Nikdy nedokončil vysokou školu, přesto je jedním z nejznámějších ekonomů v České republice. Radil Bohuslavu Sobotkovi, když byl ministrem financí, v týmu Vlastimila Tlustého se podílel na konceptu rovné daně, stal se členem Národní ekonomické rady vlády (NERV), kterou sestavil kabinet Mirka Topolánka. Rady po něm chtěl také Vít Bárta a zapojil se i do prezidentské kampaně Vladimíra Franze. Na někoho, kdo při osobním rozhovoru působí jako nejhodnější člověk na světě, slušná řádka politických ranařů.
„Protože jsem hodný člověk, dělá mi problém někomu něco odmítnout,“ komentuje Pavel Kohout dlouhý výčet různě vyhraněných klientů. Ani vůči nim si však nebere servítky – ve svých ekonomických hodnoceních dokáže setřít jakéhokoli politika; přes svou mírnou povahu mnohdy až drsně. V četných komentářích zároveň nabízí neobvyklé pohledy a vysvětlení společenských jevů na ekonomických principech spojených s historickým vývojem. Tím je ve třídě „popekonomů“ výjimečný.
V branži nezvyklá je i skutečnost, že je ekonom-samouk a nemá žádný akademický titul. Na studiích však strávil řadu let. Na Vysoké škole ekonomické se původně věnoval poněkud neekonomickému oboru – informačnímu a znalostnímu inženýrství. Když přišla revoluce, začal své zaměření trochu měnit a zabýval se samotnou ekonomií a financemi. Bylo to ovšem v době, kdy jim ještě příliš nerozuměli ani vyučující, takže Kohout trávil několik hodin denně v knihovně na vlastní pěst. Od formálního dokončení školy ho nakonec oddělil problém v kreditech, jak tvrdí.
ÚSPĚŠNÝ ZÁKROK
Jeho profesní směřování výrazně ovlivnil původní informační obor. Do jeho historie se zapsal spoluautorstvím počítačové textové hry A to snad ne?!, vyvíjené v roce 1990. Pro všechny, kdo si ji tehdy koupili, bylo vyhlášeno přístupové heslo rozhlasem – aby všichni začali soutěžit ve stejný čas. První úspěšní řešitelé měli dostat odměny. Dostali, ale už tehdy byli u nás hackeři na takové úrovni, že všichni výherci poslali řešení ještě před vyhlášením hesla.
Přes jinou počítačovou hru se Pavel Kohout dostal do PPF k Petru Kellnerovi. Když v roce 1992 vrcholily přípravy na spuštění Burzy cenných papírů Praha, Kohout vytvořil hru Burza 92. V souvislosti se začátkem skutečné burzy čekal, že se svou herní simulací udělá díru do světa. Hry se prý nakonec neprodalo víc než dvanáct kusů. Jenže hned tři z kupců Kohoutovi záhy nabídli práci – Investiční fond YSE, investiční fond patřící ČSOB a také PPF, kterou si nakonec vybral.
Nastoupil v roce 1993, v době, kdy se Kellner ještě neskrýval před veřejností. PPF Kohouta najala jako analytika pro druhou vlnu kupónové privatizace a i pod jeho vlivem změnila strategii – více se investovalo do velkých společností, jako jsou ČEZ, banky, radiokomunikace a podobně.
Po druhé vlně se Kohoutova úloha v PPF naplnila. Prací s dluhopisy, kterou mu firma nabízela, se dál zabývat nechtěl. Rozhodl se odejít, a jak sám říká, nouzovým řešením se stal finanční dům Komero. Ač to nebyl původní záměr, díky druhému zaměstnání prorazil se svými ekonomickými komentáři do médií.
Začalo to nenápadně – redaktor v Komeru, který denně popisoval vývoj burzy, si vzal dovolenou. A zaskočil ho právě analytik Kohout. Šlo o suché zprávy z burzy, do kterých začal vpašovávat související témata s přesahem. Jeho texty byly čtivější a čtivější, až v této pozici v Komeru zůstal.
ZPÁTKY ZA KELLNEREM
Místo on-line sledování vývoje burzy tehdy redaktor dostával dvakrát denně výpis. Kohout zaznamenal neobvykle velké nákupy některých fondů, jejichž cena se tím vyšroubovala do závratných výšek. Začal o tomto jevu psát (šlo například o Investiční fond Komerční banky, Creditanstalt či CS fondy).
Netrvalo dlouho a za Kohoutem do kanceláře přišla návštěva z Motoinvestu, tedy skupiny kolem dnešního majitele Czech Coal, Pavla Tykače. Podle všeho se jim nelíbilo, že o nákupech někdo píše dřív, než měly vyjít najevo. „Ten gentleman ani moc nevyhrožoval, jen říkal, že by Komero určitě dál spolupracovalo s Motoinvestem, a abych to bral v úvahu při psaní,“ vzpomíná Kohout, jak přišel na stopu jedné z největších a nejznámějších finančních kauz devadesátých let. „Takže jsem sedl a napsal o tom ještě podrobnější komentář.“
Než vypukla válka o nepřátelské převzetí fondů Motoinvestem, Kohout do některých z nich volal a ptal se, zda jim není divné, že jejich cena tak rychle roste. Většinou jim to divné nebylo a dotazovaní byli spokojeni s růstem. Ne všechny fondy se pak už dokázaly ubránit. Jedním z těch, které to zvládly, byl shodou okolností i PPF, kde o několik let dřív o možnosti nepřátelských převzetí diskutovali, neboť fondy neměly podílové listy, ale akcie s hlasovacím právem.
V roce 1996 Pavel Kohout z Komera odešel a do roku 1999 pracoval v ING, ze které se pak vrátil do PPF. V té době to ovšem byla už trochu jiná firma než na začátku devadesátých let. A Petr Kellner se stranil pozornosti.
DO INDIE NE
Pavel Kohout tentokrát dostal mnohem zajímavější nabídku než zabývat se dluhopisovým trhem. „Analyzoval jsem všechno, od televize Nova přes pojišťovny a penzijní fondy v Polsku, Maďarsku, na Ukrajině, v Rusku či Kazachstánu. A potom přišla analýza Číny, Indie a Vietnamu, kde jsem byl i na průzkumné cestě,“ popisuje široké pole své působnosti Kohout.
Ve Vietnamu poznal, proč jsou místní tak pracovití, i když tam oficiálně vládne socialismus. „Ve skutečnosti je sice zdravotnictví zdarma, ale pokud člověk nechce, aby injekce moc bolela, tak raději zaplatí. Pokud rodiče chtějí, aby dítě udělalo zkoušku, tak si zaplatí doučování.“ Je to zhruba jako v Číně – pod slupkou socialismu tepe tvrdý, nebroušený kapitalismus.
Analýzy Indie a Číny, respektive jejich srovnání, byly pro PPF klíčové. Kohoutův rozbor Číny si zaměstnanci PPF kopírovali ještě několik let poté a i díky němu má dnes Kellnerova skupina v Číně velmi významnou část svého byznysu. Do Indie Kohout vstup naopak nedoporučil kvůli byrokracii, jež v některých odvětvích prakticky zabraňuje podnikání. Jsou ovšem výjimky – třeba softwarové firmy a call centra –, jejichž působení vysvětluje Pavel Kohout následovně: „Koncem čtyřicátých let, kdy tam psali předpisy a regulace, žádná call centra a počítače neexistovaly, takže byrokracii tolik nepodléhají.“ Podobná příčina je podle něj i za rozbujelým indickým „švarcsystémem“. Regulace tamního pracovního trhu vznikala v meziválečném období podle představ britských socialistů, a tak zaměstnanci dostali velká práva, jimž se teď zaměstnavatelé brání.
OD SOBOTKY PO FRANZE
Analýzám obecných společenských jevů se Pavel Kohout věnuje často, a tak se v jeho novinových článcích také dočteme, odkud pramení vyhrocený vztah mezi muslimy a židovským státem. Vysvětluje ho privatizací půdy osmanskou říší, která začala v 19. století. Na vždy vítané Židy, kteří přinášeli práci, se začal soustřeďovat hněv obyvatelstva, protože právě Židé začali privatizovanou půdu skupovat.
Kohout také poukázal na neblahé důsledky průběžných penzijních systémů. Čím jsou štědřejší, tím nižší je porodnost. Státní systém podle něj oslabuje přirozenou motivaci lidí mít děti, které se o ně postarají. Sociální inženýrství nefunguje, ani když se stát snaží rozložit společenské náklady na ty, kteří nenesou břímě výchovy dětí, a více zdaní bezdětné. Mimochodem, tak to udělal Mussolini. Důsledkem byl pokles porodnosti. Proč? Vyšší zdanění totiž podkopalo ekonomiku párů, které se chystaly založit rodinu. Kvůli nové dani musely šetřit delší dobu.
To jsou příklady, jež vystihují Kohoutův analytický přístup – za vším stojí finanční motivy, obvykle s jiným vyzněním, než jak by si přáli politici. Přes toto vědomí se Pavel Kohout kolem politiků neustále pohybuje, podle něj především z jejich iniciativy. Zkušenost z dvouletého období, kdy byl v týmu někdejšího ministra financí Bohuslava Sobotky, shrnul loni v rozhovoru pro Reflex srovnáním s Miroslavem Kalouskem: „Oba jsem zažil při práci. Z profesního hlediska nevidím podstatný rozdíl. Oba jsou pragmatici, kteří by si mohli vepsat do erbu heslo Cestou nejmenšího odporu. Oba uvažují stejně: když hrozí deficit, tedy převis výdajů nad příjmy, prohlásí, že ‚státní kasa je prázdná‘ a že je třeba zvýšit daně.“
Kohoutovo působení u Sobotky nevadilo Vlastimilu Tlustému, jenž si ho vzal do týmu připravujícího mimo jiné rovnou daň před volbami v roce 2006. „Tlustý měl docela zdravý ekonomický úsudek, ale taky nebyl dokonalý. Nicméně měl vizi, kterou se podařilo na několik let realizovat, i když ne zcela. Bohužel tam byly nějaké spory uvnitř ODS,“ dodává ke svému angažmá z let 2004 až 2006 Pavel Kohout s tím, že Tlustého „kolečko“ bylo v mezích možností realizovatelné.
„Pavel Kohout je člověk, který v různých prostředích říká stále totéž. Je to jeden z mála českých ekonomů, u něhož jsem nikdy neměl pocit, že by podléhal nějakým zájmům nebo byl zaplacený,“ říká dnes Tlustý. „Byl velmi inteligentní, s neobvyklým pohledem na věc, zároveň ale velký introvert, který se držel stranou, nikdy se nenechal vyhecovat do agresivity.“
Zdá se však, že Kohout se přece jen „vytočit“ nechal. Na přelomu let 2010 a 2011 oznámil odchod z NERV a zároveň dával najevo znechucení z korupčních kauz a plánovaného zvyšování daní. Dojem sice mírnil tím, že se závěrečnou zprávou své pracovní skupiny stejně hodlal skončit, i tak ale jeho prvotní vyjádření vzbudila velkou pozornost. Nakonec přece jen v NERV zůstal, prý kvůli pokračující krizi.
Coby dalšího klienta pak bral Víta Bártu a jeho Věci veřejné, od nichž přišla nabídka. „Čekal jsem, že si něco řekneme a pak mu předložím fakturu. V průběhu politické krize mi ale přišlo, že to na něj bylo ušito. Došel jsem k názoru, že se jednalo o konstrukci. On byl spíše obětí, než že by chtěl vážně dělat něco zlého,“ říká dnes Kohout.
Opačný případ byl Vladimír Franz. O něm se Kohout pozitivně vyjádřil v jedné předvolební anketě. Následně se mu Franzův tým ozval a navázali spolupráci – tentokrát na neplacené bázi. V případě volebního úspěchu by Kohout ekonomickými znalostmi nedotčenému Franzovi dělal na Hradě hlavního poradce.
SLEPICE V KASINU
Přestože Pavel Kohout patřil mezi první české ekonomy varující před potížemi odstartovanými hypoteční krizí v USA, i on byl dlouhou dobu optimista. Vyléčený eurooptimista, jak sám sebe nazval, v březnu roku 2007 uklidňoval, že žádná globální krize nehrozí a že není dobré v panice vyprodávat akcie.
Navzdory obecně rozšířené představě o ekonomech projevuje tento vášnivý fotograf náklonnost k přírodě. „Nechci se už na místa v Orientu, která jsem navštívil v době, kdy to vypadalo, že průmyslová revoluce teprve přijde, nikdy vrátit. Nechci vidět krásnou krajinu, čistou vodu a džungli zdevastované. Nechci vidět, jakou močůvku z toho udělali, protože nepochybuju, že to udělali. Udělal jsem to v jednom případě. Bylo to na hraničním přechodu z Thajska do Kambodže v Poipetu. Když jsem tam byl poprvé, vedla tam silnice, která na hranici končila. Začínala blátivá cesta v Kambodži, houfy dětí a slepic. Po několika letech na thajské straně pořád byla ta asfaltová, ale za hranicemi byla řada kasin, beton, lesklé kachlíky, neónové reklamy. Hazard je totiž v Thajsku zakázaný.“
Pavel Kohout spoluzakládal v roce 2007 poradenskou společnost Partners. Byznys ho o zájem o politiku zatím neobral. Dnes sází na iniciativu Nová ústava, jejímž prostřednictvím se snaží změnit českou ústavu, neboť v ní spatřuje kořeny nežádoucích motivací, jež dusí Česko. Ironií je, že musí přemluvit právě poslance – kapry, aby si vypustili rybník.
