Kdo byl íránský islamistický führer Chámeneí? Náhoda dějin, milovník Huga i tmář vyrábějící teroristy
Šestatřicetiletá vláda íránského islamistického vůdce ájatolláha Alího Chámeneího (86), jehož brutální vláda byla založena na vášnivém nepřátelství vůči USA a Izraeli, skončila. V sobotu 28. února byl zabit při izraelských náletech, které zničily jeho komplex v Teheránu. Muž, který až do svého hořkého konce odmítal kompromisy, se pro některé muslimy stal mučedníkem. Jeho kritici naopak říkají, že zemřel jako „prašivý pes“.
Chámeneího život byl plný paradoxů. Byl označován za určitou náhodu dějin, protože se z pozice někdejšího nepříliš silného íránského prezidenta (v letech 1981 až 1989) nakonec stal jedním z nejobávanějších protizápadních diktátorů světa. Dokázal s pomocí armády teroristických zástupců v Libanonu, Sýrii, Iráku či Palestině vybudovat mocnou protiamerickou sílu. Jeho hlavním cílem bylo vymazat z mapy světa Židy a Stát Izrael. Ohrožoval okolí rozvojem vojenského jaderného programu i když původně tvrdil, že vývoj zbraní hromadného ničení mu zakazuje samotný islám. Ještě v lednu ájatolláh slíbil, že se jeho země „nepoddá nepříteli“. Za to nakonec zaplatil životem. Americký prezident Donald Trump ho označil za „jednoho z nejzlejších lidí v historii“.S tím se dá souhlasit, i když samotný život Chámeneího provázejí až některé romantizující historky.
Jaký tedy byl tento islámista, který miloval romány francouzského spisovatele Victora Huga a současně bez okolků nechával vraždit své oponenty?
Velmi pestrý život
Pokud měli lidé na Západě o někom z vlivných světových vůdců povrchní nebo zavádějící informace, tak je byl kromě severokorejského diktátora Kim Čong-una, především vůdce Íránu Alí Chameneí. Přitom žádný íránský rahbar (vůdce), mardža (vrchní ájatolláh) ani prominentní fakíh (islámský právník) neměl tak zvláštní minulost jako on. Byla to ostatně jedna z výrazných postav islámské revoluce, což byla série bouřlivých událostí mezi lednem 1978 až únorem 1979, jejímž vyvrcholením se stalo v Íránu svržení šáhovské dynastie Pahlaví.
Na jednu stranu Chámeneí vypadal jako náboženský tmář, který nechce a nemůže porozumět okolnímu světu. Na druhou stranu to byl intelektuál, který dobře znal mnoho věcí z různých oblastí života. O tmářství se hovořilo proto, že jeho pojímání islámu bylo naprosto striktní. Pomocí velmi tvrdé ruky svého represívního aparátu to vyžadoval i po svých spoluobčanech.
Alí Hosejní Chámeneí se narodil 9. dubna 1939 v Mašhadu na severovýchodě Íránu. Jak již bylo řečeno, v letech 1981 až 1989 byl prezidentem Íránu. A od šestého srpna 1989 do své smrti byl po legendárním ájatolláhovi Chomejním (toho popsal jako kořen svatého stromu revoluce) nejvyšším vůdcem země, což je něco, co dalece přesahuje jakéhokoli politika v jiné zemi.
Íránská ústava mu dávala obrovské pravomoci a měl jednoznačnou autoritu nad všemi hlavními státními institucemi. Navíc si postupně našel mnoho dalších způsobů, jak svůj vliv a moc ještě posílit. Formálně výkonná, zákonodárná i soudní moc fungovala pod jeho absolutní suverenitou. Chámeneí byl hlavou státu, vrchním velitelem ozbrojených sil a také hlavním ideologem režimu. Jeho názory byly tím, co utvářelo a řídilo v posledních desetiletích íránskou politiku a společnost.
V soukromí byl Chameneí někdy hodně tvrdý i sám k sobě. Býval neústupný. Často bezohledný. Jeho někdejší život totiž nesestával jen ze studia a výkladu svatého koránu. Byl to občas boj. Boj o přežití.
V počátcích irácko-íránské války (ta trvala od září 1980 do srpna 1988) se pohyboval na frontách, kde sbíral informace pro tehdejšího vůdce Chomejního, vládu i ozbrojené síly. Vedl tam také modlitby. Za někdejšího režimu šáha byl šestkrát zatčen a několik měsíců strávil i ve vězení. Podle vlastních slov ho také několikrát mučili členové šáhovské tajné služby Savak.
Později popisoval někdejší barbarské zacházení se zadrženými. „Tyto podmínky mohou pochopit pouze ti, kteří je zažili.“ K tomu poznámka – za desítky let, kdy byl on na vrcholu mocenské pyramidy, zacházeli jeho lidé stejně barbarsky se svými oponenty. Dělá to, co se dělo jemu.
Sedmadvacátého června 1981, tedy v době, kdy patřil ke kandidátům na prezidenta, byl na něj spáchán atentát v mešitě Abuzar v Teheránu. Po polední modlitbě začal tehdy Chámeneí odpovídat na otázky účastníků setkání. Jeden mladý muž položil na stůl před něj magnetofon a stiskl tlačítko nahrávání. Po minutě začal přístroj hlasitě pískat a poté explodoval. Chámeneí utrpěl vážné zranění, rekonvalescence trvala několik měsíců, měl zasažen zejména hrudník a pravou ruku. Na ní má trvalé následky. Podle jeho slov ho zachránil Bůh.
Milovník literatury
Ajatolláh Chámeneí byl vždy velmi zbožný a nikdy v tom nic nemusel předvádět. Jeho život se zcela prolnul se ší’itským islámem, který je v Íránu rozhodující.
Jenže před islámskou revolucí, jejíž důsledky drží v poutech zemi od roku 1979, to byl i muž hudby, poezie a románů. Jako mladý muž četl íránské spisovatele, jako byli Mohammad Alí Džamalzáde, Sádek Čúbak a Sádek Hedájat, ale objevil i evropskou literaturu a myslitele. Chválil Jeana-Paula Sartra, Lva Tolstého nebo Michaila Šolochova. Měl rád Honoré de Balzaka a také francouzského spisovatele dobrodružných historických románů Michela Zévacoa. Za největšího autora ale považuje Victora Huga. V roce 2004 v íránské státní televizi řekl: „Podle mého názoru jsou Bídníci od Huga nejlepším románem, jaký kdy byl napsán. Jsou knihou sociologie, knihou historie, knihou kritiky, božskou knihou, knihou lásky a citu.“
Doporučoval i americkou literaturu (v politických projevech ale označoval Spojené státy za Velkého Satana). Říkal: „Přečtěte si slavnou knihu Hrozny hněvu od Johna Steinbecka a podívejte se, co říká o situaci levice a o tom, jak se k nim chovali kapitalisté.“ Byl také fanouškem protiotrokářské knihy Chaloupka strýčka Toma od spisovatelky Harriet Beecher Stoweové. Tu v březnu 2002 doporučil vysokým íránských státním manažerům kvůli světlu, jež vrhá na dějiny USA: „Není tohle ta vláda, která zmasakrovala původní domorodé obyvatele americké země? Která vyhladila americké Indiány? Nebyl to tento systém a jeho agenti, kdo se zmocnil miliónů Afričanů, odvedl je do otroctví, unesl jejich mladé syny a dcery, aby se stali otroky, a po dlouhá léta jim způsoboval ty nejtěžší tragédie?“
Vášnivý čtenář západní literatury. To zní až romanticky, že? Jenže pro Chámeneího to byla pouze jedna z forem toho, jak vše, co věděl a dělal, přizpůsobit v rámci radikálního islámu pro ovládání lidí.
Islám především
Chámeneí vyrostl v chudé a silně nábožensky založené rodině. „Můj otec, ačkoli byl známou náboženskou osobností, byl trochu asketa. Měli jsme těžký život. Někdy jsme k večeři neměli nic jiného než chléb s rozinkami, matka u jídla léta nějak improvizovala. Náš dům, asi šedesát pět metrů čtverečních, se skládal z jediné místnosti a ponurého sklepa. Když za mým otcem jako místním duchovním přišli lidé, aby se poradili o svých problémech, rodina se musela během návštěvy přesunout do sklepa. Později otec koupil malé prázdné místo vedle nás, a tím se prostor pro bydlení zvětšil.“ Připomeňme, že Chámeneí měl sedm sourozenců.
Zabitý iránský vůdce se přitom vydal stejnou cestou jako jeho otec. Studoval islám. I dva jeho bratři byli duchovní. O své cestě k islámu vykládal naprosto fantastické historky: „Když jsme byli děti, všichni jsme sedávali a moje matka nám četla svatý Korán. Recitovala ho velmi sladce a krásně. Shromáždili jsme se kolem ní a ona při různých příležitostech recitovala různé áje o životech proroků. Kdykoli recitovala svatý Korán a kdykoli byla zmíněna jména proroků, poskytla nám k tomu vysvětlení.“
Studoval ve městě Kumm, které je považováno za svaté a je největším centrem ší’itské vzdělanosti na světě a významným poutním místem, jež každoročně navštíví přibližně dvacet miliónů poutníků. Pobýval tam v letech 1958 až 1964 a hlavním zaměřením bylo studium šarí’e, islámského práva. Seznámil se tehdy s teoretiky radikálního Muslimského bratrstva a byl ovlivněn zejména díly Egypťana Sajjida Qutba, z nichž některá Chámeneí sám přeložil z arabštiny do perštiny. Qutb je dodnes jedním z nejváženějších muslimských intelektuálů a ideologů. Kromě jiného precizně formuloval, proč má být islám prorostlý do státu, že nejvyšší autoritou pro všechno je Bůh, a také popsal formy islámské svaté války, džihádu.
Už v roce 1962 se Chámeneí připojil k náboženskému opozičnímu hnutí ájatolláha Chomejního. Spolupracovali pak desítky let.
Chameneí se vždy nalézal v kontaktu i se světem íránských intelektuálů a základní obrysy jeho myšlení byly položeny v jeho mladším věku, v 50. a 60. letech dvacátého století. Írán byl tehdy monarchií a spojencem Spojených států. Podle tehdejší íránské opozice nebyl šáh Rezá Pahlaví ničím jiným než americkou loutkou. Na rozdíl od mnoha jiných islamistů Chámeneí udržoval i styky se sekulárními opozičními vůdci a vstřebával jejich diskurs, který byl antiamerický a silně levicový.
Už jako mladý muž vnímal napětí mezi Západem a zeměmi třetího světa a jeho postoje se v tomto směru po islámské revoluci ještě vyostřily. I proto se domníval, že americká vláda usiluje o změnu režimu v Íránu, ať už prostřednictvím vnitřního kolapsu, demokratické revoluce, ekonomického tlaku, nebo vojenské invaze. V tom se nemýlil.
Chámeneí vždy kritizoval liberální demokracii a domníval se, že kapitalismus a Západ jsou v nevyhnutelném dlouhodobém úpadku. Ovšem vědu a výzkum považoval za „pravdu civilizace“ a chtěl, aby se íránský lid tuto pravdu dozvěděl. Nebyl šílený, jen tak někdy působil. Nebyl ani iracionální, ale byl vypočítavý.
V roce 1987 podnikl svou jedinou cestu do Spojených států, aby se jako íránský prezident zúčastnil zasedání Valného shromáždění OSN. Ve svém projevu se zabýval vztahy mezi Íránem a USA. Na adresu Američané kromě jiného řekl: „Historie vašeho národa je černou, hořkou a krvavou kapitolou, smíšenou s různými projevy nepřátelství a zášti. Americký režim je vinen z podpory Pahlavího diktatury a všemi zločiny, které spáchal proti našemu lidu. Drancování bohatství národa s pomocí šáha, intenzívní konfrontace s revolucí během posledních měsíců šáhova režimu, povzbuzování k potlačení demonstrací miliónů lidí, sabotování revoluce různými prostředky v prvních letech jejího vítězství, provokativní kontakty amerického velvyslanectví v Teheránu s kontrarevolučními živly, pomoc pučistům a teroristickým a kontrarevolučním živlům mimo zemi, blokáda íránských hotovostí a majetku a odmítání převodu zboží, jehož platby byly již dávno přijaty, nebo aktiv, která šáh vzal z národního bohatství a uložil na své jméno v amerických bankách, snaha o prosazení ekonomického embarga a vytvoření jednotné západní fronty proti našemu národu, otevřená a účinná podpora Iráku v jeho válce proti nám a konečně iracionální brutální invaze do Perského zálivu, jež vážně ohrozila bezpečnost a klid regionu – to vše je jen část obžaloby našeho národa proti režimu ve Spojených státech amerických.“
Ještě dramatičtější byly jeho výhrady k Izraeli. Chámeneí hovořil o sionistických krysách, nechával některými lidmi zpochybňovat holocaust a usiloval o vyhlazení Židů.
Také si myslel, že čtyři opatření zajistí, aby jeho Islámskou republiku nepotkal osud Sovětského svazu, který byl vymazán z map. Za prvé, museli být podle něj identifikováni a zastaveni potenciální političtí povstalci. Za druhé, rozumné reformy musí být jasně oznámeny, aby nemohly být špatně pochopeny nebo zvráceny. Za třetí, nesmí se dovolit médiím podkopávat vládu. A za čtvrté, musí se držet na uzdě vměšování vnějších mocností, jako jsou Spojené státy a Izrael.
Věřil, že Írán má svou vlastní formu demokracie, která je zakořeněna v náboženství. „Náboženská demokracie plyne z božských práv a povinností člověka, není jen smlouvou. To, co zde máme, je mnohem pokročilejší, smysluplnější a hluboce zakořeněné než to, co dnes existuje v západní liberální demokracii,“ říkal.
Navzdory veškeré kritice liberalismu však nechtěl bránit překladům knih do perštiny a vydání děl liberálních autorů, jako jsou Karl Popper nebo Milton Friedman. V Íránu za jeho vlády vyšel i Václav Havel a také perská verze Války s Mloky od Karla Čapka.
Íránský vůdce také odmítal myšlenku, že rozdíly mezi jeho zemí a Západem vznikají kvůli jadernému programu, jak jsme to viděli mnoho let. „Pokud bychom chtěli vyrobit jaderné zbraně, tak je vyrobíme. My nechceme jaderné zbraně,“ říkal v minulosti. Jenže jeho režim svět podvedl a na vývoji atomových zbraní pracoval. Dávno také naformuloval, jak by mělo vypadat jednání s USA: „Američané musí potvrdit své dobré úmysly a ukázat, že nemají zájem o šikanu. Pokud to prokážou, uvidí, že íránský národ zareaguje stejnou měrou. Ať nedělají problémy, ať nezasahují, ať nešikanují, ať uznají práva íránského národa. Pak se jim od Íránu dostane odpovídající reakce.“
Zasahoval do všeho
Jako pán nad životy svých krajanů se snažil Chámeneí zasahovat prakticky do všeho. Koncem roku 1996 vydal fatvu, která prohlašovala, že hudební výchova kazí mysl malých dětí a je proti islámu. Mnoho hudebních škol pak bylo uzavřeno a hudební výuku pro děti mladší 16 let veřejné instituce zakázaly, ačkoli soukromá výuka pokračovala. Současně ale oznámil, že „poezie musí být předvojem karavany islámské revoluce“.
Věřil v genderovou segregaci, rovnoprávnost je podle něj sionistickým spiknutím „zkorumpovat roli žen ve společnosti“.
Tvrdě zastával islámskou praxi hidžábu, tedy zakrývání hlavy žen šátkem. Věřil, že hidžáb má za cíl uctít ženy. Podle něj ženy na Západě ztratily svou čest a poukazoval na vysokou míru sexuálního násilí na Západě a také na rozšířené zneužívání ženské sexuální přitažlivosti pro komerční účely. Homosexualitu považoval za „morální deprivaci“.
Jak žil
Chámeneí byl ženatý s Mansúre Chodžaste Báqerzáde, s níž měl šest dětí. Jedna z jeho sester, Badrí Chámeneí, uprchla v 80. letech do exilu.
Jako nejvyšší vůdce se přestěhoval do domu v centru Teheránu na ulici se jménem Palestina. Kolem domu postupně vyrostl obrovský komplex, který zahrnoval na padesát budov a vůdci zde „sloužilo“ kolem 500 lidí. Zde byl i zabit při izraelském náletu.
Kdo po něm?
Alímu Chámeneímu bylo 86 let a mnohokrát byl předtím zpochybňován jeho zdravotní stav. V lednu 2007 se šířily zvěsti o jeho nemoci nebo smrti poté, co se několik týdnů neukázal na veřejnosti. Pak řekl, že „nepřátelé islámského systému si vymýšleli různé zvěsti o smrti a zdraví, aby demoralizovali íránský národ“. Dne 9. září 2014 podstoupil operaci prostaty, kterou jeho lékaři ve státních médiích popsali jako „běžnou operaci“. Tvrzení, že zemře, se pak objevilo ještě několikrát.
Sám dlouho věděl, že má vybrat svého nástupce. Dlouho se tvrdilo, že by to mohl být jeho syn Modžtaba. Z okolí ájatolláha se ale poslední dobu šířilo, že tuto myšlenku opustil a nominoval nedávno čtyři jiné lidi. Jaké? To zatím nevíme. Existují jen náznaky. Vůdce volí Shromáždění expertů Islámské republiky, což jsou všechno islamisté.
Chámeneí, jakožto konečná autorita v komplexním íránském systému klerikální vlády a omezené demokracie, se snažil zajistit, aby žádná skupina, a to ani mezi jeho nejbližšími spojenci, nezískala rozhodující dostatek moci. Za jeho vlády mu to přišlo správné. Dnes je to noční můra režimu. Podivné dědictví, které tajnůstkářský islamistický ideolog zanechal.
