José Ortega Y Gasset

"Narodil jsem se na rotačce," říkával o sobě. Bylo to 9. května 1883 v Madridu, kde rodina jeho matky vlastnila noviny El Imparcial. Jeho otec, spisovatel a dramatik José Ortega Munilla, v nich vedl proslulou kulturní přílohu Los Lunes (Pondělky). Na životní dráhu univerzitního profesora filosofie, respektovaného akademickými kolegy i v oborech sociologie, estetiky a politologie, měl právě původ nezanedbatelný a blahodárný vliv.
Věděl, že chce-li něco veřejně sdělit, nebudou lidé stát v knihkupectví frontu na jeho učené traktáty, a valnou část svého díla uložil do novinových článků. Ke čtení jeho textů nepotřebujete školeného vykladače, dokonce ani z filosofického slovníku nemusíte smetat letitý prach, abyste s jeho pomocí lépe pronikli do Ortegových myšlenek. Není dokonce vyloučeno, že vás jeho vývody budou bavit a informovat. Jeho oblíbenou formou byl esej, na jehož adresu jednou poznamenal, "že čtenáře bylo nutno k filosofickým problémům svádět lyrickou metodou".

KANTA JEŠTĚ, ALE NE JEZUITY

V osmi letech ho rodiče poslali studovat na jezuitskou kolej do Malagy. O jezuitech se později nechal slyšet, že jejich vzdělávací systém ničí nejenergičtější projevy lidské duše a své žáky, kteří by se měli stát vůdčími osobnostmi národní kultury, činí pro tento účel nepoužitelnými. Ošíval se pod vnějškově uplatňovanou přísností, dusící přirozené životní projevy, měl však smysl pro řád.
Po absolvování filosofických studií v Madridu se podobně jako mnoho jeho vrstevníků s intelektuálními ambicemi vydal studovat do Německa, postupně prošel univerzitami v Lipsku, Berlíně a Marburku. Z jeho pozdějších textů je znát, že rozhodně tehdy nebyl hluchý k dutému zvuku, jejž vyvolalo Nietzcheovo bušení do měšťanských světských i duchovních pseudoautorit. Zároveň si však dobře zapamatoval vývody svého učitele, novokantovce Hermanna Cohena, připouštějícího, že cosi jako vnější svět sice existuje, není však s to vyvolat v našem vnímání víc než chaos, a jsme to tudíž my, kdo do něj vkládá řád a zákon.
"Deset let jsem žil ve světě Kantových myšlenek: vdechoval jsem je jako vzduch, staly se mým domovem, ale i vězením," napsal o svých německých studiích. Láska k německé kultuře a vzdělanosti Ortegu však neopustila až do smrti.

GENERACE 1898

Španělsko dostalo na samém konci devatenáctého století kopanec v podobě námořní vojenské porážky od USA (1898) a ztráty posledních kolonií - Kuby, Filipín a Portorika. Iluze o říši, nad níž slunce nezapadá, vzala definitivně za své a země se probudila do reality přehlíženého a zaostalého státu na samém okraji Evropy.
Dosavadní elity s převahou šlechty v řadách důstojnictva, vysoké státní byrokracie a kléru zareagovaly zvýšenou péčí o stavovskou čest a lesk. Pandánem této snahy o historické znemožnění byla činorodá věcnost měšťanské třídy, podnikatelů a intelektuálů, kteří o svém nároku zařadit se mezi elity rozhodně nepochybovali. Organizační a vzdělávací nápřah inteligence při hledání a vytváření nové, moderní identity španělského národa byl úctyhodný. Skupina španělských myslitelů (Miguel de Unamuno, Pío Baroja, Antonio Machado, Eugeni d'Ors), kteří do tohoto procesu sebenalézání zasáhli, se dosud označuje jako generace 1898. Ortega, jemuž bylo v roce 1898 pouhých patnáct let, se brzy stal jedním z nich.
Ihned po návratu z Německa si zařídil existenci respektovaného a obdivovaného intelektuála, vedl katedru metafyziky na Madridské univerzitě, oženil se a po dalším krátkém pobytu v Německu založil Španělskou ligu za vzdělání v politických vědách. Začal pravidelně publikovat v domácím tisku a v roce 1916 se stal jedním ze zakladatelů světoznámého španělského deníku El Sol. V jedenatřiceti letech vydal svou první knihu Meditace o Quijotovi, kde v první části prezentuje své filosofické názory, jež později nacházejí výraz v takzvaném perspektivismu, a ve druhé svůj pohled na stěžejní dílo španělské literatury, Cervantesova Dona Quijota.
Od začátku dvacátých let budoval svoje kontakty se zeměmi Latinské Ameriky, především s Argentinou. V roce 1923 založil časopis Revista de Occidente, jenž s přestávkami vychází až dodnes. Jeho vliv na Iberském poloostrově i v Latinské Americe byl obrovský. Když zakládala v Argentině v roce 1931 spisovatelka Victoria Ocampová nový, dnes již proslulý časopis Sur, zavolala z Buenos Aires Ortegovi, co si o tom myslí a jak by se měl časopis jmenovat. Neodradila ji od toho ani tehdejší cena mezikontinentálního telefonního spojení.

VZPOURA DAVŮ

S příchodem dvacátého století lidové vrstvy, vždy ostražité vůči těm nahoře a vycepované historickou zkušeností, že vrchnost byla, je a nepochybně i bude, přestaly konečně v její přítomnosti nervózně žmoulat čepici a naplno uvěřily osvícenskému ideálu rovnosti natolik, že podle něj začaly žít. Po svém, takže jejich probuzení samozřejmě vypadalo jinak, než si horní vrstvy tu méně, tu více naivně představovaly.
Výrazem Ortegova pochopení zmíněného procesu je jeho nejznámější dílo Vzpoura davů, publikované v roce 1930. Předkládá v něm obraz tzv. davového člověka, jenž sice neumí řídit svou existenci, tím méně vládnout společnosti, ale je hybatelem veškerých společenských procesů své doby. Jeho diagnózu nelze ani dnes generálně zpochybnit, jde ji pouze doplnit.
Když píše o davovém člověku jako protipólu tzv. člověka vybraného, jenž stále směřuje k překonání sebe samého... k tomu, co je povinnost a požadavek, nemyslí tím nevzdělance, dělníka nebo člověka sociálně i intelektuálně slabšího. Davem pak rozhodně neoznačuje lůzu nebo dělnické masy devatenáctého století. Naopak, prostý člověk, který si sám uvědomuje svoje limity, cítí svou chatrnost a společenskou slabost, se podle Ortegy z davu automaticky vyčleňuje.
Opravdový davový člověk, produkt euroatlantické civilizace dvacátého století, se cítí pánem, vnucuje každému svoji vůli, vkus a životní styl. Všechno, co není v souladu s přáním davu (většiny), označuje za zbytečné a vadné. Pro davového člověka je podle Ortegy typické, že se bez rozmyslu bere za svá práva a odmítá na sebe vzít povinnosti, které mu nejsou přímo z mocenských pozic nadiktovány. Všechny civilizační výdobytky považuje za něco, na co má právo jako na vodu a vzduch, aniž by se ptal po jejich původu. Davový člověk není ochoten činit nic, co by pro něj bylo z nějakých důvodů momentálně nevýhodné, neklade před sebe jako Ortegův člověk "vybraný" překážky a neuznává žádnou vyšší instanci, jejímiž příkazy by se bez donucení řídil, naopak se snaží ze všeho vytěžit co nejvíce požitků.
V minulosti se podle Ortegy lidové vrstvy řídily tradicí, zkušeností atp., kdežto dnešní průměrný člověk si na všechny civilizační procesy okamžitě utváří svůj vlastní názor, a pakliže sezná, že jeho názor není v rozporu s názorem davu, začíná ho se vší razancí vydávat za absolutní pravdu.

BARBARSTVÍ SPECIALIZACE

Překladatel Vzpoury davů do češtiny Václav Černý, jenž má s Ortegou mnoho společného -obrovský intelektuální záběr,myšlenkovou neústupnost (profesor confessor), titánství, ale i elitářství - napsal i předmluvu. Případně v ní zmínil, že v dlouhé řadě kritiků moderní civilizace, již se začali vynořovat ve druhé polovině devatenáctého století, zaujímá Ortega pozici střízlivého pozorovatele, nemávajícího bezhlavě strašáky "zániku Západu", "civilizace mašinismu", "amerikanismu".
Davového člověka sice neztotožnil s určitou vrstvou či skupinou, ale jeho typického představitele přece jen našel. Byl jím pro něj specialista, odborník. Shodl se na tom mimochodem s TGM, též nesnášejícím odbornický idiotismus. O profesní specializaci, jedné z nezpochybnitelných hodnot dneška, posvátné krávě euroatlantické civilizace, podmínce blahobytu, mluví Ortega jako o příčině opětovného zbarbarizování Evropy.
Vzdělanec minulých dob byl člověk, jehož znalosti přesahovaly mnoho oborů, byl schopen vnímat lidský život i historické hodnoty komplexně a podle toho se i chovat. Profesionála podle Ortegy není možné nazvat ani vzdělancem, ani nevzdělancem, volí proto termín "učený nevědomec", "což je svrchovaně povážlivé, protože to znamená, že je mužem, který si ve všech otázkách, o nichž nic neví, povede ne jako nevědomý, ale naopak se vší domýšlivostí člověka, který je ve svém oboru učencem".
Černého překlad, jenž vyšel tři roky po španělském vydání, nadšeně přivítal i Karel Čapek, který však v závěru své recenze píše, že "pravé nebezpečí není ve vzpouře davů, nýbrž ve slabosti hlav a povah, v trapném selhání těch, kdo mají své určení a poslání jako jedinci".

VZLETY A PÁDY

Ve třicátých letech se José Ortega y Gasset také politicky angažoval, byl zvolen za poslance Ústavodárného shromáždění. Zatímco jako filosofovi mu vyčítali přílišnou pozornost běžným dobovým otázkám, jako politikovi mu jeho oponenti předhazovali, že vytváří z politických a společenských problémů abstraktní, od života odtržené konstrukce.
Zklamaný profesor brzy s praktickou politikou skončil, ale to už dělaly na ulicích kravál ozbrojené tlupy budoucího španělského diktátora, hrobaře Španělské republiky, díla, na němž Ortega s takovým nasazením pracoval, generála Franciska Franka.
Filosof uprchl před občanskou válkou (1936-39) na přednáškové turné do Nizozemska a Francie, krátce před vypuknutím druhé světové války pak do Argentiny s úmyslem tam již zůstat. Nebyl však přijat s takovým nadšením, na jaké byl v Argentině zvyklý. Jihoameričtí intelektuálové sice respektovali, že jim zprostředkoval nejnovější proudy evropského myšlení, nikdy mu ale neodpustili jistou přezíravost, s níž o národech západní polokoule včetně USA psal. Označil je za národy bez historie, u kterých se teprve v budoucnu uvidí, jak jsou schopny uchopit svou historickou příležitost. Zbytek války tedy Ortega raději přečkal v závětří lisabonského přístavu.
Po porážce nacismu se vrátil do Madridu, kde ještě stačil založit spolu s filosofem Juliánem Maríasem Institut humanitních věd, posledních deset let svého života ale strávil převážně na přednáškových turné. Ortega i po válce propagoval nutnost vytvořit společný evropský stát. Ve Vzpouře davů v něm viděl lék na davový nihilismus, vznešený cíl, jejž stačí vytyčit a pak jen korigovat energii vedoucí k uskutečnění. "Dnes se pro Evropany blíží chvíle, kdy se Evropa bude moci stát národní myšlenkou." Ortega nebyl žádný národovec, píše tak proto, že v nacionálních hnutích 19. století postřehl vůli k velkým činům.

MOJI NĚMCI MI NEROZUMĚJÍ

Snad největším paradoxem jeho myšlení je, že pro něj nacismus a komunismus nepovstaly především a hlavně ze vzpoury davů. Celou druhou světovou válku proto vnímal jen jako další ze série velmocenských konfliktů.
Když v roce 1949 přednášel na Svobodné univerzitě v Berlíně o evropské kultuře a odvěkém místě Německa v ní, sice "početné publikum, na něž se nedostaly vstupenky, přestože jich bylo rozdáno několik tisíc, vzalo útokem univerzitní budovu, vyvrátilo hlavní bránu, rozbilo okna a způsobilo zranění", jak psal tisk, nicméně dále už to bylo samé nedorozumění.
Němečtí filosofové chtěli v západní části vytvořit nové Německo, zbavené ideologií, zaměřené na technický ekonomický rozvoj a pod silným zahraničněpolitickým vlivem USA, připravovali tak vlastně půdu pro německý ekonomický zázrak. Dokonce i existencialista Martin Heidegger, vší německé šroubovanosti a hlubokomyslnosti futrál a do roku 1945 člen NSDAP, na konferenci v Darmstadtu, kde vystupoval společně s Ortegou, prohlásil, že hybatelem všech lidských aktivit by nakonec měla být potřeba cítit se dobře. Ortega rozhodně kontroval, že člověk není tvorem, který by měl usilovat o pohodlí a bezstarostnou existenci, a znovu zopakoval nutnost hledání velkých společných idejí, realizaci dalších velkých úkolů lidstva, což byla v poválečném Německu v podstatě zapovězená slova.
Západoněmečtí intelektuálové jeho teze odmítli jako anachronické a zavírající dveře německému ekonomickému zázraku. Jeho milované Lipsko na druhé straně železné opony španělského filosofa jako buržoazního individualistu vyřadilo z knihoven.

PROČ ČÍST ORTEGU

Jak vidno, nesvázal si ani konzumerismus, jejž vítězné Spojené státy naordinovaly poraženému Německu na jeho vleklou nacionalistickou chorobu, se svým tak dobře vystiženým davovým člověkem. Četní oponenti mu vyčítali elitářství a zastydlost v představách 19. století. Předhazovat mu, že dělal to co každý intelektuál, když přispůsoboval realitu dobovým představám, není zcela na místě.
Ortega rozhodně byl na stopě zásadnímu fenoménu moderní doby a rozeznal, že materiální pokrok je věc jedna a nalézání sebe samého a svého místa ve světě, jež se neobejde bez nárazů, tvrdých probuzení a přijetí odpovědnosti a závazků, věc druhá. Zběhlost v zacházení s technickou civilizací z nás dospělé lidi neudělá, naopak čím dál více jedinců vyrůstá v Ortegovy spokojené mladé pány.
Když v Madridu 18. října 1955 zemřel, proměnil se jeho pohřeb v mohutnou protifrankistickou demonstraci za ideály liberální demokracie. Jestliže v něm pár let předtím Němci viděli všechno, jen ne liberálního demokrata, zbývá otázka, jak si dnes Ortegu přečteme my.