nahoru

Harry Truman: 33. prezident USA a neoblíbený velikán světové politiky zemřel na 2. svátek vánoční před 47 lety

Zdeněk Vacek26. prosince 2019 • 11:20
Harry Truman: 33. prezident USA a neoblíbený velikán světové politiky zemřel na 2. svátek vánoční před 47 lety
foto: Profimedia.cz

Prezident Roosevelt viceprezidenta Harryho S. Trumana (8. května 1884 – 26. prosince 1972) před svou smrtí do ničeho nezasvětil. Poslední středoškolák v Bílém domě, nešetřící vulgarismy, byl však rozhodný a zásadový: třikrát odsouhlasil užití nukleární zbraně, doktrínou obrany svobody silou morální, hospodářskou i vojenskou zhatil Stalinův sen o světové revoluci. Prosadil Marshallův plán i vznik NATO, a ač byl bývalým členem Ku-klux-klanu, také zrovnoprávnění barevných.

Odpoledne 12. dubna 1945 rozbolela úřadujícího prezidenta Franklina Delana Roosevelta hlava, upadl do bezvědomí a v 15.35 hodin zemřel na masívní mozkové krvácení. Viceprezidenta Harryho Trumana zastihla neurčitá zpráva, aby se urychleně dostavil do Bílého domu. První dáma Eleanor Rooseveltová mu v domě smutku položila ruku na rameno: „Harry, prezident zemřel.“ Po chvíli mlčení se Truman zeptal, co pro ni může udělat. Odpověděla stejnou otázkou a dodala: „To vy jste totiž ten, kdo teď vězí v problémech.“

Shromáždili se čelní představitelé administrativy, přijela Trumanova žena i dcera a nastala sháňka po bibli. Člen služebnictva nabídl ohmatané lidové vydání, na něž Harry S. Truman v 19.09 hodin složil přísahu.

Snad žádný jiný prezident USA nenastupoval do funkce podobně nepřipraven, neinformován. Velikán FDR byl totiž sólista, jemuž vice­prezidenta vybrala Demokratická strana. Během 82 dní ve funkci se Truman s Rooseveltem viděli jen dvakrát! FDR svého zástupce nezval do mapového sálu k situačním poradám ani k jednání s ministrem zahraničí Byrnesem, nemluvě o spojenecké konferenci v Jaltě.

Stalin ucítil příležitost a kul železo, dokud bylo žhavé. Už 23. dubna vyslal do Washingtonu lidového komisaře zahraničních věcí Molotova, formálně cestujícího na ustavující konferenci OSN. Z Moskvy krátce před ním urychleně přiletěl ambasador Harriman, aby nového prezidenta informoval o porušování dohod o zajištění demokratického vývoje v Polsku, Rumunsku a na dalších územích osvobozených Sověty. Truman suverénního Molotova hned na úvod zchladil kategorickým protestem a jeho námitky utnul slovy: „To by bylo vše, pane Molotove!“

Den poté ohlásí ministr obrany Stimson prezidentovi, že do čtyř měsíců bude k dispozici „nejničivější zbraň v dějinách lidstva, schopná zlikvidovat celé město“. Překvapený Truman s dokončením Projektu Manhattan souhlasí a během svého života dá hned třikrát souhlas k užití této zbraně, jako jediný v dějinách. „Malý muž z Missouri“ před zodpovědností neuhýbá.

Škola životních proher

Oproti Rooseveltovi přišel o dva roky mladší Harry Truman do Washingtonu otlučený životem. Měl především anglické předky, otec John v jižanském státě Missouri farmařil na 240 hektarech a obchodoval s dobytkem. Harry se staral o zvířata. Od šesti chodil proto jen do presbyteriánské nedělní školy a teprve v osmi se mohl učit i přes týden. Coby gój vykonával pro židovské sousedy o šabatu úkony, které jim náboženství zakazovalo. I díky tomuto prostředí propadl zálibě v knihách, historii a hře na piano. Aby stihl práci na farmě, cvičení a četbu, vstával v pět a svítil do noci. Kvůli svým brýlím se mezi kluky cítil handicapovaný, a tak chtěl mít navrch alespoň ve znalostech. Do čtrnácti zvládl všech 2000 svazků místní knihovny, příběhy slavných osobností mu pak v politice byly hlavním vodítkem.

Otec se angažoval v Demokratické straně, šestnáctiletého Harryho do ní přivedl jako dobrovolníka v místní volební kampani. Po střední škole Truman vydržel jen rok obchodního kursu, raději utekl k železnici, byl krátce zaměstnán u církve, v listárně novin i v bance, kde se skamarádil s bratrem Dwighta Davida Eisenhowera, svého budoucího nástupce v Bílém domě.

 

Ve dvaadvaceti se vrátil na domovskou farmu a dřel se dalších jedenáct let, než roku 1917 jako desátník dobrovolně narukoval do první světové války. Ještě na základně v Oklahomě, kde s kamarádem Jacobsonem vedl prosperující kantýnu, se seznámil se synovcem místního polomafiánského „velrybáře“ Demokratické strany Toma Pendergasta. Oba tyto kontakty přišly Trumanovi později vhod.

Na francouzské frontě, již jako kapitán, postavil do latě nedisciplinované mužstvo baterie dělostřelectva. Když v noci Němci zaútočili a vojáci brali do zaječích, seřval je Truman tak vulgárně, jak se to naučil na železnici – a získal si respekt. Dosáhli pak řady bojových úspěchů, jeho jednotka navíc neztratila jediného muže.

Pozdější pokusy podnikat v těžbě olova a zinku Trumanovi nevyšly stejně jako obchod s oblečením, vedený s kamarádem Jacobsonem. Zkrachovali, když v kraji po velké neúrodě pšenice klesla kupní síla zákazníků. Truman pak dluhy splácel 14 let.

S pomocí zmíněného bosse Pendergasta byl zvolen do administrativní, nikoli juristické funkce soudce v Jackson County u Kansas City. Mezitím studoval práva, leč po dvou letech přišel o funkci, ze školy odešel, a než se v dalším volebním období opět stal soudcem, živil se prodejem členství v autoklubu.

Záhy vypukla světová hospodářská krize, která ve třetím roce vygenerovala nového demokratického prezidenta, F. D. Roosevelta. Truman ho rozhodně podporoval. Stal se ředitelem místní pobočky federální agentury práce, navíc se spřátelil s Rooseveltovým poradcem pro zahraniční politiku Harrym Hopkinsem. Trumanova touha stát se guvernérem nebo kongresmanem však narážela na Pendergastovu nedůvěru ke schopnostem a charismatu malého muže. Až v roce 1934 jej nechal zapsat na páté místo kandidátky do Senátu USA – načež outsider zvítězil s náskokem 20 procentních bodů před favoritem voleb. Ve Washingtonu mu posměšně říkali „senátor za Pendergasta“.

Křížová válka plýtvání

Harry Truman se rychle etabloval v prestižním a vlivném senátním hospodářském výboru. Extrémní výdaje Rooseveltova New Dealu na sociální projekty a později také na zbrojení a pomoc Spojencům vytvořily obrovský prostor pro korupci, rozkrádání a plýtvání. A právě na odhalování a energickém tepání těchto nešvarů vybudoval Truman svoji popularitu. Úspory odhadované na závratných 15 miliard dolarů (současná hodnota by byla asi čtrnáctkrát vyšší) přivedly energického šéfa vyšetřovací podkomise Trumana na titulní stranu magazínu Time. Ze stejného důvodu se stal 20. ledna 1945 Rooseveltovým viceprezidentem.

Jaké byly do té doby jeho zahraničněpolitické postoje?

Harry S. Truman chápal pakt Molotova s Ribbentropem jako koalici dvou zel a po napadení SSSR nacisty v červnu 1941 prohlásil: „Jakmile zaznamenáme, že Německo vítězí, měli bychom pomoci Rusku, a když budou mít navrch Rusové, pak zase Němcům a umožnit jim, aby se v co největším počtu navzájem pobili, jakkoli si za žádných okolností nepřeji vidět Hitlera coby vítěze.“

Pekelně chytrý Stalin

Necelý měsíc po nástupu do úřadu mohl prezident Truman předstoupit před veřejnost se slavnostním ohlášením konce bojů v Evropě, načež se vydal do Postupimi u Berlína na první osobní setkání s Josifem Vissarionovičem Stalinem. V deníkovém záznamu ze 17. července 1945 popsal své dojmy z první schůzky. Truman by nebyl proti Stalinem navrhovanému „vykopnutí Franka“ ani rozdělení italských kolonií: „Většina bodů je dojednána. Ve válce s Japonci bude k 15. srpnu (…) Dokážu se Stalinem jednat. Je čestný, ale pekelně chytrý.“

Jedenadvacátého července informoval ministr Stimson Trumana o úspěšném testu jaderné pumy v Novém Mexiku, o tři dny později byla zbraň připravena. Ve shodě s Churchillem a svými poradci Truman souhlasil s nasazením v boji. Pomoc Sovětů by se pak stala bezpředmětnou. Zabránilo by se dalším ztrátám na životech, upevnila prestiž USA – a uštědřila lekce Stalinovi. Ten totiž námitky, že brání demokratizaci východní a střední Evropy, odmítal slovy: „Dokud není vláda fašistická, pak je demokratická.“ Když se mu Truman zmínil o úspěšném testu nové zbraně, Gruzínec prý nehnul brvou. Ať už šlo o brilantní bluf, nebo obeznámenost díky rozvětvené síti špiónů, následoval Stalinův příkaz k maximálnímu urychlení vývoje vlastní atomové zbraně.

Cestou z Postupimi, během plavby z britského Plymouthu do USA, přesně 6. srpna 1945, zastihla při obědě prezidenta zpráva o explozi v Hirošimě. Devátého následovalo Nagasaki. V úterý 14. srpna vystoupil jeden z nejlépe oblékaných senátorů, nyní prezident, v modrém dvouřadém obleku se šedomodrou proužkovanou kravatou před kamery a mikrofony, aby oznámil kapitulaci Japonského císařství.

Strategie zadržování

Na podzim 1945 stál Harry S. Truman v nezáviděníhodné situaci. Podle průzkumu Gallupova ústavu věřilo 54 procent Američanů ve spolupráci se SSSR. Zároveň bylo stále zjevnější, že Stalin pošlapává veškeré dohody. Možná nejvíce popíchl Trumana vlivný sloupkař Joseph Alsop. Ten šil do „průměrných lidí v líbivém šedém obleku“, kteří „zasmradili Bílý dům doutníky za deset centů“ a zároveň dopustili, aby Stalin během pár měsíců obsadil přes 700 000 kilometrů čtverečních, od Labe po Mandžusko. Německo je poraženo, Británie oslabena, Američané demobilizují a Sověti dostávají Evropu na stříbrném podnose!

Prezident si vyžádal scénář pro případ střetu, Pentagon navrhl svrhnout na sovětská velkoměsta 30 atomových pum.

Stalin pak přilil olej do ohně 9. února 1946, když v Bolšom těatru bojovně prohlásil, že SSSR je obklopen kapitalistickými mocnostmi, z jejichž vnitřních rozporů vznikl poslední světový konflikt. Tím se prý potvrdil marxistický poznatek: kapitalismus zákonitě vede k válce.

Když potom 5. března podpořil Truman svou přítomností a aplausem Churchillův fultonský projev o železné oponě, byl kritizován za válečné štvaní. Truman si na rozdíl od Roosevelta připouštěl Stalinovu připravenost dojít tak daleko, kam až mu to ostatní dovolí. Odvodil ze své milované historie poslání USA chránit svobodu a demokracii. Východní Evropa byla evidentně ztracena, zbývalo uhájit západní část kontinentu a zastavit šíření komunistického vlivu. Zrodila se Trumanova doktrína.

Shnilé jablko

Zlomový okamžik nastává 27. února 1947, kdy Truman svolá vůdce obou politických stran zastoupených ve Sněmovně reprezentantů a Senátu Kongresu USA. Od loňských voleb mají republikáni v obou komorách většinu. Jde o pomoc Řecku a Turecku v boji proti komunistickým partyzánům. Podle Trumana je to jako se shnilým jab­lkem, které postupně nakazí tunu ovoce. Padne-li Řecko a po něm Turecko, je na řadě Írán, Egypt, celý Blízký i Střední východ, k tomu Francie a Itálie. Přibudou části Asie – a rázem budou tři čtvrtiny světové souše se dvěma třetinami obyvatelstva planety pod komunistickou nadvládou.

Republikánský senátor Arthur Vandenberg se obrátí k Trumanovi: „Pane prezidente, pokud to takto řeknete před Kongresem a zemí, pak vás podpořím.“ Dojde k tomu v devatenáctiminutovém projevu 19. září 1947.

Před důsledky „strategické monstróznosti“ Trumanovy doktríny varuje novinář Walter Lipp­mann. Znamená to přece auto­matickou podporu USA všem režimům, jakkoli zkorumpovaným a autoritářským, jen když nebudou komunistické. Lippmann výhrady zformuluje v sérii článků a brožuře s výstižným názvem Studená válka.

Truman má zároveň dost starostí na domácí půdě. Demobilizace armády s přechodem hospodářství na mírový režim vedou k nárůstu cen až o šest procent měsíčně, k nezaměstnanosti, stávkám i ochromení železnic. Prezident se podle vlastnoručního konceptu chtěl v řeči před Senátem obrátit ke svým „soudruhům ve zbrani“. Vyzvat je k „eliminaci odborářských vůdců žijících v luxusu“, „ruských senátorů a kongresmanů“, „pověšení pár zrádců a zachránění naší země pro demokracii“. Poradci mu nejožehavější místa proškrtali. Nicméně energický postup proti stávkujícím vedl k dramatickému propadu prezidentovy podpory mezi lednem a červnem 1946 – z 82 na 52 procent.

Na síle nabývaly také rasové nepokoje. Truman sám coby jižan vstoupil roku 1924 do Ku-klux-klanu, zaplatil tehdy členský příspěvek, ale dále se již v organizaci neangažoval. Tehdy hledal práci, možná si od takto získaných konexí leccos sliboval. Roku 1947 jeho administrativa navrhla vytvořit federální zákon na ochranu lidských svobod a proti lynčování. Dokonce se podařilo dotlačit republikánský Kongres k práci na přípravě nových federálních úřadů, dohlížejících na usnadnění postavení černochů při volbách, posílení jejich zaměstnaneckých práv či odstranění segregace ve veřejné dopravě. Proti svému prezidentovi se v tu chvíli postavili i mnozí jižanští demokraté.

Drtivé vítězství republikánů v parlamentních volbách navíc umožnilo nástup senátora Josepha McCarthyho s jeho tažením proti páté koloně komunistů a jejich podporovatelů. Sám Truman na základě znalosti historie mluvil o periodických vlnách hysterie, ochromujících Ameriku po velkých otřesech. Celkem správně dával mccarthismu osm devět let.

Trumanovi se dál dařilo na mezinárodní scéně. V intencích své vlastní doktríny prosadil podle plánů ministra zahraničí George Marshalla rozsáhlou hospodářskou pomoc Evropě. Prezident přesvědčoval pochybující republikánský Kongres argumentem, že komunismus nejvíce vzkvétá v ekonomicky slabých zemích. Zároveň se konsolidovala a vyzbrojovala americká armáda. Během Trumanovy vlády vznikly agentury jako CIA či NSA.

Harry S. Truman uznal Stát ­Izrael jedenáct minut po jeho vyhlášení, 14. května 1948. O pět neděl později dal pokyn k zahájení leteckého mostu zásobujícího Sověty odříznuté západní sektory Berlína. To vše byly známky jasného vymezení USA vůči Sovětskému svazu.

V této situaci čekaly Trumana počátkem listopadu 1948 prezidentské volby. Vstupoval do nich jako outsider. Zaměřil se na oblast sociálních služeb a zdravotní péče, včetně prosazení rasové integrace v americké armádě. „Malý muž z Missouri“ vsadil na kontaktní kampaň, během níž absolvoval vlakem přes 35 000 kilometrů a řečnil mimo jiné ze zadní plošiny vagónu. Na poslední chvíli se mu podařilo zmobilizovat Středozápad a vyhrál ve většině jižanských států. Zajistil si tak hlasy 303 volitelů, favorizovaný republikánský guvernér New Yorku Thomas Dewey jen 189.

Ve stínu Koreje

Ve studené válce přituhovalo. Čtvrtý dubnový den roku 1949 založilo 12 zemí v čele se Spojenými státy NATO. Čekalo se, kdy Sověti završí vývoj vlastní jaderné pumy. Odpálili ji 29. srpna 1949 a byl to právě Truman, nikoli Stalin, kdo na základě měření radioaktivity v ovzduší informoval světovou veřejnost.

Sovětský vůdce vydal následně souhlas ke konfrontaci v Koreji. Kim Ir-senovy jednotky se vydaly na pochod k jihu. Demobilizované americké námořnictvo nedokázalo zajistit blokádu země, a tak na Trumanovu výzvu převzala iniciativu OSN. V čele operací stanul hrdina protijaponského tažení, prezidentem neoblíbený generál Douglas MacArthur. Ten přešel do útoku severním směrem, kvůli čínské a sovětské podpoře odraženého protiofenzívou. Truman vydal souhlas k použití jaderných zbraní, byť jen v případě přesně definovaných podmínek.

Na popularitě mu poté nepřidalo vyhození MacArthura. V únoru 1952 prezidentova popularita klesla na 22 procent. O něco hůře na tom bude už jen Richard Nixon v okamžiku provalení Watergate.

Přesto Truman zvažoval svoji kandidaturu v dalších prezidentských volbách. Později doufal, že se mu pro Demokratickou stranu podaří získat populárního generála D. D. Eisenhowera. Jenže ten dal přednost republikánům. Strana mu za „vice“ určila mladého sebevědomého Richarda Nixona a tato dvojice dobyla Bílý dům kritikou tří hlavních hříchů Trumanovy administrativy: Koreje, komunismu a korupce.

Chudý penzista

Po Eisenhowerově inauguraci 20. ledna 1953 se manželé Trumanovi přestěhovali do Missouri. S tchyní pak žili v jejím domě. Včerejší hlava supervelmoci se ocitla skoro bez prostředků. Truman odmítal nabídky, aby se objevil na výplatní listině některé z korporací. Před nástupem do politiky zažíval jeden podnikatelský neúspěch za druhým, a tak nyní dostával jen symbolickou armádní penzi 112,56 dolaru měsíčně, v dnešních cenách asi 1000 dolarů.

Za veleúspěšné dvousvazkové Paměti sice obdržel 670 000 dolarů, dvě třetiny však padly na daně a po vyplacení pomocníků mu zbylo pouhých 37 tisíc. Začal tedy rozprodávat zděděný majetek. Jeho situaci po pěti letech od odchodu do penze vyřešil až zákon o bývalých prezidentech, jímž mu Kongres přiznal penzi 25 000 dolarů ročně.

Dlouhodobě nepopulární „poslední středoškolák v Bílém domě“ zemřel 5. prosince 1972 ve věku 88 let. V té době již začaly být jeho prozíravost, rozhodnost a zásadovost doceňovány, Truman se v různých žebříčcích postupně propracoval mezi nejvýznamnější prezidenty v historii USA.





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější