Jan z Arku

V roce 1429 se v sedmnácti letech postavila do čela vojska, o rok později nechala korunovat krále, za další rok byla upálena jako čarodějka. Neuplynulo ani dalších pětadvacet let a byla rehabilitována. Stala se symbolem francouzského vlastenectví, v roce 1920 ji papež uznal za svatou. Příběh Jany z Arku je bezesporu jedním z nejslavnějších a nejpopulárnějších příběhů evropských dějin.

A je to příběh neuvěřitelný. Nejtěžší na něm je ho přijmout. Proto poutá tolik pozornosti historiků i umělců, vzbuzuje více či méně křečovitou snahu o nějaké racionální vysvětlení, zakládá množství hypotéz a spekulací. Kostra známých fakt je prostá: Francie procházela obdobím občanské války a stoleté války s Anglií, byla zbídačená a na pokraji totálního krachu. Jak píše André Maurois ve svých Dějinách Francie, "vlci se potulovali i v ulicích měst ... A celý venkov připomínal moře, kde každému patří jen to, nač mu stačí síly." Jana pocházela z chudé rodiny, rozhodla se, že musí přivést následníka francouzského trůnu, budoucího krále Karla VII., do Remeše a nechat ho korunovat. Svedla několik vítězných bitev, v roce 1430 byla zajata, o rok později popravena. Francie ve válce zvítězila,

Foto
postupně se sjednotila, vyhnala Angličany, Karel VII. se stal jedním z nejmocnějších evropských panovníků.
Ale jak a proč se to všechno stalo, či vůbec stát mohlo?

NEODOLATELNÁ

Paradoxem nepochopitelnosti příběhu Jany z Arku je navíc to, že její osud je na poměry 15. století dobře zmapován. Dochovaly se totiž mimo jiné záznamy z obou procesů - toho, který vedl k jejímu upálení, i rehabilitačního. Tyto záznamy byly publikovány už v polovině devatenáctého století spolu s dalšími dokumenty. O jejím životě tu vypovídá více než stovka současníků, znějí tu i její odpovědi soudcům, zachyceny jsou její dopisy. A vše vypadá tak jednoduše a prostě.
Jana byla úplně obyčejná venkovská dívka starala se o zvířata, o dům, dělala domácí práce, předla, chodila do kostela. Máme velmi přesný popis zlomového okamžiku jejího života: "Když mi bylo asi třináct let, dostalo se mi Božího hlasu, který mi byl pomocí a vedením. Poprvé jsem měla velký strach.
Ten hlas přišel v letním čase, v zahradě mého otce, kolem poledne. Uslyšela jsem ho z pravé strany od kostela. A zřídka jsem slyšela hlas bez jasu. Jas přichází ze stejné strany, odkud je slyšet hlas. Když jsem třikrát uslyšela tento hlas, pochopila jsem, že je to hlas anděla."
Když se Jana utvrdila v tom, co od ní hlasy požadují, vypravila se za guvernérem Robertem z Baudicourtu do města Vaucouleurs.
Chtěla, aby ji poslal za následníkem trůnu.
Poprvé ji guvernér poslal zpět za rodiči a na cestu jí přidal několik pohlavků. Jana se vrátila ještě dvakrát a mezitím získala svou neústupností, prostotou a odhodlaností sympatie místních lidí. Stále opakovala totéž slyší andělské hlasy, které jí sdělily, že "nebude pomoci nežli ode mne, i když bych bývala raději zůstala příst u mé ubohé matky".
Napotřetí jí uvěřil i Baudicourt a vypravil ji do Chinonu. Byla to šest set kilometrů dlouhá cesta, většinou nepřátelským územím. Průvodci zpočátku chápali věc jako zkoušku, kterou dívka nemůže zvládnout, brzy jí zcela podlehli.
V Chinonu poznala následníka trůnu, který se záměrně skrýval mezi ostatními dvořany, a sdělila mu: "Mé jméno je Jana Panna a Král nebes Vám skrze mě oznamuje, že budete pomazán na krále a korunován ve městě Remeši ..." A bylo to. Karel ji poslal do Poitiers, aby ji zkoumali učení duchovní a univerzitní mistři. Byl to vlastně první proces Jany z Arku. Podobně jako v dalším procesu odpovídala Jana na otázky pozoruhodně směle, inteligentně, vtipně, vykazovala vynikající paměť a naprostou neotřesitelnost (podrobněji v rámečku Procesy Jany z Arku). Bylo jí sedmnáct, nikdy předtím pochopitelně nebyla ani u dvora, ani nekomunikovala s žádným učencem, z duchovních znala jen svého zpovědníka. Její výkon v Poitiers Karlovi stačil k tomu, aby ji postavil do čela vojska.
V průběhu vojenského tažení se opakovalo totéž: Jana přenášela na ostatní nadšení a víru v úspěch. Osvobodila Orléans, prosadila vedení boje v rozporu s představami velitelů. Do boje jezdila v čele vojska. Že neměla žádný předchozí výcvik, je zbytečné připomínat. O jejím sebevědomí svědčí třeba list, který poslala Angličanům ještě z obleženého Orléansu. Vyzvala je jménem Krále nebes, aby okamžitě odešli. Dopis podepsala: Ježíš, Maria, Jana Panna! O jejím suverénním vtipu svědčí příhoda u hradeb města Troyes, které nechtělo přijmout královské vojsko na cestě do Remeše.Troyes vyslalo za Janou proslulého kazatele Richarda, ten se vyzbrojil svěcenou vodou a už zdálky se přežehnával křížem.
"Směle se přibližte, já nezmizím," glosovala Jana.

ČARODĚJKA? SVĚTICE? ŠÍLENÁ?

Současníci si s Janou nevěděli rady podobně jako my. Právě jejich nejistota, zda je Jana opravdu v kontaktu s Božími hlasy, může ovšem pomoci k vysvětlení její moci. Jana, alespoň pokud jde o "hlasy", nebyla výjimečnou postavou. Žen, které se chovaly i z dobového pohledu "nenormálně" a vzbuzovaly svaté nadšení, podezření, strach či vše dohromady, bylo více. Středověk váhal v podstatě mezi dvěma možnostmi: tyto ženy buď komunikují s Bohem a jsou na prahu svatosti, nebo jsou posedlé ďáblem a jsou na prahu hranice. Některé ženy prošly obojím: byly upáleny i svatořečeny, jiné skončily pouze na hranici či v seznamu světic. Moderní interpretace pak přidávají úvahy o tom kterém typu duševní nemoci, kterou mohly středověké mystičky trpět. U Jany z Arku se nejčastěji uvažuje o schizofrenii a silnější či mírnější formě epilepsie.
Není možné uvažovat o vlivu, který Jana z Arku měla na své současníky, aniž bychom si připomenuli napětí mezi svatostí a posedlostí. Středověk byl dobou velice živé zbožnosti.
Dobou víry v možnost bezprostředního kontaktu s Dobrem i Zlem. A tedy i vírou v to, že jediné špatné rozhodnutí, jediný chybný krok mohou zvrátit životní směřování od spásy k zatracení.
Na kůlu, k němuž byla Jana na hranici připoutána, byla připevněna tabulka, jež ji prohlašovala za: lhářku, zlovolnou klamatelku lidu, čarodějnici, pověrčivou, rouhačku, tu, která zneuctila víru v Ježíše Krista, vychloubačnou, modloslužebnici, strašnou, mizernou, zaříkávačku démonů, odpadlici, schismatičku a kacířku. Zdaleka ne všichni ji však za takovou považovali. Dokonce její kat Geoffrey Thérage se ještě v den popravy vydal k dominikánům a svěřil se jim: "Moc se bojím, že jsem upálil světici a jsem zatracen." Může být větší příklad moci, jakou měly nad svými současníky světice i čarodějky?

POLITIČKA

Příběh Jany z Arku není ale pro svou dobu zcela typický, byl totiž od počátku příliš prostoupen politikou. Dauphin Karel ovládal v době Janina příchodu ke dvoru jen malou část Francie, zbytek si dělili Angličané a Burgunďané. Dauphin měl ještě další problém anglický král si vzhledem ke sňatku s jeho sestrou dělal nárok na francouzský trůn, zatímco sám Karel trpěl pochybami o svých právech. Jeho matka nebyla zřejmě svému manželovi docela věrná a otázka, zda je Karel královským synem, nebyla absurdní.
Za této situace se ve vesnici Domrémy objeví panna, která hovoří se svatými duchy a chce dovést Karla ke korunovaci do Remeše. Potvrzení legitimnosti jeho nároků tak přicházelo přímo od Boha! Což mělo nepochybně dvojí účinek: jednak na Karlovo sebevědomí, jednak na možnost jeho představení lidu jako nezpochybnitelného krále a sjednotitele země.
Politika vstoupila do Janina příběhu opakovaně. Když byla zajata Burgunďany a vydána Angličanům, byla pro ně pochopitelně od počátku spíše čarodějnicí než světicí.V této souvislosti je zajímavé, kolik vážnosti bylo v jejím procesu věnováno tomu, že nosila mužské šaty. To žena nesměla, církev to považovala za hřích. Jana sice opakovaně argumentovala tím, že se tak chránila před znásilněním mezi samými muži na bojišti i posléze ve vězení. Logiku mělo i to, že jinak by stěží mohla jezdit v boji na koni. Nicméně se nošení mužských šatů stalo nakonec jedním z hlavních bodů obžaloby, a dokonce prý soudci Janu lstí přinutili k tomu, aby si mužské šaty znovu oblékla i během procesu. Podle jedné varianty tak, že se ji ihned poté, kdy se převlékla do ženských šatů, pokusili strážci znásilnit, podle druhé verze jí ženské šaty vzali a v cele jí nechali jen její starší,mužský oblek.
A ještě dvakrát politika ovlivnila Janin osud. Karel VII. nestál o jednoznačné odsouzení Janiných "hlasů". Mohlo by příliš zpochybnit jeho korunovaci. Na druhé straně mu její příliš radikální postoje nebyly po chuti, nestál o otevřený boj. Jana svoji roli splnila dovedla ho do Remeše. Karel se ani nepokusil zachránit Janu z burgundského zajetí ...
A politika ještě jednou: v roce 1920 byla Jana Panna kanonizována mimo jiné také proto, že Vatikán chtěl takto přispět ke zlepšení vztahů s Francií.

NEUVĚŘITELNÁ

Nejjednodušší pozici při chápání příběhu Panny orleánské mají pochopitelně katoličtí historici. Sice musejí řešit obtíž, proč byla upálena jako čarodějnice, nicméně mohou vycházet z toho, že opravdu byla pověřena Bohem, vstoupila s nasazením a zápalem světice do hry Prozřetelnosti. "Světští" interpreti mají pozici těžší. Pochopitelná je jejich snaha neuvěřitelný příběh nějak "normálně" vysvětlit.Tak například Anatole France jako jeden z prvních soudil, že Jana byla manipulována duchovními.V jiném románě a filmu (Moc a nevinnost) se objevuje hypotéza, že Karel dokonce sám pro Janu poslal či že mu v soukromém rozhovoru v Chinonu sdělila, že je jeho nevlastní sestra, a odtud pramenila jeho přízeň a její moc. Množí se i úvahy o tom, nakolik mohlo její charisma vyplývat z duševní choroby.
Na Janu lze pohlížet jako na světici, čarodějku, šílenou fanatičku, účelově politicky zmanipulovanou dívku i jako na výjimečně nadaného, odvážného, oddaného člověka, který na ostatní působil nejenom mystickým vztahem k Bohu, ale i tím, že stál zcela mimo tehdejší beznaděj, krutost i zkorumpovanost šlechticů a velitelů vojsk, kteří se snadno nechali přeplatit od štědřejšího nepřátelského tábora. Pohledy lze kombinovat. A v každém případě zůstává úžas. Úžas nad tím, že tenhle příběh se opravdu stal. Nad tím, kolik možností nabízejí dějiny i individuální osudy. Nad tím, že snaha o "normální" vysvětlení vede spíš než k úspěšné hypotéze k závěru, že musíme přehodnotit kritéria toho, co "normální" je.

***

PROCESY JANY Z ARKU

Jana stála před tribunálem učenců a duchovních celkem třikrát, dvakrát živá, potřetí jako rehabilitovaný symbol francouzského vítězství. Vybíráme několik ukázek jejích charakteristických odpovědí.
POITIERS 1429
"Jakým jazykem hovořil váš hlas?" "Lepším, než je ten váš."
"Věříte v Boha?" "Ano, víc než vy."
ROUEN 1431
Pamětníci se shodují na tom, že Jana vykázala mimo jiné vynikající paměť a nenechala se zmást opakovanými otázkami. Často upozorňovala soudce, že na tuto věc se jí již ptali, a odkazovala je zcela přesně třeba na týden starý zápis.
"Vidíte svatého Michala a anděly tělesně a skutečně?" "Vidím je svýma tělesnýma očima stejně dobře, jako vidím vás."
"V jaké podobě byl svatý Michal, když se vám zjevil, byl nahý?" "Myslíte si, že Bůh nemá, čím by ho oděl ..." "Měl vlasy?" "Proč by mu je měli ostříhat ..." "Když vidíte ten hlas, který k vám přichází, je při tom světlo?" "Je mnoho světla ze všech stran a to se dobře hodí. Všechno světlo nepřichází jen pro vás."
"Myslíte si, že po tomto zjevení už se nemůžete dopustit smrtelného hříchu?" "Nevím o tom nic, ale ve všem se spoléhám na Boha."
"Tato odpověď má velkou váhu ..." "Také ji mám za velký poklad."