Kamill Resler

Respekt, jaký si JUDr. KAMILL RESLER (1893-1961) vybudoval, ať už co bibliofil a znalec oboru, nebo jako právní zástupce řady význačných spisovatelů a dramatiků své doby, je nesmírný. Nemluvě o nejvýznamnějším momentu jeho právnické kariéry, když na jaře 1946 obhajoval ex offo pohlavára německé okupační moci, státního tajemníka K. H. Franka. CAUSA

I více než čtyřicet let po smrti zůstává spíše mužem v pozadí - životopis vydaný malým nakladatelstvím v Praze, série článků a studií roztroušených v dobových periodikách, příležitostné spisy omezeného nákladu a dosahu a drobné zmínky v memoárech současníků, to jsou stopy vedoucí k jeho osobě.

Foto

Reslerovo jméno figuruje v řadě procesů tzv.retribučního soudnictví let 1946-47, v nichž si osvobozená republika vyřizovala účty s představiteli protektorátu Böhmen und Mähren. Těžko si lze představit v dané situaci nevděčnější úkol než obhajovat poraženého nepřítele, často navíc velmi exponovaného. Reslerovi ta úloha také rozhodně nepřinesla "zisk ni slávu", spíše naopak. Obstál v ní však znamenitě. V srpnu 1944 se přítel Antonín Grimm pokusil připravit sborník Reslerových literárních prací (kdo ví, kde je mu konec). Resler se o záměru dozvěděl a Grimmovi napsal: "...čirou náhodou jsem... našel Váš spis, nazvaný honosně, Literární dílo K. R.´... Jsou to drobty, které nestojí za to, aby jim někdo věnoval pozornost v zemi, kde bez povšimnutí umírají hlady géniové." Jako by se v tom ohrazení skrýval klíč k jeho osobnosti.

Foto

MLADÝ ANARCHISTA - STARÝ DVORNÍ RADA

Rakousko-uherští finanční úředníci měnívali svá působiště, snad aby příliš nenačichli poměry v místě pobytu. To ovlivnilo i Reslerovo dětství: z Pardubic (kde se v předvečer Štědrého dne roku 1893 narodil) se s otcem, berním oficiálem, stěhoval přes Nový Bydžov a Újezd nad Lesy ku Praze. Tam, uprostřed gymnaziálních studií, si vytváří kontakty, které pro něj budou mít v následujících letech značný význam. V Sokole se přes spolužáka Jiřího Scheinera seznamuje s jeho otcem Josefem, jenž mu po letech pomůže s prvními samostatnými kroky ve světě paragrafů. V proslulé kavárně Union od roku 1909 proniká do světa literatury.V Unionce navíc rozbil hlavní stan Spolek českých bibliofilů - a Resler senior bývá již tehdy začasté svědkem toho, že syn rozpustí většinu měsíční apanáže ve vzácných tiscích po pražských antikvariátech. A v Borkově karlínském Klubu mladých, společenství sdružujícím podle Reslerova pamětního zápisu " anarchokomunistickou, anarchosocialistickou a svobodářskou mládež",se z něj stává jeden z největších expertů na český anarchismus přelomu století.
Ke studiu práv - zahájil je se zpožděním v roce 1917 - jej přivedla spíše potřeba uniknout válečné realitě. Resler, v té době nadporučík bosensko-hercegovského pluku horských myslivců, byl odveden hned na začátku války a z bojiště jej vysvobodil až záchvat malárie a okamžitý převoz do Vídně. Přesto se jeho vojenská epizoda nečekaně prodloužila: jako sokol, a navíc přítel synů jeho náčelníka, který se zároveň stal jedním z velitelů nové československé armády, dal se do služeb republiky. Jeho armádní intermezzo vyvrcholilo v červenci 1919 při tažení proti Maďarské republice rad mezi Novými Zámky a Komárnem. Úlomek střely, jež Reslera málem stála život, je snad stále uchováván mezi rodinnými památkami.
O rok později ukončil jak své působení v armádě, tak na právnické fakultě. Tou dobou už pracoval jako koncipient v Scheinerově advokátní kanceláři, obdařené velmi elitní klientelou. Právě část Scheinerovy agendy,kterou mu velkoryse přenechal, se stala základem Reslerovy samostatné advokátní praxe.

Foto

NA ZDERAZE 11

Věhlas Reslerovy advokátní kanceláře v ulici Na Zderaze 11 šířily úspěšné causy jejího šéfa. Vzhledem k tomu, že svůj zájem o literaturu lety spíše rozvinul, není divu, že mezi jeho klienty patřili především spisovatelé, dramatici, grafici, nakladatelé... Mrhali bychom prostorem, kdybychom chtěli vyjmenovat ty, kteří prošli "advokátní kanceláří všech literátů, u kousavého a vlídného dr. Reslera, bibliofila a bibliomana, sběratele starých alchymistických, teosofických a čarodějnických tisků",jak píše Václav Černý ve svých pamětech (Mimochodem, Reslerova bibliotheca theumonica et pneumatica, situovaná do zadních místností kanceláře na Zderaze, udivovala současníky svým rozsahem a záběrem a těžko snesla v českých podmínkách srovnání. Snad je její větší část umístěna v Klementinu, ale chaotický stav a rozptýlenost Reslerovy pozůstalosti to neumožňují říci s určitostí.)
Resler měl čich na ostře sledované případy.Dva příklady za mnohé: svého známého z válečných let Arnošta Dvořáka úspěšně obhájil v tzv.odvodové aféře, v létě 1930 napjatě sledované českým i zahraničním tiskem. (Dvořák, úspěšný dramatik a vojenský lékař v jedné osobě, byl obviněn, že zprostředkoval synu velkouzenáře Macešky a třem dalším, neméně dobře situovaným hochům zproštění povinné vojenské služby.) V roce 1935 úspěšně hájil bankovního ředitele německého původu dr. Kiesewettera, obviněného z velezrady.Soudní spory proti řadě českých deníků, které se nechaly slyšet, že Čechoslovák - a navíc sokol! - nemůže přece hájit Němce, navíc ve věci velezrady,m u zabraly značnou část roku 1936. Resler si tak, jedenáct let před svým nejvýznamnějším procesem, mohl poprvé uvědomit, že spor mezi stavovskou ctí a profesionalitou ve sporu s "národními zájmy" nevěští nic dobrého. "Patnáctého března Německo v celé ČSR. Na Památníku osvobození pod nápisem 300 let jsme trpěli připsáno křídou Pro velký úspěch opakováno," poznamenal si Resler v onen kritický den roku 1939. V letech protektorátu prokázal notnou porci občanské statečnosti. V roce 1940 zažaloval aktivistického novináře Ryse-Rozsévače za napadání vydavatele Václava Petra v listu Vlajka, spolupracoval se Sedmíkovou odbojovou skupinou i s Přípravným národním revolučním výborem, svou kancelář dal k dispozici konspiračním schůzkám a finančním transakcím ve prospěch perzekvovaných osob...
Nepolevoval ani jeho zájem o literární dění. Když už nestačil vydat sborník básní na obranu republiky K poctě bran praporu, rozvíjel především své bibliofilské aktivity. Krátce po svých padesátinách napsal příteli Štěrbovi z Uherského Hradiště: " Dorazil jsem k tomuto rozmezí uondán zápasy posledních let, ale pevný a schopen stále dělat věci, které se nedělají, a s přesvědčením, že i my starší v budoucnu zažijeme ještě několik krásných let..." Jak se to vezme.

Foto

EX OFFO

Snad díky zkušenosti z případu Kiesewetter se Kamill Resler držel stranou procesů, které probíhaly na základě Dekretu prezidenta republiky o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a Dekretu o Národním soudu z 19. června 1945. Později o tom napsal: " Sám jsem tehdy byl odhodlán, že nepřijmu obhajování u výjimečných soudů vůbec. Na naléhavé žádosti přítele... osvobozeného politického vězně, jemuž jsem velmi zavázán, převzal jsem v prosinci 1945 obhajobu bývalého generála Otty Bláhy... v trestní věci, jíž zahájil svou činnost Národní soud v Praze." Skutečnost, že generálu četnictva, odsouzenému k trestu smrti, upíralo veřejné mínění možnost kremace v obřadní síni ve Strašnicích, dává najevo, jaké vášně retribuční procesy vyvolávaly a jak těžká byla pozice obhajoby.
O to víc, když se na pořad dne dostal proces s národním nepřítelem č. 1, státním tajemníkem úřadu říšského protektora K. H. F rankem. Míru zájmu o roli obhájce ex offo dobře ilustruje reakce advokáta (a divadelníka v jedné osobě) Mellana, který se nechal slyšet, že bude-li nominován, "svlékne se do naha, hodí si přes ramena prostěradlo, vyjde na nábřeží a bude volat: Já jsem Ježíš Kristus!". Volba nakonec padla na Reslera, ačkoli díky své funkci v Advokátní komoře (zástupce žalobce) nemohl post obhájce ex offo zaujmout. Bránil se té "poctě" vehementně, leč marně. "Mé stížnosti zamítlo ministerstvo spravedlnosti... bez odůvodnění. Když jsem za sebe postavil náhradníka, který projevil ochotu převzít obhajobu, výbor Adv okátní komory opět nevyhověl naší společné žádosti a postavil mne před nejtěžší úkol mé kariéry."
Resler Franka před šibenicí přirozeně nezachránil, svůj úkol "vyhovět stavovské povinnosti poctivé obhajoby a státní povinnosti

Foto

československého občana", připomínající kvadraturu kruhu, však splnil. Jeho současníci to také vesměs ocenili - s výjimkou těch na levé straně politického spektra. Transparent "pryč s obhájci zrádce národa",nesený v komunistickém prvomájovém průvodu, mu mohl nastínit některé vyhlídky do příštích let. Čelil jim s otevřeným hledím. V době, kdy končil proces s Frankem, zastupoval už ministra vnitra protektorátní vlády Richarda Bienerta - a vedl si tak znamenitě, že Bienert, jemuž hrozilo nejméně doživotí, odešel se třemi roky nepodmíněně. Následovaly další ožehavé causy Jiřího Stříbrného, protektorátních ministrů Jana Kaprase a Jiřího Havelky, kteří byli oba zproštěni obžaloby... V květnu 1947 činnost Mimořádného lidového i Národního soudu skončila a Resler se tak mohl vrátit k případům, jež nezaváněly na sto honů politikou.
Nebylo mu přáno: jeho starý známý z Klubu mladých, anarchistický veterán Michal Mareš, byl zažalován ze strany SNB za sérii článků v Dnešku o zvěrstvech páchaných v pohraničí. Resler převzal jeho obhajobu a získal tak další černé tečky u těch, kteří svůj názor na něj tak pregnantně vyjádřili na Prvního máje 1946. Útok přišel záhy: Resler byl otevřeně napaden prominentními redaktory Rudého práva Oldřichem Švestkou - posléze jedním ze stranických pohlavárů - a Vojtěchem Dolejším. Bez váhání je zažaloval, ale to už proti němu hrál i čas. Stalo se tak totiž v předvečer února 1948, který politicky správně orientované redaktory katapultoval mezi Nedotknutelné. Resler v bezvýchodné situaci raději svou žalobu stáhl.

"A KDYŽ PRACUJI, JSEM I SPOKOJEN"

Odplata na sebe nenechala dlouho čekat. Dvanáctého dubna 1948 mu akční výbor Advokátní komory vystavil šestiměsíční zákaz praxe. Okamžitě se ohradil, ačkoli to ve změněné situaci zavánělo ještě většími komplikacemi. "Nevím, kdo a jaké námitky vznesl proti tomu, abych mohl vykonávat své povolání... při veškerém svém konání jsem vycházel ze základní a pro sebe neporušitelné zásady, že ve státě demokratického zřízení... má každý nárok na právní ochranu podle platného zákona." Na pohled marný boj přinesl ovoce: v září byla klatba z Reslera sňata, a tak se mohl Františku Halasovi ironicky podepsat pod žádost o exemplář jeho Mladých žen jako "jeden z nejmladších advokátů v Československé republice".Ne nadlouho. Vyčerpávající dění posledních let - a dost možná i vyhlídky na budoucnost - jej přimělo s advokacií skoncovat.
Začal se naplno věnovat svému dávnému koníčku. Ačkoli přišel o svou rozsáhlou knihovnu, mohl alespoň publikovat a účastnit se práce ve vědeckých institucích (Literárněvědná společnost při ČSAV, konzultace pro Ústav pro českou literaturu). Neváhal pomoci přátelům v tísni, i když to mohlo znamenat konfrontaci s etablovaným režimem: mj. asistoval při obhajobě Michala Mareše a jeho podpis najdeme i pod peticí českých spisovatelů za propuštění básníka Josefa Palivce z vězení. " Pracuji teď v jiném oboru... a když pracuji, jsem i spokojen," napsal v těch letech Petru Bezručovi. Na samém sklonku života se cele ponořil do soupisů knih svezených ze zámeckých knihoven pro Národní muzeum. Stihl však zpracovat jen knihovnu hořovickou a část křivoklátské, když jej 11. července 1961 zastihla smrt.
Jeho dílo není dosud úplně zmapováno, o rozsáhlé pozůstalosti ani nemluvě. Na případného badatele čeká náročná práce, odpovídající rozsahu Reslerovy práce a šíři jeho záběru.