"Myslím, že naše úloha v téhle branži už dnes vlastně skončila. Smůla naší generace byla v tom, že jsme táhli onen jazzový prapor v dobách, kdy jsme neměli a ani nemohli mít nějaký větší ohlas." Karel Krautgartner, muž majestátního vzhledu a napohled nemenšího sebevědomí, takto věcně a bez příkras zhodnotil vlastní pozici i postavení svých vrstevníků v českém jazzu v rozhovoru, který jsem s ním dělal v roce 1967. Trochu hořké konstatování, uvážíme-li, že tehdy oslavoval teprve pětačtyřicáté narozeniny. Zdaleka ovšem ještě netušil, že už za rok se octne v situaci exulanta, kvůli které mělo být Krautgartnerovo jméno z historie české hudby vymazáno navždy.
Po přechodném působení s vlastním Quick Bandem se Karel Krautgartner stal ve dvaačtyřicátém členem orchestru jenom o rok staršího Gustava Broma. Hrávali v kavárně brněnského hotelu Passage v Lidické ulici a poté, když se jeho členové snažili uchránit před totálním nasazením, nalezli dočasný azyl u německého šéfa zlínského hotelu Viktoria. S Bromem se Krautgartner také poprvé dostal před mikrofony brněnského rozhlasového studia. Občas - s přimhouřením očí redaktora, skladatele a otce později známé zpěvačky Ladislava Kozderky - hráli v přímých přenosech i swingové orchestrálky z repertoáru amerických orchestrů Jimmyho Lunceforda a Andyho Kirka, uváděné pro jistotu pod vymyšlenými názvy a jejich vlastními jmény.
Krautgartner, který si tak odbyl první, leč nikoli poslední období nákazy zakázanou muzikou ze Západu, zatím spolu s trombonistou Vladimírem Raškou nahrával doma na rentgenové fólie relace britského orchestru Geraldo z londýnského rozhlasu. Díky těmto pramenům se pomalu rodil notový archív budoucího Krautgartnerova vlastního orchestru Dixie Club, se kterým získali hned v prvních poválečných dnech angažmá u šéfa brněnské Passage Pleskače.
V patrové kavárně hotelu, kde Krautgartner už dříve hrával s Bromem a kde svého času k poctě vítězného vozu v brněnské Velké ceně poprvé rozehrál Ježek klávesy tamního klavíru svým Bugatti Stepem, se jednoho letního večera roku 1945 znenadání objevil kapelník nejznámějšího pražského orchestru Karel Vlach.
"My jsme hráli, on seděl u svého stolku a pozoroval, co se děje, stále si něco zapisoval a snad i kreslil obrázky," vzpomínal Krautgartner. "O přestávce nás pak přepadl a zasypal úplnou palbou nabídek nejtěžšího kalibru, kterým by snad neodolal ani Louis Armstrong.Nakonec dokázal téměř neuvěřitelné: ač jsme si předtím slíbili, že svůj orchestr neopustíme, za pár týdnů odjížděli tři z nás do Prahy."
Tři brněnské posily - Karel Krautgartner v čele saxofonové sekce, její další člen, tenorsaxofonista Milan Ulrich, a trombonista Vladimír Raška - zasedly v nahrávacím studiu pražského Ultraphonu a nahrály první popřevratovou várku gramofonových desek nového Vlachova orchestru. Karel Krautgartner v něm setrval celých příštích deset let. Společně s ním přišla také nová morálka, v níž krystalizovalo to, čemu se později s obdivem alespoň ve střední Evropě říkalo česká bigbandová škola. Krautgartner zavedl dělené zkoušky saxofonové sekce, učil své spoluhráče společnému
Stejně nadšeně se ovšem zúčastňoval veškerého jazzového dění také mimo rámec Vlachova orchestru. Zprvu byl pravidelným účastníkem vyhlášených poválečných jam sessions v Pygmalionu (v pasáži kina Blaník na Václavském náměstí), kde působila průkopnická skupina českého moderního jazzu Rytmus 47 - 48. Když se po Vítězném únoru stalo z amerického jazzu stejně jako předtím za okupace znovu zakázané ovoce (Krautgartner ještě stačil pohostinsky nahrát se členy Rytmu v rozhlase několik neoficiálních snímků), docházel na soukromé Boptime seance pořádané Luďkem Hulanem ve spořilovském domku jeho rodičů. A znovu jako dříve nahrával svou oblíbenou hudbu s okruhem spřízněných duší na rentgenové fólie před znárodněním v AR studiu Adolfa Řípy na střeše paláce Lucerna, později pak v jednom utajeném studiu naproti karlínskému divadlu. Jestliže za studentských let v Brně zkoušeli na zapřenou ve skladišti pian firmy Lídl na Zelném trhu, nyní se na občasné poloilegální jazzové koncerty v Radiopaláci připravovali v bytě jazzového nadšence Miloše Bergla v Mánesově ulici i v Krautgartnerově vlastním bydlišti na Smíchově. Jeho adresu - Zborovská 62 - nesla v názvu také Krautgartnerova pozoruhodná skladba, v níž se swingu a Goodmanovi zdánlivě jednou provždy zasvěcený hudebník překvapivě vyrovnával s novými impulsy amerického moderního jazzu a revolučním poselstvím altsaxofonu Charlieho Parkera.
Po desetiletém působení u Karla Vlacha se v roce 1956 rozhodl Karel Krautgartner osamostatnit.
"Po celou dobu naší spolupráce byl pro mě Karel Vlach šéfem v pravém slova smyslu: šéfem, kterému se věří, který nezklame a splní vždy vše, co slíbil. Ptáte se, proč jsem tedy odešel? Odpovím vám slovy Karla Vlacha, který - když jsem mu sdělil svůj úmysl odejít a založit vlastní orchestr - pouze podotkl: To se stává - nejste první ani poslední."
Obdobně na někdejšího leadra své nejlepší sekce, z něhož se náhle vyklubal konkurent, vzpomínal ovšem také Vlach: "Krautgartner je u nás jedním z mála opravdových profesionálů. U mne vedl deset let saxofony s příkladnou zodpovědností a poctiv ostí, která je vzácnou výsadou jen u lidí jeho typu."
Původní Krautgartnerovo kvinteto se v průběhu příštích dvou let rozrostlo až na devítičlenné obsazení. Po prvním angažmá v kavárně Alfa se jeho domovským působištěm stala kavárna Vltava v Revoluční třídě. V orchestru nalezla uplatnění celá řada mladých hudebníků, kteří se později sami stali legendami českého jazzu: vibrafonista Karel Velebný,saxofonista a flétnista Jan Konopásek, pozounista Arthur Holitzer,vedle stálé zpěvačky Vlasty Průchové s ním občas zpíval začínající Karel Gott. Přestože Krautgartnerovým cílem bylo hrát především instrumentální moderní jazz, bez kompromisů se to ani tentokrát neobešlo. Z existenčních důvodů doprovázel orchestr na zájezdech Rudolfa Cortése nebo Ljubu Hermanovou (zpravidla bez samotného Krautgartnera), ale i tak do aranžmá písniček pronikaly porůznu roztroušené jazzové prvky a improvizovaná sóla. Během jednorázového zájezdu na festival lehké hudby v Bělehradě si dokonce po dlouhém půstu poúnorového období Krautgartner a členové jeho orchestru opětovně zajamovali s americkými jazzmany včetně někdejší hvězdy big bandů Counta Basieho a Duka Ellingtona - tenorsaxofonisty Dona Byase.
AKCE StB
Popularita tehdejšího Krautgartnerova orchestru i skutečnost, že kavárna Vltava se stávala čím dále tím více oblíbeným dostaveníčkem jazzem okouzlené mládeže a také cizinců, samozřejmě nemohly uniknout bystrému oku všemocné Státní bezpečnosti. Po sérii jí zjevně iniciovaných drobných příkoří ze strany dohlédacích orgánů (národního výboru atd.) byl jednoho dne Krautgartner předvolán do Bartolomějské ulice. Tam mu byla nabídnuta velkorysá "spolupráce". Krautgartnerova žena, původem jugoslávská tanečnice Elen Tanasco, která se jako herečka mihla i v poválečném českém filmu, měla díky svým jazykovým znalostem při návštěvách Vltavy kontaktovat zejména zahraniční návštěvníky ze Západu a získávat od nich všetečné informace o cíli jejich pobytů v Československu, názorech na zdejší režim a podobně.
Absurdnější nabídku nemohli ovšem veskrze prozápadně smýšlejícímu hudebníkovi estébáci předložit. Rozhořčený Krautgartner spolupráci odmítl, ale už zanedlouho se mu mělo dostat prvního výstražného signálu. Podle tehdy obvyklé praxe dostávali občané před výjezdem na služební cesty pasy až na poslední chvíli. Krautgartner čekal se svými hudebníky v terminálu aerolinií před odletem na zahraniční zájezd na úředníka z Pragokoncertu, tentokrát se už ale nedočkali. Krautgartner reagoval na vzniklou situaci způsobem, který StB ani v nejmenším neočekávala: orchestr, jenž byl na samém vrcholu popularity, příštího dne rozpustil.
JAZZ NÁŠ VEZDEJŠÍ
Svůj dlouholetý boj o plnohodnotné uplatnění jazzu v domácím prostředí ovšem ani tehdy Karel Krautgartner zcela nevzdal. Zapojil se do budování kursů Lidové konzervatoře, objížděl Osvětové besedy, metodická střediska a závodní odborové kluby a pořádal workshopy pro amatérské hudebníky, kterým byl trpělivým a obětavým rádcem při vstřebávání jazzové abecedy. Psal týdenní sloupky do Mladé fronty, v nichž polemizoval se stále ještě vlivnými oficiálními názory, podle kterých byl jazz úpadkovým umíráčkem kapitalism u, a všemožně se snažil dosáhnout jeho rehabilitace.
Když bývalí spoluhráči z jeho noneta v čele s Velebným, Konopáskem a Hulanem založili Studio 5, první soubor,který se u nás věnoval výhradně koncertnímu provozování moderního jazzu, jezdil s nimi jako host a příležitostně i nahrával v rozhlase. V roce 1959 vedl speciální dixielandovou skupinu, vyslanou tehdejším ÚV ČSM na VII. světový festival mládeže a studentstva do Vídně, kde získala zlatou plaketu. Ani tento ojedinělý výjezd na Západ se ovšem neobešel bez předchozích obstrukcí. Úředníkovi, který m u na správě pasů a víz vydával cestovní doklady, musel nejdříve zodpovědět sérii nesmyslných otázek, mezi nimiž nechyběl ani dotaz, zda má rád svého malého syna. Přesto se krkolomná cesta k uznání završila v roce 1960 zřízením specializovaného rozhlasového tělesa, do kterého byl postaven jako šéfdirigent. Alespoň částí repertoáru mohl teď provozovat a nahrávat moderní bigbandová aranžmá, jimiž světový jazz obohatili v mezidobí například Neal Hefti s orchestrem Counta Basieho či Gil Evans se studiovými tělesy Milese Davise. Jako hráč i aranžér tak Karel Krautgartner ještě do třetice překročil svůj vlastní stín. Po idolech svého mládí Bennym Goodmanovi a swingových orchestrech, klarinetistovi Buddym de Frankovi a saxofonistovi Charliem Parkerovi, kteří ovlivnili jeho hudbu v poválečných letech, absorboval v šedesátých letech i čerstvé podněty avantgardního jazzu včetně nová torů z rodu Johna Coltrana a Ornetta Colemana (jeho slavnou desku s prorockým názvem The Shape of Jazz To Come jsem poprvé slyšel právě u něho ve Zborovské). Krautgartnerova práce na poli experimentálního třetího proudu byla s respektem přijímána v celém tehdejším jazzovém světě a on sám, ale nezřídka i s orchestrem se stále častěji objevoval také na zahraničních pódiích. Jeho dodnes nepřekonané nástrojové mistrovství přitom excelovalo také v oblasti koncertního repertoáru. Na klarinet nahrál Stravinského Ebony concerto, byl nedostižným interpretem sólových saxofonových partů Debussyho Rapsódie a Glazunovova koncertu, jeho hra pak inspirovala vznik nových koncertantních děl Josefa Páleníčka a Zdeňka Lukáše, která uvedl v premiéře.
EMIGRACE
Když uprostřed dovolené rozhlasového orchestru dorazily do Prahy 21. 1968 srpna ruské tanky,nezaváhal Karel Krautgartner ani jediný den. Ještě tentýž večer odjel s celou rodinou do Vídně s nezvratným odhodláním zůstat po zbytek svých dnů natrvalo v exilu. Zpočátku hrával s narychlo sestaveným příležitostným kvartetem s rakouským pianistou Rudim Wilferem, basistou Antonem Michelmeyerem a s bubeníkem Pavlem Polanským, který emigroval do Vídně ve stejné době z Bratislavy.Časem se stal sice hostujícím dirigentem jazzového orchestru Österreichische Rundfunk, pro který i komponoval a psal aranžmá, ale bývalému prestižnímu postavení v Československu se tato pozice zdaleka nevyrovnala. Pro Krautgartnerovu vitální povahu a pracovní nasazení bylo typické, že ještě během svého působení ve Vídni se od roku 1971 začal znovu uplatňovat také na pedagogickém poli ve Spolkové republice. Sám začal dokonce ve svých dvaapadesáti letech studovat na katedře hudební vědy na univerzitě v Kolíně nad Rýnem. Navázal na podněty svého někdejšího profesora Krtičky a napsal zasvěcenou disertační práci Zkoumání artikulace u klarinetových nástrojů v jazzu, za kterou v roce 1982 získal na kolínské univerzitě doktorát filozofie.
Doma zatím bylo jméno Karla Krautgartnera tabu a jeho rozhlasové snímky byly pro jistotu smazány (alespoň v televizi byli milosrdnější a některé ze záznamů jeho koncertů i studiových produkcí se zachovaly). Když krátce po svých šedesátinách 20. září 1982 v Kolíně nad Rýnem zemřel a kterýsi z bývalých členů jeho pražského orchestru vyvěsil v rozhlase smuteční oznámení, zmizelo během necelé hodiny.
