Musí mít pocit, že to nikdy ne skončí. Cyklista Lance Armstrong čelí DALŠÍMU OBVINĚNÍ Z DOPINGU, tentokrát od Anti dopingové agentury Spojených států (USADA). V sázce je nejen jeho budoucnost triatlonisty, ale především všechny jeho minulé triumfy.
ČTYŘICETILETÝ ARMSTRONG patří bezpochyby k největším sportovcům naší éry. V letech 1998 až 2004 vyhrál sedmkrát za sebou Tour de France. Poté, co v roce 1997 porazil rakovinu a doslova vstal hrobníkovi z lopaty.
Neexistuje snad lepší motivace pro všechny, kteří s touto nemocí někdy bojovali nebo bojují. Pravděpodobně žádný jednotlivec na světě nesehnal na výzkum a léčení rakoviny víc peněz. Žluté plastové náramky Livestrong se staly symbolem boje s rakovinou a Armstrongova nadace shromáždila jejich prodejem přes 330 miliónů dolarů.
Co v tomto ohledu Armstrong dokázal, je možná stokrát víc, než by u jiného člověka stačilo, aby byl v médiích vynášen do nebes. A přesto je Lance Armstrong považován mnoha lidmi za podvodníka a darebáka.
VÍC NEŽ PĚT SET TESTŮ
Už když si na Tour jel pro třetí nebo čtvrté vítězství, čelil agresívním francouzským fanouškům, kteří na něj při horských etapách pokřikovali: „Dopé, dopé!“ Nesl to těžce, sám je v tisku nazýval „opilci“ a „chuligány“, ale zvykl si na to. Obvinění z dopingu ho provázejí celý život.
A to přesto, že je, jak opět sám říká, asi vůbec nejčastěji testovaným sportovcem v historii. Prošel více než 500 testy a ani jeden nebyl pozitivní. Přesto dnes americká USADA tvrdí, že má důkazy, že Armstrong užíval v letech 1998 až 2011 zakázanou látku EPO, dostával testosteron či se podroboval krevním transfúzím. To vše patří mezi zakázané podpůrné prostředky.
Jak je to možné? Objevily se nové vzorky, jež byly zpětně analyzovány jako pozitivní? Nikoliv. USADA nejspíš nedisponuje žádnými „materiálními důkazy“, tedy konkrétními výsledky testů ani analýz. Obvinění je založeno na výpovědích přímých svědků, kteří s Armstrongem v uplynulých letech buď sami dopovali, nebo se na dopingu nějak podíleli, případně u toho minimálně osobně byli.
Kdo ti svědci jsou? Zatím nevíme, USADA je nejmenovala. V tisku se objevila určitá jména, jde mimo jiné i o jezdce, kteří závodí na letošní Tour. A samozřejmě se můžeme domýšlet. Proti Armstrongovi již v předešlých letech někteří jeho kolegové vypovídali. Patřili mezi ně mimo jiné cyklisté Floyd Landis, jenž titul na Tour získal v roce 2006 (a později o něj kvůli dopingu zase přišel), či Armstrongův bývalý týmový spolujezdec Tyler Hamilton. Zvlášť jeho svědectví bylo ničivé a působivé, protože oba muži si v minulosti byli blízcí.
Hamilton v investigativním televizním pořadu 60 minut řekl, že může jako přímý svědek dosvědčit, že Armstrong dopoval před Tour nebo během ní v letech 1999 až 2001. Jednalo se o látku EPO, tedy hormon, který podporuje tvorbu červených krvinek, a tedy i schopnost krve absorbovat kyslík.
VŠICHNI DOPUJÍ
Když se deseti lidí sledujících cyklistiku zeptáte, zda si upřímně myslí, že Armstrong někdy v životě dopoval, odpoví vám devět z nich: „Ano.“ A možná ani ten desátý si svým názorem nebude jistý. Pokud chcete kontroverzi, musíte se ptát jinak. Například nakolik to relativizuje Armstrongovy úspěchy (když v cyklistice „stejně dopují všichni“), případně zda má smysl se tím po konci jeho cyklistické kariéry ještě zabývat. Při hledání odpovědí na tyto otázky se dočkáte bouřlivých diskusí.
Proč jsou si všichni podezřením z dopingu tak jisti? Protože Armstrongovy výsledky jsou prostě příliš fenomenální, aby mohly být dosaženy bez podpůrných prostředků. A především, Armstrong dominoval profesionální cyklistice v letech, kdy byly dopingové skandály na běžném pořádku. Dříve nebo později dostihly prakticky všechny jeho velké soupeře.
Když se podíváme na výsledkové listiny Tour v ročnících, kdy byl vítězem Armstrong, najdeme na prvních pěti pozicích prakticky jen jména cyklistů, kteří někdy měli pozitivní dopingový test. Snad jen se třemi nebo čtyřmi výjimkami. Jednou z nich je právě Armstrong. Ale zatímco zbylá jména se ve výsledcích jen mihla, on Tour sedm let dominoval.
Uvádí se, že „černé roky“ prožila Tour zejména v poslední dekádě 20. a první dekádě 21. století. Konkrétně je zlomovým rokem asi 1989, kdy se začal používat již zmíněný hormon EPO. Nevypovídají o tom ani tak dopingové kauzy a konkrétní výsledky testů, mimo jiné i proto, že sportovní lékaři byli ve vynalézavosti podpůrných metod vždy před antidopingovými komisaři.
O dopingu nejlépe vypovídají sportovní výkony. Ty se právě v tomto období šplhaly vzhůru. Jistě, v každém sportu vidíme trend, že se hranice lidských možností posouvají výš a výš. Ale v silniční cyklistice jako by se ze špičkových cyklistů stali v devadesátých letech supermani.
A naopak, když se doping začal velmi tvrdě sledovat a postihovat, výkony šly zase dolů. Sportovní lékaři si nemohli nevšimnout, že v ročnících 2010 a 2011 byly například časy favoritů v nejstrmějších úsecích horských etap v Alpách o několik minut horší než v předešlých letech.
Mnozí experti proto říkají, že cyklistika nyní navazuje na éru, jež skončila někdy kolem roku 1989. Následující léta by mnozí nejradši „vyzmizíkovali“. Bohužel jsou to léta, kdy cyklistice mnoho let kraloval muž označovaný za dosud nejlepšího cyklistu všech dob.
MILOSTNÁ AFÉRA S TOUR DE FRANCE
Otázka zní: je opravdu vyloučeno, že Lance Armstrong nemohl vyhrávat bez dopingu? Není pochyb o tom, že jeho fyzické dispozice jsou neuvěřitelné. Má o třetinu větší srdce, než činí průměr, a jeho klidová tepová frekvence je kolem 35 úderů za minutu. U normálních smrtelníků by se takto nízký tep bral jako známka ohrožení života.
Armstrong už jako středoškolák vyrůstající na předměstí Dallasu exceloval coby plavec. Ze závodního bazénu se dostal k triatlonu a zjistil, že se mu nejlépe daří na závodním kole. Měl k tomu ty nejlepší předpoklady, počínaje tělesnou konstrukcí a konče fyziologickými vlastnostmi.
V šestnácti ho testovali v Cooperově institutu v Dallasu a změřili mu tzv. index VO2 max. Ten je ukazatelem aerobní vytrvalosti a vyčísluje schopnost svalů absorbovat kyslík. Jednotkou jsou mililitry kyslíku na kilogram tělesné hmotnosti za minutu.
Průměrná hodnota u zdravého člověka je kolem 40, Armstrong měl už v šestnácti jedny z nejvyšších hodnot, jež kdy byly naměřeny. Na vrcholu kariéry měl index VO2 rovných 85. Mimochodem, z „proměřených“ sportovců měl zatím nejvíc v historii norský běžec na lyžích Bjørn Dæhlie, a to 92. Armstrong je jen těsně za ním.
To všechno předurčovalo Armstronga ke kariéře vynikajícího cyklisty. V roce 1991 se stal amatérským mistrem USA, o rok později profesionálem. Ještě předtím reprezentoval USA na olympiádě a skončil na 14. místě. V roce 1993 jako vůbec nejmladší jezdec v dosavadní historii Tour de France vyhrál etapu tohoto závodu. A tím s Tour de France také započala jeho celoživotní „milostná aféra“.
Armstrongova talentu si povšimli pochopitelně trenéři. Ale nemohli si nepovšimnout také jeho nedisciplinovanosti a sklonu k hvězdným manýrám. Mladý Lance si byl svého velkého talentu dobře vědom a hřešil na něj. Věděl, že může být jedním z nejlepších, aniž vyvine nějak nadprůměrné úsilí. Což mu potvrdil i kontrakt, který mu v roce 1996 nabídl francouzský profesionální tým Cofidis. Armstrongovi zajišťoval příjem dvou miliónů dolarů za dva roky.
Zdálo se, že čtyřiadvacetiletý Armstrong prožívá cosi jako splněný sen. Tour de France v roce 1996 sice nedokončil a po pěti dnech účast přerušil, ale všichni předpovídali, že ty největší úspěchy má ještě před sebou. Přestěhoval se do nového domu, koupil si luxusní porsche. Zdravotní potíže, jež se začaly během roku objevovat, nebral na vědomí. Cyklistika je sportem těch, kteří se naučí žít s bolestí a překonávat ji.
Armstronga ani náznakem nenapadlo, že by mohl být vážně nemocen. Až když pár dní po svých pětadvacátých narozeninách zjistil, že vykašlává krvavé chuchvalce, tak se vyděsil a vyhledal lékaře. Ti diagnostikovali rakovinu varlat, jež metastázovala do plic, mozku a dalších orgánů. Absolvoval okamžitou operaci a v prosinci zahájili lékaři první kolo chemoterapie. Celkem byly čtyři a velmi drastické. Armstronga fyzicky málem zabily a způsobily trvalé poškození například ledvin. Ale nakonec mu zachránily život.
I když ten si Armstrong asi zachránil především sám. Měl ne uvěřitelnou vůli žít a přežít. „Správný přístup je všechno. Den, kdy jsem se rozhodl popadnout býka za rohy a rakovinu porazit, byl dnem, kdy jsem nemoc porazil. Viděl jsem sám sebe jako bojovníka s rakovinou. Ne její oběť,“ citoval Armstrongova slova letos v červnu britský deník Sunday Times.
Lékaři mu dávali dvaceti- až třicetiprocentní pravděpodobnost přežití. Když dnes novináři mluví s jeho onkologem Craigem Nicholsem, tak ten tvrdí, že v skrytu duše věřil Armstrongovi mnohem víc. Jeho vůle a odhodlání byly neuvěřitelné. Ale že by někdy během léčby uvěřil tomu, že se vrátí k profesionálnímu sportu, a navíc v něm dosáhne největších úspěchů? To ani náhodou.
Přesto se to podařilo.
SUPERMANEM DÍKY RAKOVINĚ
Zní to jako klišé, ale Armstrong často říká, že rakovina je tím nejlepším, co se mu v životě přihodilo. Z talentovaného sportovce udělala tahle zkušenost nejlepšího cyklistu světa. A dost možná i historie. Naučila ho disciplíně a pokoře. Dala mu vědomí, že když porazil rakovinu, dokáže v životě všechno. Ale že to není zadarmo a že si to musí tvrdě odpracovat.
K profesionální cyklistice se vrátil Armstrong v roce 1998. V září skončil čtvrtý v závodě Vuelta a España, jenž je po Tour de France a Giro d’Italia třetím nejprestižnějším cyklistickým podnikem na světě. V roce 1999 poprvé vyhrál Tour de France, byť to byl ročník, jehož se nezúčastnil jeho největší tehdejší rival, Němec Jan Ullrich. Ale byl to začátek dlouhé šňůry, kdy Armstrong jako vůbec první cyklista v historii vyhrál Tour de France celkem sedmkrát za sebou.
Jak to mohl dokázat? Existují různé teorie, více či méně pravděpodobné. Mnozí říkají, že za své „supermanské“ schopnosti vděčí Armstrong dávkám testosteronu, které dostával v rámci léčby rakoviny. Jiní si myslí, že mu rakovina, či lépe řečeno chemoterapie snížily práh citlivosti na bolest a že tím pádem mohl hnát tělo k mnohem výraznějším výkonům. „Žádný cyklista nezažil tolik bolesti jako Lance. Námaha a nepohodlí Tour ho nemohou vyděsit, protože jako pacient prošel ještě něčím mnohem horším,“ řekl novinářům jeho onkolog Craig Nichols.
Ale i kdyby to tak nebylo, Armstrong nikdy nebral bolest jako překážku na cestě k lepším výkonům. Ostatně sám ve své autobiografické knížce napsal: „Jednou se mě kdosi zeptal, jaké mám potěšení z toho, že tak dlouho jedu na kole. ,Potěšení?‘ zeptal jsem se ho. ,Té otázce nerozumím. Nedělám to pro potěšení. Dělám to, abych cítil bolest.‘“
Armstrong potvrzuje tezi, již v jedné ze svých knížek napsal známý novinář Malcolm Gladwell: totiž že výjimeční lidé se od ostatních neodlišují „jen“ talentem či jinými výjimečnými schopnostmi, ale především ochotou věnovat svému oboru maximum času. Gladwell píše, že minimem je 10 000 hodin. Armstrong cyklistice určitě věnoval víc.
Jak novinářům řekl jeho bývalý osobní trenér a bývalý profesionální cyklista Chris Carmichael, dost možná neexistuje cyklista, který by trénoval stejně tvrdě jako Armstrong. Před každou Tour si projížděl nejnáročnější horské etapy, aby se seznámil s terénem a připravil na to, co ho čeká. „Neznám jiného cyklistu, jenž by to dělal tak pečlivě a odpovědně,“ řekl v roce 2002 týdeníku New Yorker.
Už v té době se spekulovalo o Armstrongově možném dopingu. V Americe byl hrdina, avšak ve Francii byl už tehdy jeho obraz mnohem kontroverznější. V roce 2000 natočil Armstrong televizní reklamu, jejíž podtext byl jasný. Říká v ní: „Každý chce vědět, na čem jedu. Na čem jedu? Na svém kole, kde trčím na zadku šest hodin denně. A na čem jedete vy?“
POLITIKA, MARATÓN, COMEBACK
Po sedmém vítězství na Tour de France oznámil Armstrong v červenci 2005, že končí kariéru. Dosáhl všeho, čeho chtěl. Byl nejúspěšnější, ale zároveň nejzpochybňovanější cyklista v historii. Vydělal spousty peněz. Když stál na stupních vítězů, měl kolem sebe své tři děti: šestiletého syna Luka Davida a dvojčata-holčičky Isabellu Rose a Grace Elisabeth.
Všechny tři byly počaty umělým oplodněním, s využitím spermatu, jež Armstrong uložil do spermabanky ještě před svými operacemi a chemoterapií v roce 1996. S matkou svých dětí však už tehdy Armstrong nežil. Jeho partnerkou byla slavná zpěvačka Sheryl Crowová, s níž se v září 2005 veřejně zasnoubil. Ale už po necelém půlroce oznámili rozchod.
Ve stejné době koketoval Armstrong také s politikou, v několika rozhovorech naznačil, že by se mohl ve volbách ucházet o guvernérský úřad v Texasu. Přátelil se s bývalým americkým prezidentem Georgem W. Bushem, který je také sportovec (mimo jiné uběhl maratón), a několikrát si spolu vyjeli na horských kolech. Armstrong ho však kritizoval například za rozhodnutí jít do války v Iráku. Flirt s politikou nakonec trval krátce, vlastně jen několik měsíců, protože už koncem roku 2005 Armstrong vyhlásil, že ho tento směr kariéry přestal zajímat.
Věnoval se své nadaci (Lance Armstrong Foundation), z malé kanceláře se čtyřmi zaměstnanci v Austinu ji vybudoval do velkého stroje na dobročinnost. Ale zřejmě se po skončení s cyklistikou také nudil, chyběly mu příležitosti, kdy by mohl soutěžit s ostatními, nebo aspoň sám se sebou.
V roce 2006 uběhl newyorský maratón – během závodu ho celou dobu sledovala jedna kamera vyhrazená pouze jemu. Dal si za cíl doběhnout ve tříhodinovém limitu, do kterého se nakonec vešel o fous (doběhl v čase 2:59:36). V roce 2008 si v Austinu otevřel s obchodním partnerem cyklistický obchod. Jeho součástí je i kavárna, jež nese jméno Juana Peloty. To je takový Armstrongův žertík. Pod jménem Juan Pelota si – když nechce být dopředu poznán – objednává pokoje v hotelech či místa v restauracích. „Pelota“ znamená španělsky „koule“, a když se řekne „Juan Pelota“, zní to napůl v angličtině a napůl ve španělštině jako „jedna koule“. Armstrongovi lékaři v rámci léčby rakoviny vyoperovali jedno varle. Chápete? Mimochodem, druhé varle funguje dobře, protože zatímco děti z prvního manželství byly počaty v laboratoři, u čtvrtého a pátého dítěte – se současnou partnerkou Annou Hansenovou – to šlo přirozenou cestou. Chlapeček Maxwell Edward se narodil v roce 2009, dcera Olivia Marie o rok později. Narození svých dětí oznámil Armstrong na Twitteru, kde patří k nejoblíbenějším uživatelům. Má asi 3,5 miliónu fanoušků. V roce 2008 také Armstrong oznámil comeback a o rok později se vrátil po čtyřleté pauze na Tour de France. Nezvítězil, ale v konečném pořadí skončil na vynikající třetí pozici, o 5:24 minut za vítězem Contadorem. Jel pak ještě jednou v roce 2010, kdy skončil třiadvacátý. Tentokrát za Contadorem zaostal o čtyřicet minut. V únoru 2011 oznámil „defi nitivní konec“ v profesionální cyklistice, ale tahle oznámení sportovců je třeba brát vždy s rezervou. V roce 2012 se Armstrong vrátil ke svému studentskému sportu, tedy triatlonu.
Ale nadějné výkony a šance na úspěchy zastavila již zmíněná obvinění Antidopingové agentury Spojených států.
BÝK ŠETŘÍ SÍLY
Silniční cyklistika je zvláštní sport. Samozřejmě v něm nesmírně záleží na osobních kvalitách konkrétních závodníků, na jejich odhodlání dát do tréninku i do závodů všechno a ochotu přestát jakoukoliv bolest. Ale cyklistika je zároveň kolektivní sport, v němž často mnozí jezdci celou svou kariéru „pracují“ na výsledcích někoho jiného. Kdo chce být absolutní hvězda, musí být tvrdý, sobecký a bezohledný. Musíte bez jakéhokoliv sentimentu využívat, až zneužívat své spolujezdce a likvidovat soupeře. V tom byl Armstrong nejlepší na světě.
I proto má dnes mnohem víc nepřátel než spojenců. Tady hledejme kořeny té zvláštní situace, kdy se někdejší spolujezdci i přátelé navzájem obviňují a stahují na dno. A kdy se jakousi královskou disciplínou stalo „zničení Armstronga“.
Silniční cyklistika je do velké míry džentlmenský sport, kde se dobrovolně dodržují pravidla v jiných sportech nevídaná – například když některý ze závodníků spurtujících do cíle spadne nebo má defekt, bere se jako samozřejmé, že na něj soupeři počkají. Ale džentlmenství končí v momentě, kdy závodníci slezou ze sedla.
Jak to dopadne? USADA je po dle všeho odhodlána Armstrongovi odebrat tituly a doživotně mu zakázat další činnost. Formálně půjde ještě o delší proces, ale protože se USADA nemusí nikomu zodpovídat a těší se velkým pravomocem, jsou v tomto ohledu Armstrongovy vyhlídky velmi malé. V boji proti dopingu dnes neplatí presumpce neviny. Jestli komisaři dojdou k závěru, byť na základě nepřímých důkazů, že Armstrong závodil nečestně, můžou takový výrok vydat. A nemusí žádné důkazy předkládat.
Ale to ještě neznamená, že Armstrong prohraje. Všechny jeho šance se teď upínají k justici. Ta presumpci neviny ctít musí, a jestliže dojde k závěru, že sportovní orgány poškozují Armstrongova práva nebo se k němu chovají nespravedlivě, může jejich vyšetřování verdikt zvrátit.
Armstrong má ty nejlepší právníky, takže lze čekat velkou a tvrdou bitvu. První žalobu před pár dny soud zamítl, Armstrongův právní tým však vzápětí podal novou.
Jestli něco silniční cyklisté vědí, tak je to zásada, že důležité není vyhrávat etapy, nýbrž celý závod. Za tři týdny trvání Tour de France prožije i její vítěz mnohem víc proher než vítězství. A také více bolesti a utrpení než radosti a štěstí.
Armstrongova oblíbená anekdota je o dvou býcích, kteří běží v horách ke stádu krav. Ten první utíká ze všech sil, protože chce být první, kdo oplodní krávu. Ale ten druhý jde rozvážně a pomalu, protože ví, že síly bude teprve potřebovat. Chce být tím, kdo oplodní všechny. Sedmkrát za sebou to Lanci Armstrongovi na Tour de France vyšlo. Nejen v cyklistice, ale i v osobním životě je profesionálním vítězem.
Tenhle jeho současný závod je však nejtěžší ze všech, Armstrong se navzdory dílčím prohrám tváří chladnokrevně a diváci šílí napětím.
