Pokud chceme řadit fanatický nacionalismus k tomu nejhoršímu, co zplodilo 20. století, není problém udělat si na banderovce jasný názor. Byl by však unáhlený. Banderovci byli produktem své doby a podmínek, v nichž se ocitali. Dopouštěli se zločinů, nebyli však rozhodně samotní. Uzavírali krátkodobá spojenectví s německým agresorem, aby mohli bojovat proti sovětskému; nikdy však tomu prvnímu nepodali celou ruku. Nezbývá než je vnímat jako rozporuplný fenomén slučující hrdinství i krutost. Jeden z paradoxů, na něž bylo předešlé století tak bohaté.
Fenomén banderovců neboli Ukrajinské povstalecké armády, označované za Hitlerova pomahače, je u nás do dnešních dnů nahlížený prizmatem předúnorové doby. Banderovská epizoda na Slovensku a v českých zemích byla přitom jednou ze závěrečných kapitol dramatu spjatého s ukrajinským nacionalismem na území meziválečného Polska. Tak jako v jiných případech ve střední Evropě vznikl zárodek budoucí polsko-ukrajinské tragédie na troskách rakousko-uherského mocnářství. Ve Lvově, metropoli východní části c. k. korunní země Halič, byla v říjnu 1918 vyhlášena Západoukrajinská lidová republika. Trvala krátce, poznamenána úpornými boji s vítězícími Poláky. Konference ve Versailles přistoupila na dočasnou polskou okupaci východní Haliče a v roce 1923 byla Polsku přiznána suverenita nad dobytým ukrajinským územím, tvořícím část jeho někdejšího historického teritoria na východě. Druhá Polská republika se tak zapsala do dějin jako mnohonárodnostní stát zmítaný nenávistí mezi polským centrem a přivtělenými menšinami.
Umírněné ukrajinské strany se v novém Polsku brzy dočkaly zklamání, které dávaly najevo v četných stížnostech adresovaných Společnosti národů. Poukazovaly na setrvalou polonizační kampaň vedenou proti menšinám tvořícím bezmála třetinu populace republiky. Oproti přislíbené autonomii bylo Ukrajincům upíráno zastoupení i na té nejnižší úrovni, jejich tisk podléhal tvrdé cenzuře a řeckokatolické kostely byly násilně převáděny k římskému katolicismu. Dlouhodobým cílem Polska byla přeměna východních oblastí - tzv. Kresů - na polské etnické území cestou jejich kolonizace polskými osídlenci.
Demokratické Ukrajince však nezneklidňovala jen polská strana. Od počátku dvacátých let na scénu vstoupil otevřený teror podzemní organizace veteránů haličské války. Ukrajinská vojenská organizace (UVO) v čele s Jevhenem Konovalcem vnesla do oblasti tradičně vnímané spíše jako závětří habsburské říše v plné síle běsy dvacátého století: nacionální romantiku a násilí. Než dostal tento kurs roku 1929 svou politickou podobu v Organizaci ukrajinských nacionalistů (OUN), byla teroristická kampaň v plném proudu: sabotáže, žhářství, přepady pošt a redakcí opozičních novin, ale především desítky vražedných útoků na polské představitele i umírněné z vlastního tábora.
Podhoubí organizace, jejímž cílem bylo vytvoření Velké Ukrajiny ze všech ukrajinských území v područí cizích států (spadá sem i tehdejší Československo), tvořila vedle válečných veteránů radikální studentská mládež. Kánonem ilegální OUN se stalo Desatero ukrajinského nacionalisty, souhrn zásad řadového člena zdůrazňující krajní oddanost osvobozeneckému úsilí a naprostou bezohlednost vůči nepřátelům a zrádcům. Trest smrti je, po vzoru podobných bratrstev v dějinách, vynášen i vůči odpadlíkům nebo těm, kdo nesplnili úkol.
Bezútěšné sociální podmínky a neúspěch konstruktivní politiky vháněly mladou ukrajinskou generaci stále hlouběji do náruče fanatismu. Kult přímé akce, vynášený italským a německým fašismem, pak dokonale zapadal do představ mládeže vyrůstající v atmosféře rozhořčení a bezmoci, posilujících její odhodlání. V těchto souvislostech nebyl vznik OUN ničím překvapivým. Její rozmach v Haliči odpovídal celoevropskému nástupu totalitních ideologií.
Na cestě k rozkolu
Zahraničním favoritem OUN bylo hitlerovské Německo. Kromě ideologie s ním OUN sbližovala shoda politických cílů: rozbití Polska a snad i změna celého uspořádání na východě. Zájmy ukrajinského podzemí tak vyhovovaly vojenské rozvědce Abwehru, budující mezi ukrajinskými nacionalisty svou agenturní síť. Na oficiální úrovni byla však politika Třetí říše zdrženlivá; po varšavském atentátu na ministra vnitra Bronislaw a Pierackého v roce 1934 je Mykola Lebeď, člen OUN podezřelý ze spoluúčasti, dopaden v Německu Gestapem a v rámci nedávného německo-polského sblížení letecky eskortován zpět do Polska.
Během procesu s organizátory atentátu se objevilo poprvé jméno Stepana Bandery, toho času hlavy její krajové (haličské) exekutivy. Tresty smrti byly viníkům změněny na doživotní žalář, Bandera si ho spolu s ostatními odpykával v Bělorusku. Poláci se mohli těšit z dočasného vítězství, pro organizaci samotnou šlo o událost, která nepřímo přispěla k definitivnímu rozkolu. Když v květnu 1938 vybuchla v Rotterdamu Konovalcovi pod rukama balíčková bomba maskovaná jako čokoládová bonboniéra darovaná "přítelem" - ve skutečnosti sovětským agentem -, přišla organizace o svého dlouhodobého vůdce. Zahraniční kruhy OUN v srpnu 1939 zvolily nové předsednictvo v čele s umírněným a bohabojným Andrijem Melnykem.
Melnykova osobnost symbolizovala generační rozpor. Jako zástupce uvážlivého proudu složeného převážně z emigrantů dráždil radikálně naladěnou mládež v Haliči. Melnykovy naděje se bezmezně upínaly k Německu, zatímco krédem mladých bylo spoléhat se na vlastní síly, pružně reagovat na změnu situace a nevylučovat předem žádné spojenectví. Nedůvěru radikálů vůči Hitlerovi posílily události z konce třicátých let: autonomní Zakarpatsko se místo zárodku budoucí Velké Ukrajiny stalo v březnu 1939 kořistí Maďarska a západní Ukrajinu popustili Němci v srpnu téhož roku Sovětskému svazu.
Krátce nato se Polská republika zhroutila pod náporem německých a sovětských vojsk a Bandera se se svými druhy ocitl na svobodě. V únoru 1940 se z OUN vydělila revoluční vzdorofrakce OUN-R(B) - tedy banderovci. Organizace se štěpí na banderovce a melnykovce. Pro historii regionu a ukrajinského nacionalismu obecně má tento rozkol určující význam.
Námluvy s pochybným koncem
Klišé o katanské oddanosti německým okupantům dokládá naprosté nepochopení postojů a cílů banderovců. Mohli být čímkoli, jen ne důslednými kolaboranty. Odporovala tomu revolučnost jejich programu, neochota podřídit se čemukoli kromě jejich fanatického cíle a naopak připravenost spojit se s kýmkoli, kdo je dočasně přiblížil jeho uskutečnění.
Nejslibnějším partnerem nyní byli Němci a spolupráce s nimi částečně sjednocovala obě znesvářené frakce. Ještě před vypracováním plánu útoku na SSSR započal Abwehr s intenzívním výcvikem členů OUN pro jejich diverzní využití. Bylo vytvořeno šest tzv. pochodových skupin po 700 lidech, které měly v budoucí válce přebírat kontrolu na území za frontou.
Měsíce předcházející invazi zaplnila horečnatá politická aktivita banderovského tábora. Cíl byl jasný: ozbrojeným povstáním vydobýt svobodu Ukrajině bez ohledu na momentální rozložení sil. Banderovci chtěli spojit vlastní osvobozenecké úsilí s ostatními národy SSSR; hovořili však také o Židech jako opoře moskevského režimu a vyhlásili jim i bolševismu válku. Od Poláků žádali rezignaci na západoukrajinská území, jedině tehdy mohli být tolerováni. Den po začátku německo-sovětské války zaslalo banderovské vedení do Berlína memorandum žádající uznání ukrajinského nacionalistického hnutí jako rovnoprávného partnera Německa v boji proti Moskvě.
Své gesto korunovali banderovci činem; 30. června 1941 jedna z pochodových skupin dorazila po boku Wehrmachtu do Lvova a vyhlásila vznik samostatného ukrajinského státu v čele se zformovanou vládou. Věřili snad banderovci, že Němci budou srozuměni s takovým závažným aktem? Zdá se, že spíše chtěli postavit své spojence před hotovou věc. Jejich čin ostatně podnítil masový entuziasmus v celé Haliči a německé vedení zcela zaskočil. Během několika dnů byli hlavní aktéři zatčeni a transportováni do Berlína, kde se je Gestapo snažilo intenzívním nátlakem přimět k odvolání proklamace o nezávislosti. Bandera se svými druhy však odolali, a tak byli převezeni do koncentračního tábora Sachsenhausen. Opustili jej až v září 1944. Němci dali jasně najevo neochotu akceptovat Ukrajinu jako rovnoprávný subjekt. To mělo za následek fakt, který je neprávem opomíjen - přes dílčí snahy pokračovat ve spolupráci, na nižší úrovni banderovská OUN pozvolna nabrala protiněmecký kurs.
Proti všem
Změna nenastala ze dne na den. Banderovci a melnykovci zatím zahájili divoké závody o získání vlivu v okupovaných oblastech. Společný cíl oběma skupinám nebránil předvést, co znamená bratrovražedný konflikt. Již koncem srpna v Žytomyru padli na ulici za oběť neznámému střelci dva vůdčí aktivisté Melnykova křídla, později je za záhadných okolností následovali další dva. Politicky se cesty obou frakcí rozešly už dávno. Melnykovci neopomněli při každé příležitosti demonstrovat svou oddanost Říši, zatímco sebevědomí banderovci viděli sami sebe jako třetí sílu ve válce mezi Německem a západními spojenci (SSSR již pohřbili zaživa). Banderovci se stále více přesouvali do ilegality, budovali tajné muniční sklady a podněcovali nespokojenost s německou správou.
Vznik Ukrajinské povstalecké armády (UPA) se datuje od října 1942. Banderovci, tvořící zpočátku hlavní, nikoli však jediný politický element v rodící se armádě, usilovali o sjednocení všech ukrajinských bojových složek pod svou vlajkou. V propagačním dokumentu banderovců z poloviny roku 1942 se píše: "Nechceme pracovat pro Moskvu, Židy, Němce a jiné cizáky... Utvoříme samostatný ukrajinský stát nebo v boji za něj zahyneme." UPA tedy nebyla pouhým protifašistickým hnutím odporu, ale ozbrojeným hnutím za Velkou Ukrajinu. Nepřítelem číslo jedna byl SSSR následovaný Polskem, hitlerovské Německo stálo až na třetím místě, přičemž Wehrmacht představoval pro banderovce nepřítele i spojence v boji proti oběma předchozím - podle momentální situace.
Dohody UPA s Němci nepřekračovaly lokální rámec a jejich intenzita stoupla v době sovětské ofenzívy. Jednalo se například o propuštění vězněných aktivistů OUN a z druhé strany o upouštění od protiněmeckých sabotáží UPA, včetně předávání informací o situaci v regionu. Jinde však souběžně probíhaly četné střety UPA s německými silami, což vedlo Němce až k nasazení speciálních protipartyzánských oddílů.
Nejspornějším momentem v činnosti UPA byl její postoj k polskému obyvatelstvu. Pokus o politický kompromis s Poláky ztroskotal. V otázce někdejších polských území nehodlali ustoupit. Atmosféra brutality zasetá oběma totalitarismy a pocit minulých křivd povzbudily banderovce k masovému potírání polského civilního obyvatelstva, které si vyžádalo 80 až 100 tisíc životů. Polská strana odpověděla podobně nevybíravými prostředky: ve východní Haliči, kde byly polské pozice jistější, vzplanuly pro změnu ukrajinské vsi.
Čekání na Třetí světovou válku
Jestliže banderovci po celou dobu počítali s finálním střetnutím s Němci, pak je vývoj postavil do zcela nové situace. Od počátku roku 1944 to již nebyli Němci, ale Rudá armáda a s ní obávaný NKVD, kdo přebíral kontrolu nad západní Ukrajinou. Ustupující Wehrmacht přenechával banderovcům muniční sklady a výzbroj, o kterou měla UPA permanentní nouzi. Pro otevřený střet se sovětskými vojsky byla ale nedostatečně vybavena, a proto se přechodně stáhla do lesů a karpatských hor. Značná část někdejší devadesátitisícové armády demobilizovala a koncem téhož roku tak zbylo ve zbrani 20 tisíc osob odhodlaných bojovat do posledních sil s oddíly NKVD a polskými bezpečnostními sbory. V říjnu 1944 proběhla v Moskvě jednání mezi polskými komunisty a Stalinem. Sovětská strana se zavázala k přímé účasti v kampani proti polskému podzemí, kromě banderovců tvořenému i antikomunistickými Poláky.
Už od konce války přehodnocovali banderovci svou politickou strategii. Věřili (možná dříve než západní vlády) v nevyhnutelnost střetu mezi Sovětským svazem a Západem a nehodlali být budoucím konfliktem zaskočeni. Budovali své podzemní sítě a přeskupovali se v jihovýchodním Polsku, oblasti mezi řekou San a nově vytyčenou hranicí se SSSR. Tato místa byla také dějištěm největších masakrů v dějinách poválečného Polska. NKVD nemilosrdně potíral celé ukrajinské vsi a polská vláda zahájila masívní "přesídlování" etnických Ukrajinců na západní území získaná na Německu, aby zbavila banderovce jejich zázemí. Ti zase opuštěné ukrajinské vsi vypalovali, aby nemohly sloužit polským příchozím, a v bojích s nepřítelem dávali přednost sebevraždě před zajetím. Často podnikali rychlé přesuny na východ či do sousedního Československa, které se také v roce 1947 stalo ústupovou zónou několika oddílů UPA poté, co polská strana zahájila operaci Visla.
Ačkoli se naším územím snažilo dostat do západních zón necelých 500 osob, rozpoutala československá vláda a tisk kampaň budící dojem bezmála válečné hrozby. Na jejím pozadí byl zřetelně rozeznatelný vliv komunistické strany, která neváhala využít tohoto problému k tažení proti politicky nespolehlivým činitelům na Slovensku, jež obviňovala ze skrytého luďáctví a spojenectví s banderovci. V uměle podněcované atmosféře ohrožení pak mohla vystupovat jako ochránce pořádku před útoky "fašismu" a "reakce". Objektivní informace o tom, kdo vůbec byli lidé volící tak zoufalý způsob úniku, zcela chyběly. Do amerického zajetí v Bavorsku a Rakousku se ostatně podařilo dostat zhruba jen 15 procentům z nich.
Hrdinství s otazníkem
Banderův případ provokuje k mnoha otázkám. Tou hlavní je, jaký předpoklad dělal z člověka v té pohnuté době hrdinu a za jakou hranicí začínal svět vyvrhelů. Stepan Bandera jako politicky nebezpečný živel strávil tři roky v německém koncentračním táboře a jeho dva bratři zahynuli v Osvětimi podobně jako další ukrajinští nacionalisté. Nakonec jej v exilu přemohla druhá totalita, ta vítězná. V říjnu 1959 si na něj počíhal před jeho mnichovským domem agent KGB a vystřelil mu do obličeje smrtící kyanidový oblak.
