nahoru

Karel Weis: Podivínský hudební skladatel, který zachránil jihočeský folklór, málem zastřelil dva lidi

Michal Bystrov 13. února 2022 • 10:00
Karel Weis: Podivínský hudební skladatel, který zachránil jihočeský folklór, málem zastřelil dva lidi
foto: ČTK

Ve čtyřiatřiceti začal sbírat písničky na jihočeských Blatech. O dva roky později, 10. června roku 1898, v Praze na Letné málem zastřelil dva spoluobčany, o nichž si myslel, že mu jdou po krku. Tři roky nato ho označili za vlastizrádce, protože napsal operu na německé libreto a prodal ji německému divadlu. Krutou ironií osudu byl jeho syn v závěru druhé světové války popraven nacisty. Karel Weis (13. února 1862 – 4. dubna 1944) naštěstí zemřel krátce předtím. Člověk plný rozporů, podivín milující skandály. Ale i muž, který bez nadsázky zachránil jihočeský folklór.

Ve Veselí nad Lužnicí stojí Weisův dům. A v něm se ukrývá 85 krabic s několika tisíci dopisů, not a jiných dokumentů z pozůstalosti skladatele, který toho pro zdejší lidovou kulturu udělal totéž co František Sušil pro moravské balady. Na Soběslavsko-veselských blatech, ale také v šumavských lesích, na Stašsku a Zdíkovsku sebral Karel Weis během tří dekád více než 2000 textů a melodií, z toho 400 neznámých, jež pro věčné časy uchoval ve svém monumentálním díle Český jih a Šumava v lidové písni.

Patnáctisvazkovou sbírku, opatřenou krásnými ilustracemi a cenným popisem života, dějin a zvyků tamního obyvatelstva, vydával tenhle potrhlý „pán z Prahy“ vlastním nákladem od roku 1928 až do své smrti před 75 lety, v nevlídném roce 1944. Dodnes mu Jiho­český kraj a Češi vůbec dluží nové vydání – se stejnou parádou, s jakou byly před časem vzkříšeny Sušilovy Moravské národní písně.

Málokdo si uvědomuje, že ve chvíli, kdy chudák Weis s námahou obcházel nemluvné chalupníky, na cestách od vsi ke vsi zapadal s vozem do bláta a snažil se vytěžit co nejvíc z pověstné jihočeské rázovitosti, byl už tuzemský folklór passé. Stal se z něj exponát, stejně umělý jako Česká chalupa na Národopisné výstavě českoslovanské v roce 1895. Weis přišel na Blata v létě roku 1896, tedy s křížkem po funuse. A přesto se mu díky jeho nezdolné vůli podařilo vykřesat ze vzpomínek místních poslední jiskřičky. O pár let později už tito pamětníci nežili.

Po Vltavě pláve velkej krokodil

„Z počátku bodří Blaťáci nechtěli tomu rozumět, že bych měl za lubem pouze sbírání písní, účel byl jim nepochopitelný, a dokonce se na mne poptávali veselského pana notáře, který ovšem jim věc vysvětlil,“ prozrazuje Weis ve své zpovědi Jak jsem se dostal na Blata. A s pobavením popisuje, jaké svízele přináší činnost folkloristy-amatéra.

 

„Řeklo se mi: ti a ti v těch a těch vesnicích jsou dobří zpěváci. Dobrá! Tak vezmeme tu nejbližší. Přijdeš za parného dne do obce, která je jako po vymření. Nevidíš živé duše, leda několik umouněných, sotva mluvy schopných dětí. Seženeš nějakou babičku, která ti konečně řekne, že hledaný pantáta je v poli tam a tam u lesa. Jdeš tedy k lesu. Pantáta, statný sedmdesátník, o dřevěné noze, na první pohled starý vojín, dře se v potu tváří u pluhu – zaorává. Předneseš mu svou žádost. Nechápe. Tedy ještě jednou. ,Ah, to my tu tak pěkné písně nemáme – nevím – snad někdo jiný – já už jsem to zpívání pověsil na hřebík – žena mi postonává – není člověku do zpěvu.‘ Vymlouváš to starci: ,Snad večer při sklenici piva, nebo v jiný den?‘ – Objedná tě na neděli. – Ale v neděli je stejně naladěn, začneš znova přemlouvat – výsledek stejný. Zkusíš to tedy jinde. V Y. prý mají znamenitého zpěváka. Vzhůru tedy. Je deštivý den, od rána jen leje, lidé nemohou do pole. Najdeš pantátu v hostinci – je při kuráži, veliká výhoda –, neboť Blaťáci sami o sobě praví, že zpívat mohou, jen když mají trochu ,v hlavě‘. Pantáta nedá se dlouho pobízet do zpěvu – chopíš se papíru a tužky – a pantáta spustí: ,Na záblackej hrázi, mezi dubama‘ – s nápěvem čistě vídeňským: ,Po Vltavě pláve velkej krokodil…‘ Jako když tě studenou vodou poleje. Vysvětluješ. Hlásí se někdo jiný s pravou blaťáckou, leč sotva že začal, vskočí do toho pantáta, že to tak není, a v tu chvíli povstane chaos čtyr hlasů – jeden zpívá přes druhého a tobě nezbývá nic než odebrat se s nepořízenou domů.“

Jakou mi zazpíváte?

 

 

Vyprávění „lovců písní“ bývají k popukání – pro nás, kteří je čteme v klidu a pohodlí svých moderně zařízených příbytků. Kdybychom se museli tak jako kupříkladu Joža Černík plahočit nahoru a dolů po strmých stráních Moravských Kopanic a riskovat, že nás věčně nalití kopaničáři poženou vidlemi, nepřipadali bychom si o nic méně odvážní než Indiana Jones. Také Karel Weis vyrážel na lov s vědomím, že má-li být jeho úsilí korunováno úspěchem, bude to vyžadovat notnou dávku smělosti a důvtipu.

„V neděli očekává Mistra hrstka drobných občanů v kolenecké fořtovně,“ líčí skladatelova spolupracovnice Ludmila Stejskalová-Rabasová. „Jsou skoro ustrašeni. Zamlkle sedí v chumáčku a radí se mezi sebou. Vtom vchází Weis. Jeho vysoká postava a zdánlivě zachmuřená tvář vnesly mezi stařečky nové rozpaky, avšak srdečný jeho pozdrav rozpaky ty poněkud mírní. Zvědavě přihlížejí k přípravám, jež činí. Vybírá z těžké aktovky knihy, papír notový i kancelářský, a klade vše na stůl. Stařečkové ztichnou jako pěny. A Weis k nim promlouvá: ,Tak jsem se doslechl, lidičky, že tady máte moc hezké staré zpěvy, a mám z toho radost. Proto jsem přišel, abyste mi je zazpívali. Nic se přede mnou neostýchejte. Nemyslete, že musíte zpívat nějak krásně, uměle. I co vás to napadá. Stačí, když mi nápěv jen srozumitelně naznačíte.‘“

Jeden bývalý kanonýr otevírá pusu, jenže si najednou nemůže vzpomenout. Weis se pokusí rozptýlit nejistotu tím, že jde příkladem. „Inu, tak já vám zazpívám sám, písničku jistě tři sta let starou, s moc hezkým dudáckým nápěvem. Tu zná už jen paní Korálová na Staších a od té jsem si ji zapsal.“

Návštěvník z hlavního města to vzal za správný konec a lidé v hospodě rozvazují. Jak informuje Stejskalová-Rabasová, „humor písně je rozehřívá. Už je jim lehčeji u srdce a už by si každý na nějakou troufal. Neúnavný náš sběratel zapisuje pilně bez oddechu, až do pozdního večera. Žeň jeho je bohatá… A pak za tmavé noci vrací se třeboňskými lesy, cestou, na kterou by se sotva který z Pražáků odvážil, do své dvě hodiny vzdálené hájovny. A tu do jitřních hodin sebrané poklady třídí a urovnává.“

Dvořák z něj šílel

Ne každý se na takový úkol hodí. Ale Karel Weis měl pro strach uděláno. Po pravdě byl ještě větší samorost a svéráz než barvité postavičky, s nimiž se na svých toulkách setkával. Narodil se v Žitné ulici na Novém Městě v rodině kováře, vzhledem k jeho slabé tělesné konstituci však bylo jasné, že tátovo řemeslo nepodědí. Na Pražské konzervatoři začal studovat lesní roh, pak ale při klukovské rvačce přišel o dva přední zuby a byl přeřazen k violoncellistům. Odtud byl krůček do houslového oddělení, kam se dostal s pomocí svého o něco staršího přítele, houslového virtuosa Františka Ondříčka. „Tu se však ke konci roku ukázalo, že se k hudbě vlastně nehodím pro nedostatek vlohy,“ ušklíbá se Weis. „V nemilosti mne propustili a doporučili mi, abych se učil ševcem, dokud je čas.“

Bohudíky neuposlechl a místo toho se s Ondříčkovou pomocí probojoval na Varhanickou školu, již absolvoval s odřenýma ušima. (Jeho spolužákem byl pozdější etno­muzikolog a malíř Ludvík Kuba.) Před koncem studia zaslal své skladatelské prvotiny do Vídně k posouzení ctihodnému Johannesi Brahmsovi. Ten ho vřelými slovy povzbudil k další tvorbě stejně jako dříve Antonína Dvořáka. S Dvořákem, o dvacet let starším, měl Weis ostatně leccos společné. V budoucnu mu bude asistovat – a Mistra bude jeho pomocník, stejně svéhlavý, jako byl sám Dvořák, šíleně vytáčet.

Ve fejetonu Několik vzpomínek na Antonína Dvořáka vzpomínal Karel Weis poťouchlým tónem bytostného recesisty, jak jeho mentor jednou vtrhl do kavárny a rozčiloval se: „Tak víte, co se mi dnes stalo? To je neuvěřitelné. Víte, že Weis mi dělá klavírní výtah Sv. Ludmi­ly. Každého dne má být u mne o osmé. Dnes ráno zrovna měl přinést notný kus hotové práce. Ale nepřišel. Čekám na něj do devíti, do desíti, do jedenácti – Weis jako by se byl do země propadl. Jdu tedy k němu do bytu, na Rybníček. Vyjdu nahoru, otevřu dvéře... a víte, co ten člověk dělal? Ležel v posteli! Zůstal jsem jako omráčen. Povídám mu: ,A to se nestydíte, člověče, válet se v poledne ještě v posteli? Podívejte se, venku je takový krásný den, sluníčko krásně svítí a vy se tady zavrtáváte do peřin, jako by byla půlnoc.‘ Ale Weis jakoby nic. Jen se v posteli protahoval. To mne dopálilo. Vykřikl jsem naň: ,Tak mi aspoň řekněte, člověče, proč ležíte?‘ A víte, co mi ten Weis na to odpověděl? ,Já muším ležet... já moc rostu!‘“

Zrádce národa

Řečeno současným slangem, Weis to měl „na salámu“. V začátcích si vydělával střídavě jako varhaník v kostele sv. Štěpána a sbormistr v Maiselově synagóze, což se nedalo zvládnout. Od Štěpána vyletěl, když s prudkostí sobě vlastní vyhodil z kůru ženské v čele se svíčkovou bábou, od nichž se místo čistého zpěvu dočkal jen despektu a pohrdání. Uražené ženy vzápětí Weise pomluvily u faráře: prý řekl o jezuitech, že to jsou černé potvory. Z Maiselovy synagógy zase Karla vyhodili, když v předvečer židovského Nového roku zapomněl na bohoslužbu a v zadumání se toulal vinohradskými ulicemi a poli.

Přesto se Weis brzy uplatnil: ať už jako houslista orchestru Národního divadla v Praze, kapelník Národního divadla v Brně, kapelník smíchovského Švandova divadla, nebo klavírista kamaráda Ondříčka. Skladatelsky debutoval kantátou Triumfátor, pokračoval Symfonií c moll a roku 1892 měla v Národním premiéru jeho první opera Viola, později přepracovaná na Blížence. Libreto původně napsala Eliška Krásnohorská pro Bedřicha Smetanu jako variaci na Shakespearův Večer tříkrálový, ale Smetana operu nedokončil.

Weis složil celkem 13 oper a operet, žádná však nezalomcovala českým kulturním světem tak jako Polský žid z roku 1901. Libreto k senzačnímu krváku o hostinském v Alsasku, jenž pro peníze zavraždil svého hosta, bohatého polského žida, psal pro skladatele zprvu Victor Léon, osvědčený vídeňský libretista operet Franze Lehára, včetně Veselých vdov a Země úsměvů. Weis se však s Léonem nepohodl, jeho text považoval za odbytý, a dokonce se s ním soudil. Konečnou verzi pro něj vypracoval pražský rodák Richard Batka. Dílo bylo psáno v němčině a jako takové ho Národní divadlo odmítlo se slovy, že jde o německou operu. Weis poté učinil něco neslýchaného: prodal operu Novému německému divadlu v Praze, a tím se stal v očích českých pseudovlastenců vlastizrádcem. Polský žid měl premiéru 3. března 1901 a záhy se rozlétl do celého světa: Drážďany, Vídeň, Berlín, Brémy, Amsterdam, Rotterdam, Varšava, Záhřeb... Vrcho­lem bylo, když operu uvedli roku 1921 v newyorské Metropolitní opeře – jako teprve druhé dílo českého skladatele po Smetanově Prodané nevěstě.

Tou dobou už „vlastizrádce“ na své náklady vydával řadu nádherně vypravených sešitů, v nichž se pokoušel uchovat české národní dědictví. V očích veřejnosti to však byl potrhlý podivín, o němž bulvár šířil jeden drb za druhým: doma v salónu má Weis rytířské brnění, rád skupuje lístky na představení svých oper, den co den chodí popíjet na Malou Stranu do hospody U Schnellů, nesnáší Národní divadlo a s jeho vedením se hádá o každý halíř... Kritici přitom neopomněli varovat, že je Weis také nebezpečný násilník. Vizte jeho nechvalně proslulý incident na Letné.

Prokletý revolver

O co šlo? Desátého června 1898 referoval deník Právo lidu: „HUDEBNÍ SKLADATEL V HÁDCE POSTŘELIL DVA OBČANY. Předevčírem pozdě v noci odehrála se na Letné následkem nedorozumění příhoda, která měla hrozný konec. Známý 36letý hudební skladatel Karel Weis, bytem v Holešovicích č. 527, šel ve středu ve tři čtvrtě na 12 hod. v noci z Prahy přes Letnou do svého bytu v Holešovicích, při čemž blíže stanice elektrické dráhy v sadech na Letné potkal muže, v němž později byl zjištěn 33letý čalouník a soudní znalec Josef Dvořák z Vodičkovy ulice č. 28, o němž se Weis domníval, že jest totožný s člověkem, kterého před osmi dny na Letné byl potkal a s kterým se tehdy pohádal. Weis jej zastavil a dotazoval se po zmíněném sporu, při čemž se s ním dostal do prudké hádky, jež měla tragický konec. Dvořák, který byl krátce předtím opustil hostinec U Jiříčků v Letohradské ulici v Holešovicích, vrátil se do tohoto hostince a svým známým tam vyprávěl, že byl přepaden v sadech a že jej útočník pronásleduje. Hosté vyběhli pak z hostince na ulici a volali na Weise, který skutečně sledoval Dvořáka a nacházel se právě asi sto kroků od hostince, aby zůstal stát. Weis neuposlechl a tu běželo za ním několik lidí. Jak Weis udává, udeřil jej jeden z nich holí přes krk, načež Weis vytáhl nabitý pětiranový revolver a počal do nich střílet. Při tom zasáhl třemi ranami Boh. Voleského, majitele slévárny v Libni, a sice dvakrát do ruky a jednou do kyčle, a Josefa Dvořáka, který dostal ránu do břicha. Weis byl pak zatčen před hostincem U Antošů a dopraven na policejní komisařství, kdežto zranění byli obvázáni a dopraveni do vše­obecné nemocnice.“

Článek, jenž se objevil o den později v Plzeňských listech, předchozí zprávu zajímavě doplňuje. Praví se v něm, že pražská policie povolila „skladateli Karlu Weisovi, aby nosil revolver pro eventuální obranu, poněvadž na Letné bydlí a sady Letenskými – za noci ­úplně pustými – domů choditi musí“. Stojí tu také, že „před několika dny byl prý pan Weis na Belvederu skutečně přepaden a stal se od té doby tak nervosně ostražitým, že z toho velké neštěstí vzešlo. Když totiž ve středu v noci o půl 12. domů šel, zdálo se mu, že se v sadech kdosi za ním plíží, a tu obrátil se na něho prudkými slovy, jichž oslovený nesnesl, protože nebyl lupičem, nýbrž docela počestným mistrem čalounickým Josefem Dvořákem. – Došlo k hádce. Pan Weis hnal pana Dvořáka před sebou, ten vběhl do hostince U Antošů, poplašil tam hosty, volaje o pomoc, hosté vyběhli proti panu Weisovi a tu pan Weis – dle jedné verze holí byv udeřen, dle druhé jen přesilu vida – užil revolveru a dva ze svých protivníků zranil.“

Je možné, že byl Karel Weis paranoidní. Lze si však docela dobře představit, že zbraň vytáhl ve strachu z rozlícených opilců. Tak či tak, tuhle skvrnu už ze sebe nikdy nesmyl. Světu kolem nedůvěřoval a je pravděpodobné, že sbíráním písniček na jihočeském venkově si ulevoval od pražských tahanic. Když vypukla druhá světová válka, vybičoval se ještě k jedné velké práci – své poslední opeře Bojarská svatba. Ale osud ho stíhal hlava nehlava: nejprve skladateli zemřela manželka, pak si (v osmdesáti) zlomil nohu v krčku a k dovršení všeho zatklo jeho syna Josefa gestapo. Weis udělal maximum pro to, aby syna, po němž zůstala žena ve vysokém stadiu těhotenství, zachránil. Bohužel, veškeré přímluvy vyzněly naprázdno. Těsně před skončením bojů v roce 1945 nacisté Josefa popravili.

Zde už Karlu Weisovi nebyl jeho pověstný smysl pro humor nic platný. Zemřel rok předtím, 11. dubna 1944, a je pochován na Malvazinkách.

Michal Bystrov




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.