Každý si občas povzdechne po “starých dobrých časech”. Většina z nás nicméně chápe, že nic takového jako “staré dobré časy” nikdy neexistovaly. Ale byly určitě světlé momenty, z nichž je potřeba brát si to dobré. Určitě byste se kupříkladu nechtěli vrátit do dvacátých let, už jen kvůli stomatologii. Ale dvacátá léta s moderním twistem? To už zní zajímavě. A přesně takhle dnes působí Košice.
Na kraji malebného parku města Košice stál od roku 1909 “Bruslařský pavilon”. Nejdřív to bylo jen kluziště a pár hřišť, pak pár místností na sportovní vybavení, potom k němu přibyla hala, kde se buď dalo cvičit nebo pořádat společenské akce. A taky se tam pořádaly. Dokonce s takovým úspěchem, že se ve dvacátých letech Košičané rozhodli, že k areálu přidají hotelový resort.
Doba jim nicméně nepřála a k výstavbě hotelu tenkrát nedošlo. Přestože je park nalepený na nádherné historické centrum a doslova na dohled přes řeku od košického sídla prezidenta Edvarda Beneše, od války se areálu nedostávalo zasloužené pozornosti. V sedmdesátkách sice prošel něčím, čemu komunisté říkávali rekonstrukce a jakž takž držel dál, ale od devadesátých let dál doslova chátral.
K pravé renesanci došlo až teď. Z Bruslařského pavilonu se stala Villa Sandy, pojmenovaná podle Júlia Sándyho, původního architekta pavilonu. A je to docela jiné zvíře. Luxusní designová restaurace s fenomenálním výběrem vín, oceňovanými deserty, fantastickým jídlem a vychytaným degustačním menu. A, to je moje osobní slabost, nedělními brunchi, které se protahují do líného parkové odpoledne. Dokonce kuřácký salonek!
Samotná vila je ale jen srdcem kvetoucího resortu. Za restaurací směrem do parku je pak zbytek areálu. Tenisová hřiště, dětská hřiště, venkovní bar, gril, jezírka, lehátka se slunečníky, to všechno odděleno od zbytku parku linií keříků. Pod tím vším je čerstvě zbudované podzemní parkoviště, o němž nevíte, dokud o něm nevíte. Ale hlavně k tomu bude hotel, první pětihvězdičkový hotel v regionu, a se vším, co k tomu patří - s luxusními pokoji, bazénem, ohromným sálem pro pořádání akcí a konferencí, všude důraz na spoustu denního světla, místo střechy porost z trávy a stromů, protože resort nechce narušovat ráz parku…
Postmoderní Saturnin, to byl výraz, který mě napadl při prohlídce areálu. Člověk si téměř nemůže nepředstavovat slečnu Terebovou, jak si v bílém outfitu pinká míčky s panem Oulickým a cucá koktejly. Vypadá to, že po sto letech konečně Košice dostaly svůj prvorepublikový sen, jen řádně vylepšený o všechny výdobytky jednadvacátého století a moderní interiéry.
A to je vibe, který jsem ostatně chytal z celého města. Košice zkrátka dýchají tím meziválečným optimismem. Na východě Slovenska jsou roaring twenties skutečně zpátky, jen tentokrát s příjemně moderním twistem.
Prvorepubliková renesance
Jen považte: celé hlavní centrum města se točí kolem ulice Hlavné, což je defakto velké náměstí, kterému absolutně dominuje, stejně jako zbytku města, katedrála svaté Alžběty. Naproti katedrále, na druhé straně malého parčíku, je zase archeologické muzeum s brilantně vyřešenou expozicí obtočenou kolem pozůstatků středověkých hradeb a světelných projekcí. Na opačné straně náměstí je zase Národní divadlo. A už jenom tyhle tři věci křičí pozitivním patriotismem první republiky.
Ale mezi divadlem a katedrálou je zpívající fontána, což je velice “první polovina dvacátého století”, ale tahle má opět moderní upgrade - sedm set padesát vodních trysek, které mohou cákat vodu do výše až dvaceti metrů, je napojeno na dvaadvacet vodních okruhů. A ty nejsou předem plánovány a programovány k jednotlivým skladbám, naopak! Software rozdělí skladbu na čtyři souvisle jedoucí linky a těm přidělí jednotlivé trysky. Teoreticky byste se tak mohli vloupat do servisní kukaně pod náměstím, plné čerpadel, nádrží, filtrů a monitorů, a napálit do zpívající fontány Highway to hell.
A zůstaňme ještě chvíli na náměstí. Vítanou novinkou je malá kavárna Marai Bistro, pojmenované podle košického rodáka a velkého slovensko-maďarského spisovatele Sándora Máraiho, který publikoval ve třicátých a čtyřicátých letech. Kromě dobového interiéru a bohaté nabídky můžete taky očumovat knihovnu, kde mají celou sbírku starých vydání klasických románů. Já ji očumoval.
A mimochodem, na druhé straně náměstí je hotel a kavárna Slávia. Dle mého skromného názoru výrazně lepší než pražská Slavia. Možná nejhezčí secesní budova ve městě vybudována na začátku dvacátého století a v osmdesátkách prohlášena za národní kulturní památku. Vynikající jídlo, reprodukce Gustava Klimta a art deco toalety. Co víc si můžete od podniku přát?
Inu, možná nejste jako já na kávičky, řízky a knížky, ale spíš na pártošky a drinčíky. V tom případě můžete Slávii navštívit po setmění, kdy se zvenku napálí fialovými reflektory a vevnitř se projektuje na stěnu. Z prvorepublikové restaurace se stane Deus Ex podnik. Ale pokud jste na tradičnější způsoby popíjení alkoholu, jen pár dveří od Slávie je pivovar Hostinec. V budově ze šestnáctého století byl pivovar už ve století sedmnáctém a dnes se tam pivo vaří znovu.
A vaří se poctivě. Sice s moderními postupy, ale v kouzelných prastarých sklepích, bez pasterizace, konzervantů, barviv, koncentrátů nebo zrychlování. Mají sice stálou nabídku piv, ale každé dva tři měsíce přichází Hostinec s něčím unikátním, něčím, co je buď zaujme, co si chtějí hoši v pivovaru osahat, vyzkoušet, ochutnat… A nebo se vaří piva, která propagují místní akce či oslavují rodáky. Jedním z těch povedenějších bylo mimochodem pivo Legionár. Protože samozřejmě, že ano.
Z ruky, ale za humny
Já vím, co si říkáte: “To zní všechno moc krásně, ale Košice jsou přece jenom trochu z ruky.” Nu, jsou i nejsou. Autem se, pravda, trochu projedete, ale noční vlak je taky příjemně twenties zážitek. Pokud však nechcete dobově cestovat, prostě skočte na letadlo. Ryanair létá přímou linkou z Prahy do Košic a let trvá hodinku. Jakože od nástupu k výstupu, ve vzduchu strávíte čistého času možná čtyřicet minut. Odlepíte se od ranveje, stevardka vám nabídne losy a než se nadějete, už přistáváte na východním Slovensku.
Takže se uvidíme ve dvacátých letech, přátelé.
