prvohorních rostlin. Jsou v nich zakódované informace o daném místě a době vzniku. Spousty jsem jich ztratila, některé ale ještě mám a převážím je s sebou po světě.
Eva Le Peutrec: Jak přeměnit vzdušné zámky v mrakodrapy ČtVRTEK 20. 7., 12:15–13:15 Luxor stage
V Nové Pace jsem chodila na sedmileté gymnázium a od jedenácti let profesorům tvrdila, že budu architektkou. Všichni už si předem ťukali na čelo: „No jo, Hendrychová, zas s tou svou architekturou!“ Neměla jsem ale žádný plán B. Proto to pro mě bylo tak těžké: věděla jsem, že to musím dát, že jiná cesta než architektura pro mě neexistuje.
Hrad Sychrov
V Nové Pace nebydlel žádný architekt. V naší rodině sice byla tradice stavitelů, ale o to víc pro mě bylo záhadou, co je ta mystická přidaná hodnota, která přetváří stavitelství v architekturu.
Jediným důkazem, že architektura existuje, byly pro malou holku okolní hrady a zámky. Ale i ty mi v dětství připadaly jako živoucí součást všeobjímající krajiny. Vlastně mě nenapadlo, že je tam nejdřív musel někdo navrhnout, tak citlivě byly zasazené do krajiny. Až když jsme se ve škole začali učit o gotice, renesanci a baroku, došlo mi, že žiju ve výjimečném kraji. Kumburk, Pecka, Hrubá Skála, Valdštejn, Kost, Trosky… Ze všech hradů a zámků mě nejvíc ovlivnil nádherný novogotický zámek Sychrov, kam jsme jezdili s rodiči na dovolenou. Tam jsem se ostatně vdávala.
Zálesní Lhota v Krkonoších
Letní prázdniny jsem trávila u babičky, v podhorské vesnici u Semil v Krkonoších. Bydlela v Zálesní Lhotě přímo na návsi, kde jsem v přímém přenosu zažívala krásný veřejný prostor: mohutné, vzrostlé lípy, kamenné schody ke kostelu, park s výhledem na okolí… Na návsi byla samozřejmě i hospoda s velkou lavicí, kam se lidé posadili, dali si pivo či si jen popovídali, když šli kolem. Babiččino zápraží tvořily velké pískovcové bloky, dodnes je vidím před sebou. Vím, že prostředí, ve kterém žijeme, zanechává v dítěti stopy na celý život, aniž si to uvědomuje: když člověk běhá od rána do večera po venku a hraje si, vryje se mu to jednoduše do paměti. Veřejný prostor je pro mě od té doby zásadní.
Pula aneb Stopem po Evropě
Když přišla sametová revoluce, nebylo mi ještě ani deset a naše první rodinná cesta na Západ vedla do Vídně. Později, na gymplu, když mi bylo sedmnáct, jsem s kamarádem odjela na pět týdnů stopem po Evropě. Tam se ve mně probudil rebel. Začali jsme Rakouskem, velmi rychle projeli sever Itálie, Slovinsko… Chorvatská Pula byla dech beroucí. Až zpětně mi došlo, jak podstatné jsou kořeny, ze kterých vychází evropská civilizace. V Pule jsem v tamní aréně viděla náhodou koncert španělské operní pěvkyně Montserrat Caballé. Zážitek ve mně zvláštně umocnil naše hodnoty, které máme společné jako Evropané. Naše kořeny, které jsem si uvědomila až po letech.
Liberec
Kamarád z dětství odešel studovat do Liberce na fakultu architektury. To mě motivovalo, už na střední jsem odebírala časopis Architekt, hodně četla a jezdila do Liberce na přednášky pro veřejnost. Když mě přijali, splnila jsem si sen.
Profesoři, kteří mě na fakultě umění a architektury na Technické univerzitě v Liberci učili, mě zásadně ovlivnili. Při nástupu do školy jsem totiž pořád nevěděla, co architektura znamená. Měla jsem sice všechny procesy načtené, ale nerozuměla jim. Naučili mě toho spoustu o umění, architektuře urbanismu, betonu i ocelových konstrukcích a při tom říkali: „Ukažte nám, jak jste kreativní vy!“ V roce 1998, kdy jsem tam začala studovat, to byla malá, otevřená, velice dynamická škola, v městě pro mě tajuplném.
Fakulta v nejkrásnější části města, honosná hlavní třída s muzeem a starobylými městskými lázněmi, kde jezdí tramvaje, stojí obrovské vily, pozůstatky po německém obyvatelstvu… Cítíte historii, až vás mrazí.
Ještěd
V Liberci byl navíc Ještěd. To bylo ono! 94 metrů! Když jsem ho viděla poprvé jako dítě, měla jsem pocit, že tam přistál z jiné planety – za komunismu byla podobná stavba zázrak. Až jako studentka jsem byla schopná pochopit, jak statečným, světovým, všem tehdejším normám se vymykajícím počinem tahle stavba Karla Hubáčka skutečně je.
Architekti z místního prestižního ateliéru SIAL, kteří se do Liberce schovali před totalitou a jejichž vůdčí osobností byl právě Hubáček, projektovali i naše studentské koleje. Byly, jak jinak, s výhledem na Ještěd, dokonce i se střešními terasami. Dalo se na ně vyjít, ovšem když nebyly zapadané sněhem. I původní nábytek navrhli architekti ze SIAL. Dokonce nám lidé starších ročníků vyprávěli, že měli v rámci experimentu zelené stěny v pokojích, aby je prý pozitivně aktivizovaly při studiu. To já už sice nezažila, ale celý komplex byl vzorem něčeho, co bychom dnes nazvali sdílené bydlení.
Praha
Povinnou stáž během studií jsem začala v Praze. V kvalitním, dnes už bohužel neexistujícím ateliéru FACT. Navrhovala jsem knihovnu pro Hradec Králové, z návrhu sice sešlo, ale díky tomu, že jsem jej měla v portfoliu, jsem později našla práci v San Francisku.
Ku Praze jsem měla vždycky krásný vztah, dnes si ji ale užívám snad ještě víc. Je naprosto specifická, s neuvěřitelným geniem loci: všude vidíte, cítíte, slyšíte a vnímáte, že vám v ní generace před vámi zanechaly vzkazy. Na budovách, podloubích, chodnících, kostelech i domovních znameních… Otázkou jen zůstává, jestli budete mít čas a trpělivost tyto vzkazy rozluštit. Praha je unikátní, mnohem intimnější a netknutější než třeba Paříž, se zachovanou kontinuitou architektury, od románského stylu až po současnost. Když dáváte dobrý pozor, najdete skrytá poselství: architektura jde nejen do historie, ale i do naší duše.
Tahle architektonická návaznost vytváří fascinující, jinde neviděný jednotný příběh, který ale posledních dvacet až třicet let let zaostává ve vyprávění. Bylo by vhodné naši matku měst v nejbližší době doplnit nějakou zásadní soudobou stavbou, abychom vyprávění o našem čase zachovali pro další generace. Tuhle šanci jsme určitě propásli, například s nakonec neschválenou Kaplického knihovnou na Letné. Dnes vím, že realizace architekta můžou být jen tak dobré, jak je dobrý investor a jak osvícený je ten, kdo dotyčnou stavbu povolí. Ale stavět nové zásadní stavby je důležité: vždyť i my bychom přece měli zanechat nějaké vzkazy.
San Francisco
Naši liberečtí profesoři stále opakovali: „Vyjeďte, vyjeďte, vyjeďte!“ To mě vyburcovalo, abych vyrazila do San Franciska. Nechtěla jsem o Americe jenom snít, chtěla jsem svoje sny žít.
San Francisco je skvělé: vřelí, inteligentní lidé, svobodomyslná atmosféra hippies ze 60. let se mísí s technologickými geeky a inovátory ze Silicon Valley. Tenhle mix skvěle doplňuje oceán a národní parky.
Viděla jsem, jak se ve středu San Franciska, kde se ještě před pár lety střílelo a nikdo tam nechtěl bydlet, stalo skvělé místo pro život. Tyčily se tam mrakodrapy, úžasné muzeum MOMA s kulturním centrem a hřišti, s Čínskou a Italskou čtvrtí a starými industriálními budovami, přestavěnými na byty a kanceláře. Do toho tramvaje, promenády, parky, výhledy na oceán a na Oakland Bay Bridge. Na kolečkových bruslích jsem mohla pohodlně dojet z centra až na Golden Gate Bridge, téměř dvanáct kilometrů. Takže si v duchu říkáte: „Ano, takhle nějak má vypadat život ve městě.“ Může být příjemný, může vás nabíjet. A San Francisco ve mně navždy zanechalo silný dojem, dostala jsem se k zajímavým projektům a pochopila, jak se architektura „dělá“ ve světě. Pak jsem se vydala zpět do Liberce dokončit inženýrské studium a rozhodla se odjet do Číny, kde se stavělo ve velkém.
Šanghaj
Doma mi to vyčítali, nejvíc babička. Jenže když už člověk studuje architekturu, potřebuje vidět, co jinde není, chce být u toho. Když jsem si do Googlu zadala Shanghai Architecture Jobs, se zkušenostmi ze San Franciska a dobrým portfoliem jsem práci našla rychle. Podepsala jsem smlouvu a pak zjistila, že firma není dohledatelná na internetu, neměli anglické webové stránky, nevěděla jsem, do čeho jdu, a důsledně tajila, že jsem žena. Fotku jsem jim poslala až těsně před odletem a přestěhovala se do metropole, která má 25 miliónů obyvatel. I když byl člověk zvyklý na San Francisco a mrakodrapy, tohle bylo ještě o řád výš.
Byla jsem tam úplně sama, bez rodiny, bez přátel, neměla se k čemu vztahovat. Ve firmě, kde jsem pracovala, jsem naprosto postrádala lidské měřítko: trvalo několik minut, než vůbec přejdete desetiproudový bulvár, praží na vás slunce, je 40 stupňů, zeleň ještě není dostatečně vzrostlá, aby poskytovala stín. Tam jsem si uvědomila, že architekturu a urbanismus vytvářejí především lidé.
V Číně jsem jako hlavní designérka měla možnost navrhnout kolem stovky projektů, pro Evropana často závratných měřítek: v roce 2008 se povedlo vytvořit návrh super high-rise mrakodrapu o výšce 348 metrů a rozloze 250 000 metrů čtverečních. Což je skoro jako padesát fotbalových hřišť.
Následně jsem měla možnost navrhnout nové město pro milión obyvatel. Jmenuje se Jü-chang a jedná se o předměstí osmimiliónového města Chang-čou. Už tehdy bylo navrženo jako město krátkých vzdáleností, kde dojdete všude pěšky, či dojedete pár minut městskou dopravou nebo na kole. V roce 2009 se jednalo o revoluční počin, o který se dnes snaží všechna velká světová města.
V Šanghaji jsem poznala bývalého manžela, Francouze původem z Bretaně. V Číně jsme strávili šest intenzívních let a příliš nevěděli, jak z toho jedoucího vlaku, z té zlaté konzumní bubliny, kterou jsme byli v Číně obklopeni, vyskočit. Kvůli práci jsme se vídali třeba jen jednou za měsíc, ani na dovolenou jsme neměli šanci odjet společně. A pak nastanou momenty, kdy se rozhodnete, že chcete víc. Že chcete žít a nechcete mít za sebou spousty projektů a sledovat, jak vám děti vychovává chůva, která už rok neviděla děti vlastní.
V roce 2011 jsem odešla za svým bývalým mužem do jižního Pacifiku.
Nová Kaledonie
S dětmi žiju ve městě Nouméa, hlavním sídle francouzského zámořského teritoria Nová Kaledonie v Tichém oceánu. Nouméa leží na kopcovitém poloostrově, je ze tří stran obklopena panenskou přírodou a nabízí překrásné výhledy na hory a na Seznamem UNESCO chráněnou lagunu.
Francouzská kultura mi byla odjakživa blízká a i přes různá úskalí po rozvodu oceňuji kvalitu života, kterou Nouméa nabízí. Jsem ráda, že děti mají možnost prožít bezstarostné dětství v malebném prostředí, chráněném před chaosem dnešního světa.
Moc jsem si přála projektovat v Nouméji novou knihovnu, aby ve městě plném sportu bylo i kulturní centrum, kde se lidé budou setkávat. Náš tým s mnoha mezinárodními odborníky byl vybrán do soutěže, ale bohužel to nedopadlo. Člověka samozřejmě prohry mrzí, ale když spadnete, je důležité znovu se postavit, naskočit na kolo, zazvonit a jet dál. Zazvonit, to je důležitý detail! A tak jsem – díky několika svým osvíceným klientům, kteří jsou velcí vizionáři – mohla svým návrhem přispět a vytvořit jiné kulturní centrum, které se nachází v těsné blízkosti oné knihovny. Což je velká satisfakce.
Nevím, kam mě život posune a co mi připraví, ale myslím si, že budu pokračovat v nomádství. Že během let přibudou další místa, která mě budou obohacovat a já snad budu obohacovat je. Nevím, kam mě vítr, který bývá v Nové Kaledonii silný, zavane, a raději o tom příliš nepřemýšlím a žiju přítomností. Vždycky mě totiž zavane někam, kde to nečekám, a postaví mě před výzvy, které si ani neumím představit.
Architektka, zakladatelka architektonického studia E-STUDIO. Architekturu studovala v Liberci, dvouletou stáž absolvovala v San Francisku. Poté se přesunula do Číny, kde šest let pracovala pro nejznámější architektonická studia. Od roku 2011 žije v Nové Kaledonii. Celosvětově vedla více než 140 projektů, v jejím portfoliu najdeme mrakodrapy, velké multifunkční komplexy či město pro milion obyvatel. Ráda cestuje, plachtí a vychovává dvě děti. V češtině jí vyšly dvě knihy: Architektura kreativního myšlení (2021) a Vzpomínky na Jižní Pacifik – Hledání vnitřní svobody (2022).
