Praha volá svět: České zahraniční vysílání slaví 90 let. Macinka ale zpochybňuje jeho další financování
České zahraniční vysílání slaví devadesát let své existence. Zatímco na vernisáži výstavy PRAHA VOLÁ SVĚT! v budově Českého rozhlasu přítomní velvyslanci z různých států přáli k jubileu mnoho dalších let a posluchačů, český ministr zahraničí se v uplynulých týdnech nechal slyšet, že se jedná o přežitý, nepotřebný formát, který už příští rok nebude financovat. U počátků vysílání byl přitom výhradně zájem ministerstva zahraničních věcí. Krátké vlny nyní významným způsobem doplňuje internet, na původním poslání – přinášet pravdivé informace a šířit dobré jméno naší země – se však nic nezměnilo.
Nesmíme rozhodně spoléhat, že pravda sama zvítězí,“ varoval v září 1934 demokratický poslanec a pozdější ministr František Ježek. „Máme šestnáct let samostatnou republiku, máme dvacet let svoji, československou armádu, máme více než tisíciletou historii ale propagovat svůj svobodný stát nedovedeme,“ napsal do Národních listů. Z nacistického Německa a horthyovského Maďarska se na Československo valila záplava lží. Na mezinárodní diskreditační kampaň bylo nutné nějak reagovat. Už staří latiníci říkávali: Kdo mlčí, souhlasí. Československo nemohlo mlčet, muselo se ozvat. Ministr zahraničních věcí Edvard Beneš v roce 1934 hovořil o tom, že je nezbytné, aby byla zřízena „krátkovlnná stanice pro potřeby zahraniční propagandy, kterou by pochopily takové státy jako Německo, Maďarsko, Itálie a SSSR“.
Úkolu se ujalo ministerstvo pošt a telegrafů, krátkovlnný vysílač v Poděbradech ukázal, co umí, v létě 1936. První relace se uskutečnila 31. srpna 1936 v 10 hodin, kdy na posluchače anglicky promluvil technický ředitel Eduard Svoboda. Vysílalo se do Evropy, Ameriky, na Dálný východ, do Afriky. „Ministerstvo zahraničních věcí vnímalo tři okruhy, které byly z jeho hlediska podstatné. Jednak to byla důležitost informovat cizinu o věcech československých, o naší vnitřní a zahraniční politice. Druhý takový okruh, na který se mělo vysílání zaměřit, byli krajani. A třetím měly být naše zastupitelské úřady,“ uvedl pro Český rozhlas ředitel Odboru veřejné diplomacie Ivan Dubovický.
Přejeme mnoho štěstí
Převážnou část programu tvořily hudební přenosy doplněné vstupy hlasatelů v několika světových jazycích. Zájem zejména z řad československých krajanů byl ohromující. Jen do konce roku 1936 přišlo do Československa přes čtyři tisíce dopisů ze zahraničí – ze Spojených států, z Číny, Indie, Afriky i Austrálie… V listopadu 1936 doputovalo do Prahy psaní z Nových Hebrid, posluchač v něm chválil bezvadný poslech stanice.
O rok později už do pražské redakce napsalo čtrnáct tisíc lidí, kteří pravidelně poslouchali zahraniční vysílání. „Jsme tady už 32 let, dovedete si tedy představit, jak čekáme na ten večer, abychom aspoň v duchu byli s vámi. Oba jsme plakali, jak můj muž, tak já. Děkujeme Vám z celého srdce, přejeme mnoho štěstí v této nové práci a zůstáváme Vaši nejlepší přátelé v Americe,“ napsala na podzim 1936 posluchačka z Baltimoru.
Nenechme se ale mýlit, nejde o hudbu minulosti. Na adresu Vinohradská 12, Praha 2 stále chodí ohlasy z celého světa. „Současné zahraniční vysílání už dávno není jen klasickou rozhlasovou stanicí. Radio Prague International je moderní multimediální platforma, která přináší ověřené informace o dění v České republice. Každý den dostáváme reakce z různých kontinentů – dopisy, zprávy i komentáře posluchačů,“ říká šéfredaktorka Radia Prague International Klára Stejskalová. „Jen v loňském roce zavítalo na web radio.cz více než osm miliónů lidí ze všech zemí, s výjimkou Severní Koreje, Kuby a Tuvalu. Návštěvnost stále stoupá, nejvíce sledují obsah zahraničního vysílání lidé v Německu, ve Francii, Spojených státech, v Rakousku, ve Španělsku, Velké Británii, na Ukrajině, ve Švýcarsku, v Kanadě a Polsku.“ Zahraniční vysílání Českého rozhlasu probíhá v sedmi jazycích – v češtině, angličtině, němčině, ve francouzštině, španělštině, v ruštině a ukrajinštině.
Vernisáže výstavy Praha volá svět! se zúčastnili velvyslanci Argentiny, Brazílie, Chile, Francie, Kanady, Kolumbie, Nizozemska, Peru a Portugalska i zástupci dalších diplomatických sborů. Všichni se shodli, že zahraniční vysílání Českého rozhlasu má velký význam. „Je důležité, že Česká republika má takové vysílání, a navíc v tolika jazycích,“ řekl uživatel stanice Radio Prague International a francouzský velvyslanec Stéphane Crouzat. „Zahraniční vysílání je jedním z nástrojů veřejné diplomacie. Prezentuje naši kulturu, vědu i ekonomický potenciál, doplňuje práci ambasád a Českých center. Pro mnoho lidí v zahraničí je Radio Prague International prvním ověřeným zdrojem informací o naší zemi,“ připomněl ředitel Českého rozhlasu René Zavoral.
Předjaří v Porýní
Blátivá zima roku 1936 se chýlila ke konci, zemi pokryly koberce krokusů, bledulí a sněženek. V sobotu 7. března oslavil nemocný TGM osmdesáté šesté narozeniny a Adolf Hitler udělal z Versailleské smlouvy trhací kalendář. Jednotky Wehrmachtu před úsvitem obsadily Porýní. Německo porušilo články 42, 43 a 44 smlouvy: „Německu jest zakázáno udržovati nebo budovati opevnění jak na levém břehu Rýna, tak na pravém břehu Rýna západně od čáry vedené 50 kilometrů na východ od této řeky. Rovněž je zakázáno v pásmu určeném článkem 42 udržovati nebo shromažďovati branné síly, ať trvale, ať dočasně, právě tak jako konati vojenské manévry jakéhokoli druhu. Prohřešilo-li by se Německo jakýmkoli způsobem proti ustanovením článků 42 a 43, mělo by se za to, že se dopouští činu nepřátelského proti mocnostem, jež jsou signatáři této smlouvy, a že se snaží porušiti světový mír.“ Německé generalitě svůj záměr Hitler oznámil, ještě než v Garmisch-Partenkirchenu skončily zimní olympijské hry. „Francie si to nenechá líbit,“ pobavili ho.
Dopoledne 7. března 1936, ještě než prezident Edvard Beneš popřál TGM, sdělil francouzskému velvyslanci v Praze Louisi Monicaulovi, že Československo „bude následovat Francii, vyvodí-li z Hitlerova činu důsledky“. Ministr zahraničních věcí Kamil Krofta svolal na pondělí 9. března mimořádné setkání představitelů Malé dohody. Předpokládal totiž, že se Francie proti jednostrannému porušení mezinárodní smlouvy postaví.
Francouzský armádní generál Maurice Gustave Gamelin měl ale velké oči, ač vzrůstem malý, když tvrdil, že Německo má připraveno dvacet divizí k boji. Ve skutečnosti mělo pouze tři. Francouzský šéf diplomacie Pierre-Étienne Flandin ustoupil ale jeho argumentům, že mobilizace necelé dva měsíce před volbami do Národního shromáždění by vyšla draho. Demokratický Západ mohl dát na jaře 1936 Hitlerovi snadno za vyučenou, místo toho jen přihlížel.
Francie žádala hospodářské sankce, Velká Británie a Itálie ji v tom nepodpořily. Československý vyslanec Vojtěch Mastný z Berlína referoval, že i Hitlerovi oponenti „bez výhrady schvalují akt říšského kancléře, mluví o něm s obdivem a shledávají jej jako správný postup na cestě k míru, nepochybujíce nikterak, že jakýkoli odpor Francie bude imobilizován vlivem Anglie“.
Československo však remilitarizaci Porýní nebralo na lehkou váhu, mimo jiné vznikla Stráž obrany státu, jejímž úkolem bylo chránit hranici a nedotknutelnost státního území. Beneš připomínal, že Německo obsazením demilitarizovaného pásma ohrožuje mír v Evropě. V květnu 1936 se německé vrchní velitelství pozemního vojska vážně zabývalo tím, co by nastalo, kdyby se Francie chystala zasáhnout proti Německu. Fabulovaný střet se měl odehrát na jaře 1937. Nejvyšší německé velení vidělo v Československu jediného skutečného spojence Francie, zároveň však usoudilo, že Československu by vojensky nikdo nepomohl. Podrobnosti o německé štábní hře ještě v roce 1936 získali českoslovenští zpravodajci z 2. oddělení hlavního štábu a předali je prezidentu Benešovi a také do Paříže. V té době se už v éteru ozývalo: „Tady Praha, Československo!“
„Krátkovlnný rozhlasový vysílač o výkonu 30 kW vysílal každou noc. Vysílání bylo rozděleno na dvě pásma, evropské a americké. V evropském se vysílalo denně od 20.30 do 22.30 v americkém dvakrát týdně od dvou do pěti hodin ráno. Hovořili jsme o situaci politické i hospodářské. Šlo nám o dorozumění se světem. Už po prvním měsíci vysílání přišly stovky dopisů. Krátkovlnné vysílání bylo pak rozšířeno o třetí pásmo na Dálný východ,“ vzpomínali v polovině šedesátých let redaktoři Josef Cincibus a František Karel Zeman. Mluvilo se anglicky, francouzsky, německy, italsky, česky, slovensky i rusínsky.
Vánoční poselství
Slovo může mít nevídanou sílu. Bylo na počátku. Nejen filozofové ho považovali za účinnou zbraň. Nebylo tedy pošetilé, když na Štědrý den roku 1937 s velkou vážností usedli k mikrofonu zahraničního vysílání spisovatel Karel Čapek a devadesátiletý vynálezce František Křižík. Každý se jmenovitě obracel na jednu mezinárodní osobnost. Karel Čapek promluvil k indickému filozofovi Rabíndranáthu Thákurovi, na správnost překladu na místě dohlédl indolog Vincenc Lesný.
„Mistře Thákure, zdravíme Vás z Československa, kde nyní padá sníh, z Evropy, kde je nám teskně, ze západního světa, kde ani ty nejvyspělejší národy si nemohou podat ruce jako rodní bratři. Ve chvíli, kdy na nejzápadnějším i nejvýchodnějším okraji našeho společného kontinentu duní děla, volá Vás na rozhraní roku slabounký hlas západní demokracie: Ať žije svět, ale budiž to svět rovných a svobodných lidí.“
František Křižík si za adresáta svého poselství víry a míru vybral fyzika Alberta Einsteina. „Pamatuji živě ještě počátky Edisonovy. Opravňuje mě to, abych věřil v další pokrok a šťastnou budoucnost lidstva. Chci Vám, velkému vědci a mysliteli, dnes říci o mé víře, že věda sblíží lidi i národy. Lidstvo pochopí nakonec, že je si povinno vzájemnou úctou a láskou.“
Albert Einstein na Křižíkova slova reagoval: „Tento vánoční pozdrav jest vpravdě zaměřen na všechny, jimž v této době zmatku leží na srdci zachování duchovních hodnot. Ti všichni vědí, že Československo hájí za obtížných podmínek ty politické svobody a lidská práva, bez kterých není možné, aby rozkvetl duchovní život. Naděje a srdečné přání všech přátel pravdy, lidskosti a svobody jsou proto určeny Československé republice v srdci Evropy, která za vedení moudrých a prozíravých mužů dovedla a dovede pracovat pro lepší budoucnost Evropy.“
Nebezpečné účinky propagandy
Nacistická propaganda ale dál líčila Československo v těch nejhorších barvách – „paskvil vzniklý na základě Versailleské smlouvy není schopen si sám vládnout, české bestie spolčené s Židy a bolševiky pronásledují Němce atd. atd.“ Tisíckrát opakované lži hlasy z Prahy nemohly překřičet.
V roce 1937 poskytl zahraničnímu vysílání rozhovor britský novinář L. Hill: „Německy mluvících občanů Československa je celkem 3 230 000, což představuje 22 % obyvatelstva země. Z 300 členů parlamentu je jich zastoupeno 72 a ze 150 v Senátu 37. Kromě jazyka jsem mezi českými a německými městy neviděl velký rozdíl. Viděl jsem české věřící, jak jim německý kněz dával svaté přijímání, a viděl jsem českého politika, jak hovoří s německými dělníky o nutnosti jednoty země…“
Další britský novinář, Edgar Young, poznamenal: „Je politováníhodné, že Československo je většině cizinců známo převážně, ne-li zcela, prostřednictvím propagandy jeho nepřátel. Čechoslováci si teprve nyní začínají uvědomovat nebezpečné účinky propagandy, která spočívá v opakování lží a polopravd s takovým přesvědčením a důsledností, že i oběti si začínají klást otázku, jak je to doopravdy. Účinné protiargumenty se těžko hledají. Bylo by dobré, kdyby Československo navštívilo více cizinců, aby se na vlastní oči přesvědčili, jak se věci mají.“
Mluvím jako Němec
V březnu 1938, dva roky po remilitarizaci Porýní, němečtí vojáci napochodovali do Rakouska. Dvanáctého března byla země připojena k Německu. Hitler se vůbec netajil tím, že další na řadě je Československo. Výpady nacistické propagandy ještě zesílily.
„Všechny ty řeči o tom, že Československo je baštou komunismu, jsou naprostý nesmysl,“ vysvětloval anglicky mluvícím posluchačům podnikatel Jan Antonín Baťa. Zastával názor, že samotné zahraniční vysílání nedokáže čelit nacistické propagandě. V polovině září 1938 vzniklo ministerstvo v čele s Hugem Vavrečkou, jehož úkolem bylo vést obrannou propagandu. Situace už byla vyhrocená, do mnichovské konference zbývaly necelé dva týdny.
Hlasem volajícího na poušti byl odvysílaný projev německého kněze Emmanuela Josepha Reichenbergera z Liberce: „Stojíme na okraji propasti. Mluvím jako Němec, který skutečně miluje svůj lid, domov a přeje si chránit je před zničením. Nesmíme nést břemeno nenávisti a kletby zbytku světa. Sudetští Němci a Němky: myslete na svou odpovědnost vůči své rodině před Bohem, svým domovem a naším lidem.“
V den podepsání mnichovské dohody historik Jan Slavík v zahraničním vysílání pronesl: „Ozývají se názory, že Německo bojuje za právo německého lidu na sebeurčení. Na ně je třeba odpovědět následovně. Nemá právo tyto vysoké principy vykládat, kdo po nich šlape teorií nadřazenosti své rasy, svými teoriemi o nadřazených a otrockých národech.“
Po německé okupaci v březnu 1939 hlas demokratického svobodného Československa vysílaný z Prahy utichl a lidé v protektorátu navzdory hrozbě vysokého trestu poslouchali exilové vysílání z Londýna. Redaktorku krátkovlnného vysílání Boženu Danešovou odvedli němečtí vojáci 15. března 1939 přímo ze studia. Rodačka z Vídně mluvila k posluchačům německy, anglicky, česky, francouzsky a španělsky.
Divné věci
Oblíbená hlasatelka zahraničního vysílání Zdeňka Walló, která hovořila perfektně anglicky, francouzsky i německy a jíž jeden věrný posluchač zdaleka poslal kůži bengálského tygra na kožich, dostala v březnu 1939 výpověď: „Děkujeme Vám za veškeré služby, jež jste nám prokázala, a poroučíme se.“ V září 1941 si musela na oblečení přišít žlutou hvězdu, v červenci 1942 ji čekal transport do Terezína. Do dobytčáku, který ji s matkou odvezl k likvidaci do Osvětimi, nastoupila v květnu 1944.
Budoucí vedoucí zahraničního vysílání Československého rozhlasu a ještě později spoluzakladatel exilového nakladatelství Index Bedřich Utitz z protektorátu na jaře 1939 se štěstím odjel do Palestiny. Cesta trvala čtyři měsíce. Hned po příjezdu ale začal myslet na návrat. „Dozvěděli jsme se, že Hitler napadl Polsko. Velká Británie a Francie vyhlásily Německu válku. To bylo přece samozřejmé, že jsem šel bojovat. To byla povinnost! Věřil jsem, že třetí říši porazíme a vrátíme se domů,“ vzpomínal pro Reflex.
Bojoval u Tobruku a Dunkerku. Po válce uvěřil, že komunisté zajistí, že „už nikdy nebude válka a nikdo nebude pronásledován kvůli svému původu“. Na podzim 1945 nastoupil jako korespondent do ČTK a po únoru 1948 do tiskové agentury Telepress. Tehdy se setkal s vedoucím mezinárodního oddělení ÚV KSČ Bedřichem Geminderem, jenž se na něj rozkřičel kvůli tomu, že ho Utitz upozornil na omyl v jedné zprávě. Nebyl to omyl, byla to dezinformace.
V září 1951 soudruzi uklidili Gemindera do rozhlasu. Moc dlouho ale redakci zahraničního vysílání nešéfoval. V listopadu 1952 ho zneklidnilo, že mu k narozeninám nepoblahopřáli z Moskvy, od ministra informací Václava Kopeckého ale dostal obraz. Kolegové mu popřáli. Narozeninovou oslavu však narušil telefonát jeho řidiče, aby si pospíšil. „Od té doby jsem ho už neviděla,“ vzpomínala redaktorka a později spisovatelka Lenka Reinerová.
Gemindera zatkli, odsoudili a pověsili s Rudolfem Slánským. Na šibenici skončil i novinář André Simone (vlastním jménem Otto Katz), jenž také působil v redakci zahraničního vysílání. Krátce před svým zatčením v červnu 1952 řekl Simone svému mladému kolegovi Richardu Seemannovi: „V mezinárodním dělnickém hnutí se dějí divné věci.“
Radio.cz
Zahraničnímu vysílání přikládá význam každá země, každý režim. Nejinak tomu bylo i v socialistickém Československu. Radio Praha významně rozšířilo v polovině padesátých let portfolio jazyků. Na krátkých vlnách, jež podpořily nově vybudované vysílače, se hovořilo anglicky, arabsky, bulharsky, česky, slovensky, francouzsky, italsky, německy, portugalsky, řecky, srbochorvatsky, svahilsky, španělsky, švédsky i v esperantu. Vysílání ve svahilštině či v arabštině patřilo k nejposlouchanějším.
Od konce padesátých let vznikaly po celém světě Kluby Radia Praha. V redakci zahraničního vysílání začínala svou profesní kariéru řada osobností – Arnošt Lustig, Luboš Dobrovský, Jiří Dienstbier. „O vysílání Československého rozhlasu v srpnu 1968 z pankrácké vily na Květnici bych mohl vyprávět hodiny. To byla opravdová služba,“ vzpomínal Bedřich Utitz, který byl ještě před začátkem normalizace nucen odejít do druhé emigrace.
Po listopadu 1989 se Radio Praha, nyní Radio Prague International, plně vrátilo ke svému poslání – přinášet posluchačům v zahraničí ověřené informace o České republice. Hlavní platformou se stal internet. Jestliže ministr zahraničí Petr Macinka soudí, že zahraniční vysílání Českého rozhlasu je v době internetu anachronismus, možná vychází z nesprávné domněnky, že se stále pohupuje pouze na krátkých vlnách. Radio Prague International je však v digitálním světě jako doma. Radio.cz bylo dokonce v roce 1994 první mediální web v České republice.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
