V roce 1953 založil Jan Antonín Baťa v brazilském pralese městečko Batayporã. Reflex přinesl svědectví o životě potomků původní české komunity v roce 2009. Pavel Šembera (35) je od té doby navštívil už několikrát a hledá možnosti širší spolupráce.
„Jak jsi daleko?“ pípne mi esemeska, když mobil náhodou zachytí stopy signálu. Protahuji ztuhlé kosti po noci v podchlazeném dálkovém autobuse a mžourám z okýnka na rovinatou krajinu ozářenou ostrým brazilským sluncem. „Não sei,“ přiznávám. Nevím. Všude kolem jsou krávy.
Když pan Baťa město zakládal, vypadalo tohle území docela jinak. Baťa a další čeští kolonizátoři – jeho spolupracovníci i lidé, kteří utekli do Brazílie během druhé světové války nebo po ní, z okovů komunistického režimu – tehdy otevírali cestu civilizaci neprostupnou divočinou. Dnes je však většina území odlesněna a využívá se hlavně k chovu dobytka. Na dva a půl miliónu obyvatel státu Mato Grosso do Sul připadá podle statistik přes jedenadvacet miliónů krav.
Trochu jiná exotika
Batayporã je čtvrté a poslední město, jež nechal Jan Antonín Baťa v Brazílii postavit. Mělo jich být celkem třináct, ale předčasná smrt velkorysého podnikatele plány na kolonizaci brazilského vnitrozemí ukončila stejně jako jeho plán na stěhování Čechů a Slováků do Patagonie. Dnes má Batayporã asi jedenáct tisíc obyvatel a podle brazilských měřítek to snad ani město není. Podle našich rozhodně ano. Je tu banka, pošta a od loňska i hotel, všechno u hlavní třídy, jež dominuje šachovnicovému půdorysu ulic a vede přes celé městečko.
Než autobus po nekonečné jízdě zastaví na místním nádraží, vzpomínám, jak je to dávno, co jsem se tu ocitl poprvé. Tehdy šlo o projekt organizace INEX-SDA a místního kulturního centra – několik týdnů jsem s dalšími dobrovolníky pomáhal stavět dětské hřiště. Portugalsky jsem neuměl a nic konkrétního od pobytu neočekával.
Neuvěřitelně vřelé přijetí, kterého se nám dostalo, i další zážitky z pobytu však změnily můj život. Zaměřil jsem se na Brazílii i profesně (věnuji se mezinárodnímu obchodu a našel jsem zaměstnavatele se specializací na Latinskou Ameriku), začal se doma pořádně učit portugalsky a při pracovních návštěvách Brazílie využívám každou možnost spojit služební cestu s dovolenou mezi přáteli.
Když o tom vyprávím známým z velkých měst na pobřeží, jen užasle koukají. Brazilci cestují málo (a když už, tak na Floridu či do vyhlášených brazilských letovisek) a Mato Grosso do Sul jim zní pomalu stejně exoticky jako nám. Batayporã je od nejbližší pláže se spoře oděnými opálenými dívkami osm set kilometrů daleko, samba se tu netančí, karnevalové průvody se nekonají a své umění nepředvádí široko daleko ani žádný významný fotbalový klub.
Žábu, či kávu?
Po pevném objetí s přáteli procházíme známá místa. Vdechuji horký vzduch prosycený vůní mangovníků a koukám, co se kde změnilo. Navenek skoro nic. Spousta domů má pořád dveře s plastovými výplněmi, jež by byly pro zloděje hračkou. Jenže těch se tu člověk bát nemusí. Svědčí o tom i několik nezamčených jízdních kol, opřených jen tak před obchodem nebo o stromy lemující hlavní ulici.
Při cestě na brazilský venkov se člověk nemusí bát ani zimy. Těch pár dní ochlazení, které přicházejí v červenci či srpnu, lze po vzoru místních přečkat s horkým nápojem chimarrão připraveným z lístků cesmíny paraguayské. Jakmile se oteplí, vyměníte pak tento teplý nálev maté za letní variantu, kdy se lístky pro změnu zalévají vodou ledovou. Výsledku tu říkají tereré a obě varianty jsou dobrou příležitostí ke společnému posezení. Maté pak koluje v jediné nádobě pro všechny přítomné.
U rodiny potomků Jindřicha Trachty, Baťova souputníka a pozdějšího starosty tohoto města, si ovšem na opětovné shledání připíjíme něčím ostřejším. Jabuticabovicí od Růži. Češku, která se sem přivdala, neodradila nouze o švestky a použila k výrobě pálenky kuriózní plod, jehož kuličky připomínají černý rybíz, ale vyrůstají na stromě, přímo z jeho kmene. Když jsem slovo jabuticaba (čti žabučikába) slyšel při první návštěvě, myslel jsem, že si mám vybrat. Žábu, či kávu? Tehdy jsem zaváhal, dnes už ne.
Po stopách jaguára
Po obědě v čistě brazilském pojetí – pečené hovězí a rýže s fazolemi a zeleninovým salátem – probíráme nad kávou novinky. Ačkoli česká komunita čítá jen několik desítek osob, aktivitou a tvořivostí výrazně převyšuje zbytek batayporské populace a s Českem utužuje vztahy, jak se jen dá. V místním kostele je kopie pražského Jezulátka, proběhly tu česko-brazilské kulturní dny, promítaly se filmy, funguje družba folklórních souborů.
Hybatelem většiny aktivit je Evandro Trachta, profesí veterinář, ale také šikovný obchodník a neúnavný propagátor české kultury, jenž u nás zvládl udělat doktorát a do Česka se stále vrací. Teď přichází s dalším nápadem. Pamatuje si náš kvalitní systém turistického značení a navrhuje vytvořit několik okruhů i tady. „Kam by měly vést?“ trápím ho. Máte tu nějaké Trosky, Kost nebo Karlštejn?“ Vysvětluje, že s rostoucí životní úrovní roste v kraji i obliba cykloturistiky a značení by ji mohlo podpořit.
Nechávám se přemluvit k vyjížďce a musím dát Evandrovi za pravdu, že i bez hradů je tu na co se dívat. Oku Evropana nabízí příroda v okolí hotové skvosty. Šlapu do pedálů a užívám si. Tady roste papája, vedle kávovník, jinde vidím kešu, nejen jako oříšek, ale i se sladkou částí plodu. Pokud jde o zvířata, která se v amazonské džungli rychle ztratí, ve zdejší otevřené krajině jsou mnohem viditelnější, ať jde o tapíry, papoušky, tukany, kapybary…
„Tady v tom zarostlém koridoru u řeky se pohybuje onça – jaguár,“ vytrhuje mě Evandro z rekapitulace přírodních zážitků. Nějak nevím, jestli si chci tuhle šelmu skutečně přidat na seznam pozorovaných. Nerad bych se ocitl na jejím seznamu sežraných.
Nakopni mě
Příjemně unavení se vracíme zpátky, po rudě zbarvené cestě kolem nespočtu termitišť. Spěcháme, brazilské slunce zapadá rychle. Během dalších dní pak plán na oživení cyklistického ruchu nabývá jasné podoby. Pro začátek půjde o čtyři okruhy s celkovou délkou šedesát kilometrů. S realizací pomohou dobrovolníci z Klubu českých turistů, kteří zaučí i Brazilce, pro něž to bude novinka, s financemi kdokoli další, koho to osloví. Třeba na webu.
Po návratu domů se s několika nadšenci pouštím do příprav. O pomoc aktuálně žádáme na portálu www.nakopni.me, věnovaném nejen začínajícím podnikatelům, ale i podpoře různých dobrovolných iniciativ. Batayporã si kvalitně značené cyklotrasy zaslouží. Koneckonců, nedávno už tam založili cyklistický klub.
Text by původně publikován v Reflexu č. 20/2015. Rubriku připravuje Jan Zvelebil.
