3 cesty do jihovýchodní Asie: Severní Vietnam, Mongolsko i Japonsko jsou levnější a krásnější, než si myslíte | Reflex.cz
nahoru

3 cesty do jihovýchodní Asie: Severní Vietnam, Mongolsko i Japonsko jsou levnější a krásnější, než si myslíte

Kateřina Kadlecová11. října 2019 • 12:00
3 cesty do jihovýchodní Asie: Severní Vietnam, Mongolsko i Japonsko jsou levnější a krásnější, než si myslíte
foto: Archiv Kateřiny Kadlecové

Když už jsem plánovala nějakou dobrodružnější cestu, vždycky jsem se snažila „to stihnout“. Jak to myslím? Zajeďte do Nepálu, Tibetu nebo většiny Thajska a pochopíte: to už nám uteklo, tyhle oblasti už před lety přišly o svoji panenskost, jsou plné lidí, odpadků, turistických pastí nebo nesvobody. Takové Galapágy jsem stihla jen tak tak. Na vzestupu popularity se mezi Čechy ocitají tři kulturně i geograficky vzdálené destinace, na které bychom měli zaostřit. A nečekat, než ztratí svůj pel.

Země vycházejícího slunce

Japonsko bylo donedávna v našich očích krajem nedostupným, příliš drahým, vzdáleným, uzavřeným, cizím. V posledních letech se však věci mění. Od roku 2012 došlo k ztrojnásobení počtu zahraničních turistů, kteří Japonsko navštívili: v roce 2017 jich sem zavítalo celých 29 milionů a loni už 31 milionů (což je mimochodem přesně třikrát více cizinců, než kolik jich loni trávilo dovolenou v ČR).

I pro Čechy je krásná, pestrá, neobyčejně čistá a nadmíru bezpečná země čím dál dostupnější. Za zpáteční letenku z Prahy do Tokia zaplatíte jen kolem dvanácti tisíc korun, tedy letíte-li mimo sezonu – vřele doporučujeme období těsně před hanami. Právě během tradičních oslav krásy kvetoucích sakur na přelomu března a dubna se jako tsunami zvednou ceny i množství lidí v ulicích. V první půli března sice uvidíte „jen“ kvetoucí slivoně, ale zato vás sedmnáctidenní dovolená při cestování ve dvou (a více) lidech vyjde, včetně dopravy, dobrých hotelů, veškerého jídla a vstupů do muzeí a památek, na přibližně 50 000 korun na osobu – počítaje v to kromě luxusního bydlení a tuzemských gastronomických specialit i zmíněnou letenku a JR Pass, tedy čtrnáctidenní průkazku na vlakovou dopravu včetně šinkanzenů, za zhruba 10 000 korun.

Díky JR Passu procestujete celý hlavní ostrov Honšú: pokloníte se památce zemřelých v Hirošimě a poobědváte lokální specialitu, japonskou zelnou palačinku okonomijaki s ústřicemi; pomazlíte se s krotkými jelínky sika ostrova Mijadžima; zamilujete se do čínské čtvrti přístavu Kóbe a místního vyhlášeného hovězího masa wagyu; spolu s dívkami ve vypůjčených úborech gejš projdete svatyně i zahrady císařského paláce ve staré metropoli Kjótu; na elektrokole obkroužíte jezera pod posvátnou horou Fudži se zasněženou špicí, na niž lze vyšplhat výhradně v červenci a srpnu… Ale především si musíte vyhradit minimálně tři dny, raději však pět, na město s největším počtem obyvatel na světě, na třicetimilionové, a přitom tak přehledné, čisté, bezpečné a ve všední dny překvapivě nepřelidněné Tokio.

Země geniální kuchyně

Sever kdysi politicky rozdělené Vietnamské socialistické republiky je oproti jihu méně turisticky vytížený, autentičtější, snad i bohatší na přírodní krásy – a taky, jak ví nejen gastronomická specialistka na Vietnam, Kamu, mnohem jemnější, pokud jde o dochucování jídel. Zpáteční letenka Praha–Hanoj už vás dávno nebude stát jmění, s přehledem se vejdete pod 15 000 korun. Leťte v březnu nebo dubnu, čeká vás svěží a slunečné počasí, v hornaté Sapě možná trochu mlhavo a frišno, ale vyhnete se lijákům i dusnům. Třítýdenní dovolená se spaním v na západní poměry nebývale velkých a laciných pokojích, i pro dvojici nabízených prakticky vždy rovnou se třemi lůžky, s procestováním sedmi různých regionů a chutnou pouliční krmí vyjde cestovatele sakumprásk na 35 000 korun, ani o chlup víc.

A co tu uvidíte a sníte? Bun ča, bun bo nam bo a obloženou bagetu bánh mi, pozůstatek francouzské koloniální nadvlády, si můžete dát v Praze, takže se obraťte jinam. Zkuste třeba grilovanou sépii, co si pod dohledem šéfkuchaře sami vylovíte z paluby jachty na Dračí zátoce, Ha Long Bay. Sem prostě musíte zajet, i když už jste viděli nádherné krasové jeskyně Tam Coc v zátokách kolem Ninh Binh a Trang An asi sto kilometrů jižně od Hanoje, kde kolem vaší loďky létali ledňáčci a nad hlavami majestátní jeřábi. V Ha Long si kromě výhledů jak z nejkrásnějšího fantasy filmu užijete třeba výlet na kánoích za makaky, kteří budou do vody skákat z vápencových stěn přímo před vámi.

Nebo se projděte po chaotické, ale překrásné Hanoji (užívejte si, pokud vám v cestě na chodníku výjimečně nestojí ani armáda zaparkovaných motorek, ani provizorní umakartová restaurace s tuctem jedlíků na trpasličích plastových stoličkách), a ve Staré čtvrti zamiřte k libovolným kádím a lavorům stojícím sem tam uprostřed chodníků. Budou plné plžů, mlžů a hlavonožců. S kraby, langustami, sépiemi a chobotničkami. Do jídelního lístku na přilehlém pultíku se ani nestihnete podívat, na rameno už vám ťuká slečna s ošatkou a vy už jen ukazujete, co z těch kreatur vám má její brácha hodit na gril, co má maminka dovalit syrové a kolik toho bude. Odpusťte si jen laciné místní pivo – sice vychází pod desetikorunu za půllitr, ale je bez konzervantů a skoro zaručeně vás poněkud prožene.

U silnice vedoucí ze Sapy nad rýžovými terasami směrem na vodopád Thac Bac si zase můžete dát od babiček posedávajících u cesty skokany hojně potírané zálivkou z nezbytné citrónové trávy a chilli, zatímco jejich vnučky vás ve vedlejších dveřích zvou na masáž hlavy. Mimochodem, vietnamská kuchyně má pověst jedné z nejzdravějších na světě – mléčné výrobky tu prakticky neseženete (vietnamské žaludky neumějí trávit mléčnou bílkovinu) a před nezdravým smažením v litrech oleje dávají místní kuchaři a kuchařky přednost dušení a grilování. Ale pozor: podobně jako ve všech zemích třetího světa i ve Vietnamu lze snadno přijít k pralesnímu masu, nelegálně zabíjeným, často ohroženým i velmi vzácným zvířatům. Zejména na buddhistických poutních místech, třeba ve stáncích lemujících břeh půvabných zátok u Voňavé pagody v Hanoji, najdete na pultech vystavené nejen kance a vysokou, ale i grilovanou kobru královskou, cibetku, více než metrové luskouny stažené z jejich šupinaté kůže nebo dikobrazy. Tyhle upytlačené chudáky, které zabili především proto, aby západní turista mohl doma říct, že za velké peníze jedl něco skutečně exotického, obejděte obloukem – jde tu o etiku i hygienu.

Země modré oblohy

Stát s jednou z nejnižších hustot zalidnění vůbec vám ukáže magickou poušť, bělostné jurty v zelených stepích spásaných tisícihlavými stády, buddhistické chrámy vysoko v horách i daleko u křišťálových jezer… V Mongolsku, zemi dvacetkrát větší než ta naše, je stále ještě velmi málo turistů. Letenku z Prahy do Ulánu, jak místní čeští usedlíci (a že jich tu je) říkají metropoli Ulánbátaru, pořídíte v ceně mezi šestnácti a dvaceti tisíci korun. S kartou od mBank i bez dalších poplatků.

S Mongolskou republikou, někdejším sovětským satelitem, naše země udržovala velmi dobré vztahy už za socialismu. Mladí Mongolové studovali na českých školách – také proto se s taxikáři a státními úředníky v mongolské metropoli domluvíte často nejen rusky a anglicky, ale také česky a slovensky. Po Rusku a Číně, dvou velmocích svírajících nejřidčeji osídlený stát světa s 3,3 miliony lidí a více než čtyřiceti miliony koní, krav, ovcí a koz mezi mocné ekonomicko-ideologické kleště, je Česko pro Mongoly dalším zásadním hospodářským partnerem. Za totality od nás proudili na středovýchod Asie geologové, stavitelé a odborníci na zpracování kůží, z Čingischánovy domoviny k nám zase dělníci. Výměna trvá, i když v menším měřítku, dodnes.

V metropoli Ulánbátaru není kromě velkolepých buddhistických chrámů nic moc k vidění a už vůbec ne k snědení – řekněme si to upřímně, mongolská kuchyně založená na vařeném hovězím, jačím a skopovém mase, téměř prostá zeleniny a ovoce, nechutná každému a vegetariáni si budou zvláště na venkově zoufat. Třeba když jim nabídnou vyhlášenou národní pochoutku, sviště bobaka grilovaného pod letlampou, a oni se budou modlit, aby po degustaci slušné porcičky nedostali dýmějový mor…

Za mezinárodní kuchyní budou muset přejet do Erdenetu, který je s přibližně sto tisíci obyvatel třetím největším městem Mongolska – a zřejmě nejbohatším. Vzpomínám, jak obyvatelé vymódění ve velkoměstském stylu posedávali večer u zdejší obdoby Křižíkovy fontány, naslouchali hudbě a pojídali delikatesy přinesené z vyhlášené čínské restaurace. V mongolštině znamená výraz Erdenet „cenný poklad“ a neoficiální přezdívka města zní „Brežněvův dar“; všechno bohatství města pochází z dolů, o jejichž objevení se kdysi zasloužili Češi. Brzy ovšem vyklidili pozici Rusům.

Spíše než města si dopřejte drkotavou jízdu křížem krážem zemí; v Ulánbátaru si pronajmete džíp i s řidičem a tradá třeba na sever, tisíc kilometrů daleko k ruským hranicím, k obrovskému jezeru Chövsgöl, které zadržuje přes 1 % celosvětových zásob sladké vody. Na prašné cestě budete často stavět, třeba abyste nechali přeběhnout stohlavé stádo koz na horskou louku ve snaze utéci dvojici majestátních orlů skalních, která opodál cupuje mršinu telete… A nezapomeňte spát pod širákem u auta, na voňavém pelyňku. Možná vás přijdou zahřát pastevečtí psi ze vzdálených jurt.





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější