Rút, příběh dožínkový: „Vypočítavá“ imigrantka okouzlila staršího pána a získala uznání v samotné bibli

Trochu to připomíná prvo­repub­likovou anekdotu o vdavekchtivé dívce u kartářky: „Potkáte bohatého muže, budete mít svatbu a pak i krásné děťátko…. Ale musíte dávat pozor, abyste dodržela správné pořadí!“

Příběh skutečně končí svatbou laskavé Rút s dobrosrdečným Bóazem, ale bible není červená knihovna, aby jen tak hladila čtenáře po srsti. Je to vyprávění o životě takovém, jaký je. A je to také text, který má mnoho vrstev a fazet.

Proto sice končí happy endem, ale začíná řetězem katastrof. V Judsku je neúroda. Muž jménem Elimelech s manželkou Noemi opouštějí Betlém (doslova Dům chleba, jaká zlomyslná náhoda) a usadí se v Moábu, na území dnešního Jordánska. S nimi odcházejí i synové, kteří v exilu dospějí a ožení se s místními dívkami Rút a Orpou.

Jenže Elimelech v cizině zemře a po něm i oba synové. Noemi, bezdětná vdova, se rozhodne vrátit do Betléma a své moábské snachy vybídne, aby se vrátily do „domu své matky“. Ona už žádné syny mít nebude, ale mladé vdovy se ještě mohou vdát a začít nový život. Zní to logicky.

Orpa váhá, Rút následuje Noemi do Judska – teď bude v exilu zase ona. Nebo nebude? Vyřkne tehdy proslulé vyznání věrnosti: „Kamkoli půjdeš, půjdu i já. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem.“

Na dně

Ženy dorazí do Betléma na počátku žní. To je dobře, protože ve starém Izraeli platil zákon, podle něhož musí hospodář za sebou nechávat klasy, aby chudí mohli na jeho poli paběrkovat. Rút tak živí sebe i svou tchyni – ta zůstává kdesi v pozadí, snad z dramaturgických důvodů.

Mladé cizinky si brzy všimne Bóaz, majitel polností, kam Rút náhodou začne chodit. Zapřede s ní hovor, zajišťuje jí co nejlepší zacházení a zve ji ke společnému jídlu s jeho ženci a děvečkami. Krom toho se ukáže, že Bóaz je vzdálený příbuzný Noemina zesnulého muže Elimelecha. Náhoda? Plán? Šance?