Lyžování, vysokohorská turistika, rekreační sporty, lázně i labužnické zážitky, návštěvy historických měst od Lince přes Štýrský Hradec po Vídeň. Jen za loňský rok Češi podle Českého statistického úřadu podnikli do sousedního Rakouska na 700 000 cest, přičemž většinu tvořily ty kratší, maximálně čtyřdenní. Na jednu takovou jsme kvůli dvacetistránkové sacburské příloze, kterou si můžete přečíst v aktuálním Reflexu č. 46/2019, vyrazili i my – abychom se přesvědčili, co všechno lze za omezenou dobu zažít, vidět a vychutnat.
Způsobů, jak se dostat z Česka do Salcburska, je mnoho. Z naší metropole do té jejich, do Salcburku, to po slušných cestách není ani čtyři sta kilometrů, takže letadlo se jeví jako zbytečný luxus. Nezvolíme ani jeden z mnoha vlakových spojů – sice je to laciné a rychlé, ale přestup ve Vídni, Linci nebo v Mnichově by nás zřejmě zdržel, tato města by nás jistě vylákala na delší zastávku. Dvěma z několika denních přímých autobusů, těmi odjíždějícími z pražského hlavního nádraží v osm nebo ve dvě, jste v Salcburku za pět a půl hodiny a za necelé čtyři stovky.
My však zvolili auto: za prvé jsme vyjížděli z Českého Švýcarska, a nikoli z Prahy, a především jsme se rozhodli projet zemi modrých jezer a zelených kopců pokud možno celou. To jest ze Salcburku do poklidné oblasti Lungau až k hranici se Štýrskem, pastvinami a lesy údolí Grossarltal jen kousek pod vrcholek více než třítisícového Kitzsteinhornu, s dohledem na kaprunské sjezdovky i na impozantní velehory Národního parku Vysoké Taury, až do soutěsek a lázeňských domků Salcburského Saalachtalu.
Lungauští siveni a „šibeničky“
V Lungau, regionu zasvěcenému lyžím i odpočinku v okolí šedesátky místních horských ok, jsme se ubytovali v penzionu Weitgasser, pouhý kilometr od bělostného středověkého hradu Mauterndorf a jeho krásně zrestaurovaných sálů, komnat, sklepení a hradního šenku, kde si můžete dopřát občerstvení v rytířské zbroji. Možná namítnete, že Weitgasser je hotelem „jen“ tříhvězdičkovým, ale nezapomeňte, že se tu hvězdy počítají podle velmi vysokých rakouských standardů. Budova penzionu zde stojí přes 350 let, což v prvním patře dosvědčují staleté portréty dávných majitelů, v jejichž sousedství visí lovecké trofeje z celého světa, od švédské losice a aljašského losa po muflona zastřeleného na Hluboké v ČSSR.
Čímž se dostáváme k hotelové kuchyni. Do restaurace chodí večeřet i starousedlíci, zdejší zvěřina je vyhlášená. Máslem a smetanou se tu nešetří, a chcete-li si dát místní specialitku, erteplovou čili bramborovou zmrzlinu, ujistěte se, že jste předkrm i polévku přeskočili nebo že za sebou máte celodenní lyžovačku (skibusy do Talstation Grosseck a do Vysokých Taur jezdí přímo od dveří hotelu). À propos polévka: vězte, že Kartoffelsuppe, kterou vám v Salcbursku naservírují, nebude standardní česká bramboračka plná kostiček brambor a pokrájených hub, ale jemný bramborový krém. A že v hovězím vývaru zde typicky neplavou kousky masa a kořenové zeleniny a knedlíčky nebo nudle, jak jsme zvyklí od maminky, ale s největší pravděpodobností půjde o čirý bujon s fritátovými či celestýnskými nudlemi a/nebo smaženým těstovinovým hráškem Backerbsen.
A mimochodem, ve weitgasserských prachových peřinách se spí jako na zámku.
Paní jezera
Z Mauterndorfu do St. Andrä jezdí mezi horami parní lokomotiva Taurachbahn, která nás docela lákala, ale nakonec jsme ráno vyjeli vlastním autem. A to k temnému a tajemnému jezeru Prebersee, v němž žijí mimo jiné raci a přesně ti siveni, které jsme měli včera pečené k večeři. Slatinné jezero ležící v nadmořské výšce 1514 metrů obejdete za půl hodinky, po dřevěných prkenných lávkách, protože pod vámi se hýbe bažina a rašeliniště. Na jednom z břehů narazíte na svérázné zařízení připomínající řadu šibenic, navíc ozdobené ranami po kulkách. Až po drahné chvilce jsme si uvědomili, že nejde o expozici popraviště lesní zvěře; řada kladek tu na „oprátkách“ vytahuje vzhůru terče, na jejichž odrazy ve vodě se vždy na konci srpna od roku 1834 střílí v místní lidové kratochvíli – od hladiny by se kulky měly odrazit do terčů reálných.
Pokud se vydáte prozkoumat okolí jezera, vězte, že další turistické trasy vedou buď na kopce k horským boudám, po běžeckých okruzích, jež začínají právě u Prebersee, nebo do sousedního Štýrska.
Poobědvejte pak v nádherném srubu Ludlalm přímo na břehu Prebersee. Paní domu Christine bydlí s manželem a dvěma synky v blízké vísce Tamsweg, ale každý den poté, co dá kluky do školy, vyjede nejraději sem, do ticha a klidu. Tedy dokud nezačne oběd – vůni z kuchyně Ludlalmu nelze odolat, na pečínky v doprovodu kyselých zeleninových salátů sem jezdí místní i přespolní, kteří ani mimo sezonu (září–listopad, duben–červen) nenechají kuchaře odpočinout. Dejte si hovězí pečínku na cibulce se zámeckými brambůrky a nechte si od Christine vyprávět o místní hvězdné obloze, nerušené světly civilizace.
Spáčko a spánek
Hodinu cesty od Preberského jezera, v údolí Riedingtal, vás k procházce pozvou břehy přehrady u horské boudy Schliereralm, oblíbeného výletního cíle a výchozího bodu několika turistických tras. Pomístní jméno Riedingtal prý vzniklo ze slovanského výrazu „ruda“ nebo „redina“ pro málo obydlenou oblast; našinec se tu i nejen díky této etymologické stopě hned cítí jako doma. Po návštěvě dřevěné kapličky a povinném kafíčku a koblížcích na zahrádce před usedlostí Schliereralm odjíždíme do Kaprunu.
Přesněji do tamního vyhlášeného lázeňského hotelu Tauern Spa a jeho promyšlené soustavy bazénů, saun, par a vířivek. Ano, některé jsou otevřeny i pro veřejnost – ale ne všechny. Každému bych přála strávit utěšenou večerní hodinku zcela o samotě v jednom ze dvou zcela prosklených bazénů úplně pod střechou. V „Glas Panoramapoolu“ ležíte na lůžku z bublin, uzobáváte z připravené misky jablečných křížal a oříšků a popíjíte bylinný čaj, do nosu vás příjemně štípe zemitá vůně z okolních pastvin a sledujete, jak se na protějším kopci červánky mění na černočernou tmu, přerušovanou jen světýlky lesních samot a taky lanovek, které už se na vás těší.
A jak je vlastně možné, že právě v tomto dokonalém rooftop infinity bazénu ten večer nebyla ani noha? Odpustím si dlouhé vysvětlování a nabídnu prostý řetězec volných asociací, vzpomínek na velkolepou hotelovou restauraci, kam se v minutě otevření zřejmě nahrnuli všichni hosté Tauern Spa vyjma nás, neználků. Salátové, sýrové a uzeninové bufet ještě nekonečnější než onen bazén – pětichodová, částečně servírovaná večeře – konfitovaný vykřupaný bůček ad infinitum – uzená kachní prsíčka – okamžitá slast – odmítnutí zhruba desatera druhů světově populárních dezertů – doživotní lítost. A spát.
Říjen auf der Skipiste
Po snídaňové kávě (více po včerejší večeři nebylo možno pozřít) se setkáváme s Johannou Klammerovou z centrály cestovního ruchu Zell am See-Kaprun, která nám naslibovala modré z nebe – a to z nebe více než tři kilometry nad zemí. Pozdně říjnová obloha je už třetí den bez mráčku a slunce nám sálá do mikin, když vyjíždíme lanovkou na alpský vrchol Kitzsteinhorn (3 203 m. n. v.). S námi maminka a dcerka s lyžemi a v kombinézách –na sjezdovkách místního ledovce začala sezona už 12. října.
„Podívej se, českej chleba,“ uřekne se závistivě nenasnídaný parťák a dvojice lyžařek se dá nad rozbalenou, skutečně typicky česky vyhlížející svačinku do smíchu. Respektive do smiechu, pretože to sú Slovenky, z Bratislavy přijely včera a tenhle krajíc se salámem jim zbyl na dnešek. Ano, parkoviště před lanovkou je skutečně plné aut s českými, německými, nizozemskými a slovenskými espézetkami, a i když dokonale pravidelné sjezdovky na ledovci hostí zatím především místní školní mládež (převážně bez instruktorů – Kaprunští se s lyžemi na nohou už rodí), zaslechneme ten den snad deset cizích jazyků.
Zejména tři kilometry nad mořem, na „vrcholku světa“ v takzvaném Gipfelweltu 3000, kde jednotlivé vyhlídkové terasy pod vrcholem Kitzsteinhornu propojuje tunel ve skále s naučnou stezkou a exponáty souvisejícími s geologií a těžbou zlata a drahých kamenů i s místní faunou a flórou. Když touto štolou mírně stoupáme zpět, směrem ke kinosálu a restauraci, funíme v řídkém vzduchu jako mašiny.
Ale stálo to za to – měli jsme jako na dlani nejvyšší vrcholky Německa, Rakouska i Salcburska, tedy popořadě Zugspitze (2962 m. n. m.), Großglockner (3798 m. n. m.) a Großvenediger (3 674 m. n. v.). Svišti už zřejmě spali, bělokuři jsou na sněhu neviditelní a kamzíci s kozorožci nejspíš obědvali někde hluboko pod námi. Ty všechny i záběry místních orlů skalních a lyžujících hipíků v bikinách (letnímu lyžování v Kaprunu už naštěstí odzvonilo) jsme viděli až v dokumentu v kinosále.
Soutěskami až k české stopě
Po sjezdu do údolí jsme si pod konečnou stanicí lanovky ještě vyšlápli ke kaprunské soutěsce Sigmund Thun Klamm, přiléhající k tyrkysovému jezeru zvoucímu ke koupeli, a pak vyrazili k poslední destinaci naší cesty, do Salcburského Saalachtalu. Tenhle region milují lyžující rodiny i cyklisté všech úrovní. My se, v nadšení krásou kaprunské soutěsky, hned po příjezdu do údolí řeky Saalach vydali na ani ne hodinový výšlap romantickou soutěskou Seisenbergklamm. Pokud u vstupu do soutěsky ve Weißbachu budete také parkovat, nesmíte na cestě k autu minout to malé lahůdkářství s produkty svezenými do údolí z okolních salaší. Ty sýry tam přece nemůžete nechat!
Naším posledním noclehem před procházkou po březích Saalachu i mezi kopci nad ním a odpoledním odjezdem domů je skutečná oáza životadárné síly, Vitaloase zu den drei Brüdern v Reithu, usedlůstce poblíž vsi Unken. Lišky tu dávají dobrou noc, což je známka zaručeně klidného spánku, podpořeného vířením a saunováním přímo v penzionu.
A kdo by to byl řekl, že právě tady, nad luxusními špagetami s domácím pestem a obřími krevetami (další srnčí na smetaně, v pořadí třetí během tří dní, jsme dokázali hrdinně odmítnout), konečně potkáme Češku! Přesněji Moravanku, protože Eva Pokorná pochází ze Znojma a přijela sem se sestřenicí za prací na čtvrt roku. „Ve Znojmě nás už na střední pérovali v němčině, vždyť jsme kousek od hranic,“ říká sympatická plavovláska, která loni pracovala ve Švédsku a chystá se do lázeňského a lyžařského centra Bad Gastein, kde je víc mladých lidí, a tedy pro ni víc zábavy než tady. „Měli jsme tu kromě vás snad dva Čechy. K nám do Reithu totiž jezdí spíše starší lidé, užít si lázní, klidu a procházek po okolí vesnice,“ říká s tím, že Češi, i ti v důchodovém věku, jsou zvyklí přece jen trávit dovolené aktivněji.
Což je vám, doufám, po přečtení této reportáže jasné!
