Gisèle Pelicotová: Žena, kterou manžel uspával a znásilňoval, hrdinně čelí životní zradě i odsudkům veřejnosti
„Všichni očekávali, že před ně předstoupí zničená žena. To se však nestalo.“ Gisèle Pelicotová (73) před dvěma lety u soudu tváří v tvář veřejně čelila smečce padesáti na první pohled tuctových mužů. Viděla je poprvé. Oni se snažili soud přesvědčit, že tu drobnou paní, kterou její muž umrtvoval hypnotiky a zval dotyčné, aby s jejím bezvládným tělem nakládali dle libosti, neznásilnili. V knize Óda na život s podtitulem Hanba musí změnit strany, jež právě vychází, držitelka nejvyššího francouzského státního vyznamenání popisuje, kde vzala sílu všechno přežít – a jít dál.
Ale já jí neubližoval, vždyť přece spala, snažil se v listopadu 2020 zlehčit svou vinu Dominique Pelicot. Své manželce dával v předchozích deseti letech pravidelně do jídla silná sedativa a hypnotika. Když se Gisèle Pelicotová proměnila v hadrovou panenku, která nevěděla o světě, naaranžoval ji v ložnici, navlékl jí podvazky a punčochy. Pak se podíval na hodinky a svlékl se do naha. Ve smluvený čas u dveří zazvonil chlápek, s nímž se domluvil na webu Coco.fr. Chatovací skupina měla výmluvný název – Bez jejího vědomí.
Skutečnost, že to rovněž znamená bez jejího souhlasu, muže nevzrušovala, ba vlastně naopak. Návštěva u Pelicotových měla daný scénář. Host už na prahu musel odložit veškeré oblečení a pečlivě je srovnat na hromádku. Na tom pán domu trval. Pohozené věci a rozkopnuté boty netoleroval. Taková byla dohoda. Pak se nazí muži odebrali do setmělé místnosti, ze které se ozývalo chrápání. Dominique Pelicot zapnul na mobilu kameru.
Rakovina
Následující ráno se Gisèle Pelicotová probudila a nepamatovala si, jak se dostala do postele. Studilo ji mokré pyžamo. Cítila se trapně. Gynekolog ji sice ujišťoval, že inkontinence v jejím věku není nic, za co by se měla stydět, ale stejně jí to bylo nepříjemné. Až z manželových výslechů se dozvěděla, že po každé „návštěvě“ jí provedl vaginální výplach, že ke koňské dávce sedativ jí přidával i lék na uvolnění svalů. Gynekologické potíže Gisèle Pelicotové se u soudu, který začal v září 2024, probíraly do detailu, včetně barvy zánětlivého výtoku. Obžalovaní a jejich právní zástupci tvrdili, že není možné, aby si žena nevšimla, že „na ní byla vykonána soulož, natož že byla znásilněna.“ – „K žádnému násilí nedošlo!“ – „Nikoho jsem neznásilnil, musela o tom vědět!“ – „Tak kdybych chtěl někoho znásilnit, vyberu si nějakou mladší, ne?“
Gisèle Pelicotová zpočátku samu sebe trápila otázkou, jestli nepřehlédla nějaké varovné náznaky. Několikrát se jí zdál divný sen – byla v ložnici schovaná pod postelí, po pokoji chodili dva cizí muži a hledali ji. Uvědomovala si, že se s ní něco děje – měla stále častější výpadky paměti, občas se vše rozplývalo jakoby v mlze, když jednou telefonovala s vnukem, opakovala stále dokola totéž, u rodinného oběda jí vypadl z ruky příbor a sesunula se na stranu… Gisèliny děti to vylekalo. „Není to Alzheimer?“ Otec jim starostlivě vysvětlil, že jejich matka na vyšetření chodí, všechno se zdá být v pořádku, je jen víc unavená, potřebuje klid. On se ovšem postará, aby jí nic nechybělo.
Gisèle si myslela, že umírá. Její maminka zemřela na mozkový nádor v pětatřiceti, jí Pánbůh dopřál skoro dvakrát tolik let. Lékař jí vypsal žádanku na magnetickou rezonanci. Nepochybovala, že nález potvrdí její domněnku. Co se dá dělat. Bude se jí stýskat po dětech a vnoučatech. A po Dominikovi. „Měli jsme hezký život, viď?“ Tolik se s Dominikem nasmáli. Jiné páry v jejich věku žijí vedle sebe jako vzdálení příbuzní, jim všichni říkají, že se chovají jak dva puberťáci. Budou spolu půl století a jejich city ani peřiny nevychladly. „Budeš to tady muset beze mě zvládnout,“ řekla Gisèle upřímně svému muži. Pohladil ji po ruce. „Neboj, všechno bude v pořádku. Jsem si jistý, že nádor na mozku nemáš,“ utěšoval ji Dominique. Dojalo ji to. Jak je milý, starostlivý.
Pravdu jí neodhalila magnetická rezonance, ale pochůzkář Laurent Perret. „Později jsem se dozvěděla, jak těžké pro něj bylo mi oznámit, co policie zjistila: celé dny i noci před předvoláním na policejní stanici přemýšlel, jak mi to říct. Věděl, že mi ublíží. Ale zachránil mě,“ píše v knize Óda na život Gisèle Pelicotová.
Kořeny zla
„Minulost bych mohla přepisovat donekonečna,“ říká Gisèle Pelicotová. Když jí bylo devět let, snažila se probudit maminku z věčného spánku. Přiběhla do pokoje, kde umírající Jeanne Guillouová trávila své poslední týdny. Mamince, která se nehýbala, povzbudivě stiskla rameno. Čekala, že otevře oči a usměje se na ni. Vždy se hezky usmívala, i když už ji nemoc stravovala. Gisèle uslyšela, jak její otec se slzami v očích láskyplně šeptá: „Jeanne…“ A zapamatovala si, že smrt je na lásku krátká. Yves Guillou věděl, že nikoho už nebude tak milovat, takže mu bylo jedno, s kým se znovu ožení. Přivedl domů macechu jak z pohádky. Nevybral si ji, sňatek domluvili jeho příbuzní. Marie-Joséphine Yvesovu dceru a syna nesnášela a na Jeanne žárlila až do konce života. Pořád se s ní poměřovala, nepřestala jí závidět. Ve svých téměř sto letech žehrala, že bude mít horší hrob než její mrtvá sokyně.
Gisèle se snažila co nejdříve osamostatnit. Dominique Pelicot byl její první láska. Plachý mladík s velkými ambicemi viděl v Gisèle svou spásu. Vyrostl v rodině, kde vládl primitivní násilník. Denis Pelicot tyranizoval svou ženu i děti, které se leckdy staly nechtěnými svědky jeho zvráceného chování. Se samozřejmostí predátora mimo jiné zneužíval mentálně postiženou dívenku, kterou si Pelicotovi vzali do pěstounské péče. „To není nic neobvyklého,“ zlehčoval to Denisův starší syn Joël během soudního líčení s Dominikem, když se hledaly kořeny zla. „To je prostě osud dívek v náhradní péči. Táta byl správnej mužskej.“
Joël také u soudu popřel, že by jeho nevlastní sestra Geneviève utekla z domova kvůli tomu, že ji Denis Pelicot osahával. A nařkl Dominika, že si „vycucal z prstu tu nemocniční historku, jenom aby soud obměkčil“. Nic takového se nestalo! Joël na rodinu nenechá házet špínu. Táta byl prima chlap, incest není nic tak hrozného a ty kecy, že devítiletého Dominika zneužil ošetřovatel, to už je vrchol.
Švagrovy lži Gisèle popudily. Když se s Dominikem seznámila, byla první, komu svěřil, co se tehdy stalo. V nemocnici, kde byl přes noc na pozorování, jestli nemá otřes mozku, se probudil, protože se dusil. Ošetřovateli, který u něj stál, do tváře neviděl, ačkoli měl nejprve dojem, že se kouká na něčí vousy. To, co měl nacpané v ústech, nemohl vyplivnout.
O zážitku na stavbě, kde se stal ve třinácti letech nedobrovolným účastníkem hromadného znásilnění, Gisèle nevyprávěl. Řekl jí jen, že prožil něco hrozného. Během vyšetřování zločinů, jichž se dopustil na své ženě, přiznal, že jej jako kluka chlapi přinutili, aby se taky zapojil. Přidrželi mu hlavu.
Dominique svého otce nenáviděl. Jako dítě na kolenou prosil zmlácenou mámu, ať od něj odejde. Juliette Pelicotová k tomu nedokázala sebrat dost sil. „Nikdy nebudu jako on,“ přísahal Gisèle před svatbou. „Nejsem o nic lepší než můj otec,“ prohlásil u soudu na podzim 2024. „Mrzí mě, že jsem byl naivní.“ Naivní?! Co tím chce říct?!
Gisèle doufala, že si se svým mužem bude moci promluvit, že získá odpověď na otázku, která ji pronásledovala. Proč? Proč ji její manžel mnohokrát zdrogoval, asistoval u toho, když ji cizí chlapi znásilňovali, sám se na ní násilí také dopustil, a ještě si vše natáčel? Proč? Protože s ním odmítla jít na swingers party a nesplnila mu jeho fantazii, že ji „chce vidět při sexu s černochem“? Protože byla v zaměstnání úspěšnější? Protože měla před lety románek s kolegou? Vždyť pak Dominikovi přála jeho milenky, chtěla, aby byl spokojený.
Nevyčítala mu, že chce žít nad poměry. Když u nich poprvé zazvonili exekutoři, tvářila se před dětmi, jako by se nic nedělo. Šetřila a snažila se vypořádat s dluhy. Myslela si, že to nejtěžší už prožila v dospívání, kdy před ní macecha schovávala jídlo, s gustem jí nadávala a trestala za každou maličkost. Otec se malé Gisèle nedokázal zastat. Odpustila mu to, věděla, že je nešťastný.
To nejsem já
V roce 2010 načapali Dominika Pelicota, jak v obchodě šmíruje ženy. Ukrytou kamerou je natáčel pod sukněmi. Přivolaní policisté ho napomenuli a uložili mu pokutu sto eur. V polovině září 2020 ho zadrželi v supermarketu, když zákaznice potají fotil pod sukněmi. Pustili ho na kauci, ale zabavili mu telefon. A pak i počítač. Dominique s pláčem řekl Gisèle, co provedl. Vzlykal, že ji nechce ztratit. Gisèle mu slíbila, že o tom jejich dětem neřekne, protože by je to ranilo. Dominique tvrdil, že se omluví ženám, které šmíroval, bude chodit na terapii a už se to nikdy nebude opakovat. V polovině října 2020 Gisèle zavolal Laurent Perret z policejní stanice v Carpentras. Gisèle mu pověděla, že už jí manžel řekl, co v obchodě prováděl. Perret ji poprosil, aby 2. listopadu 2020 na stanici přijeli oba.
Gisèle se Perretovi v kanceláři za manželovo chování začala omlouvat. Policista se jí opatrně ptal, jak by svého muže charakterizovala. „Je to laskavý člověk. Známe se padesát let. Byla to láska na první pohled.“ Gisèle zarazilo, proč se jí ptá, jestli si zvou často návštěvy. „Pořádáte swingers parties?“ – „Nesnesla bych, aby se mě dotýkali cizí muži.“ Perret oznámil Gisèle, že jejího muže zadrželi kvůli podezření ze znásilnění a podávání omamných látek. Vyhrkly jí slzy.
„Poznáváte tu ženu na fotografii?“ – „Ne.“ – „To jste vy.“ – „To nejsem já.“ Ta hadrová panenka s neznámým mužem přece nemůže být ona. To musí být fotomontáž, musí existovat rozumné vysvětlení…
„Podáte trestní oznámení?“ – „Ano.“ Gisèle musela svým třem dospělým dětem říct, že ji její manžel a jejich otec předhazoval zájemcům jak kus masa. Z fotek a videí se podařilo identifikovat přes padesát mužů. Jeden z nich byl HIV pozitivní. Ložnici Pelicotových „navštívil“ šestkrát, ani jednou nepoužil ochranu. Gisèle měla štěstí, nenakazil ji.
Policisté se brodili v Pelicotových záznamech. Na dvou snímcích byla zachycená také Caroline Pelicotová, jak jenom v prádle spí na posteli. Znamená to, že Dominique Pelicot znásilnil také svou dceru? Nikdy se k tomu nepřiznal, přísahal, že se jí nikdy nedotkl. Důkazy, které by ho usvědčily, se nenašly. Záběry z koupelny, kde potají natáčel své snachy, si schoval…
O případ se začala zajímat média. Gisèle se hrozila toho, že přijde o anonymitu. V diskusích pod články o násilníkovi, který během deseti let dvěstěkrát podstrčil své ženě do jídla nebo pití násobné dávky hypnotik a sedativ, aby ji pak znásilnil on nebo jeho kumpáni, se ozývaly i pochybovačné hlasy. „Každá ženská snad pozná, jestli se v noci něco dělo, nebo ne. Nemá ji přece z plechu.“ Gynekoložka, která Gisèle vyšetřovala, ji upozornila, že tohle nastane. V průběhu soudního líčení Gisèle Pelicotová konstatovala: „Nedivím se, že oběti nepodávají trestní oznámení, když se s nimi zachází jako s obžalovanými.“
Gisèle svým způsobem uklidňovalo vědomí, že Dominique nikomu jinému než jí neublížil. Jenomže mladá makléřka v něm poznala muže, který ji v květnu 1999 během prohlídky pařížského bytu napadl. Přitiskl jí k obličeji kapesník napuštěný anestetiky, povalil ji na zem, dal nůž na krk a začal ji svlékat. Boty pečlivě srovnal. Žena se ze sevření vysmekla a ubránila se, útočník utekl. Pelicot obvinění odmítl. Přiznal se až pod tíhou důkazů. Po téměř čtvrt století vyšlo najevo, že pachatelova DNA se shoduje s jeho. Stačilo málo a přišlo by se na to už v roce 2010, kdy Pelicota sebrali poprvé…
Třiadvacetiletou makléřku Sophii Narmovou na začátku prosince 1991 někdo znásilnil a ubodal. Ruce měla svázané za zády, v krvi měla anestetikum, její boty byly srovnané u těla. Pachatel nebyl odhalen. Vraždil Pelicot? Dominique trval na tom, že se nikdy se Sophií nesetkal. Připustil pouze, že se sešel „s tou makléřkou v květnu 1999 a po hádce se ji snažil svléknout, ovšem s jiným úmyslem, než je pokus o znásilnění“. Během soudního přelíčení se také prokázalo, že Dominique Pelicot znásilnil omámenou manželku Jeana-Pierra Maréchala, který se v ložnici s umrtvenou Gisèle inspiroval.
Je to jejich hanba
Ještě na začátku ledna 2023, když skončily výslechy, si Gisèle Pelicotová přála, aby se soud konal s vyloučením veřejnosti. Chtěla si co nejvíc chránit soukromí. Proces se blížil a ona si uvědomila, že bude v jednacím sále s jedenapadesáti obviněnými a jejich advokáty… Nikdo je neuvidí, nikdo se nedozví, co provedli. „Co když jim procesem za zavřenými dveřmi prokážu službu? Tváře těch jedenapadesáti pachatelů by měli vidět všichni. To oni musí zahanbeně sklonit hlavu, ne já.“ Gisèle se rozhodla.
„Chtěla jsem upřít pozornost na ty grázly, nikoli na sebe.“ Muži počítali s tím, že jednání bude neveřejné. Jejich oběť je velice nepříjemně zaskočila. Žalobce také doporučil jednání s vyloučením veřejnosti. Gisèlin advokát připomněl, že toto rozhodnutí podle zákona náleží pouze jí. Gisèle Pelicotová trvala na tom, aby soud proběhl veřejně. Znamenalo to, že se musela podívat na videozáznamy, které nikdy vidět nechtěla.
Chcete nás rozbrečet?
Smečka se na ni vrhla: „Snad nás nechcete rozbrečet?“ rýpla si advokátka jednoho z obviněných. „Nemluvme o znásilnění, byl to sexuální akt.“ Jeden z pachatelů se hájil: „Nebyl čas na žádný spekulace, vzal jsem, co se nabízelo. Já nikoho neznásilnil, kdybych chtěl někoho znásilnit, nevybral bych si šedesátiletou ženskou, ale nějakou mladší a hezčí.“
Policie na videozáznamech a fotografiích v Pelicotově telefonu identifikovala třiapadesát mužů od dvaceti do sedmdesáti let včetně Dominika. Dva zemřeli před zahájením procesu. Někteří prožili traumatizující dětství, jeden byl v minulosti odsouzený za zneužívání nezletilé dcery. Dvě třetiny z nich měly děti, naprostá většina žila v partnerském vztahu. Někteří se živili rukama, jiní hlavou, další byli nezaměstnaní. Vykonávali různé, i společensky odpovědné profese – byli mezi nimi zdravotníci, hasič, vězeňský dozorce. Bez ohledu na dosažené vzdělání používali podobné zbabělé výmluvy: prý si neuvědomovali, že by udělali něco špatného, jak mohli vědět, že ta bezvládná žena na posteli nic dopředu od svého muže nevěděla? Byla to pro ně taková hra, do které vstupoval i Pelicot, pomáhal jim, když se jim se ženou nedařilo dobře manipulovat, zdvihal palec nahoru, když podali dobrý výkon… „Nikoho jsem neznásilnil, byl to sex,“ opakovali.
„Dívala jsem se jim zpříma do očí,“ popisuje Gisèle Pelicotová. Tmavé brýle, v nichž přišla k soudu poprvé, po pár týdnech zahodila. Před soudní budovou ji čekaly zástupy lidí, kteří jí vyjadřovali podporu, obdivovali její odvahu k veřejnému líčení. „Hanbu by měli cítit pachatelé, ne jejich oběti.“
V soudní síni se promítaly zajištěné videozáznamy. „Uviděla jsem mrtvou ženu ve tmě. Hlasitě chrápala. Viděla jsem, že má přivázané ruce. Nohy také… Stalo se to mně, ale já to nebyla.“ Gisèle sklonila hlavu a upřeně se dívala do mobilu. „Chrápání ženy pod silnou dávkou sedativ, rozléhající se soudní síní, mě však vyvádělo z rovnováhy, bylo mi trapné, že je všichni slyší. Na obrazovce mě právě mučili a já se styděla, že chrápu jako chlap,“ popisuje ve své knize Óda na život.
Dominique Pelicot u soudu přiznal, že ho sledování záznamů stále vzrušuje a že si chtěl „podrobit nepoddajnou ženu“. Dostal dvacet let. Ostatní násilníci tři roky až patnáct let. „Dominique byl odsouzen k nepodmíněnému trestu v maximální výši. Necítila jsem radost ani smutek. Bylo po všem,“ píše Gisèle Pelicotová. K soudu kolikrát doprovázely obviněné muže jejich partnerky. Věřily jim. Ničeho takového by přece nebyli schopni! Gisèle těm ženám rozuměla… Na policejní stanici 2. listopadu 2020 samu sebe i policistu Laurenta Perreta, který Dominikovu trestnou činnost odhalil, chtěla přesvědčit, že její manžel by jí takhle nikdy neublížil…
Gisèle na muže nezanevřela, ještě před začátkem procesu našla svou lásku (s vdovcem Jeanem-Loupem ji seznámili společní přátele), připomíná však, že stát se „to“ může komukoli, je ale možné tomu čelit a vše překonat.
Na konci ledna 2026 bývalý konzervativní britský radní Philip Young přiznal, že v průběhu čtrnácti let znásilňoval svou manželku, kterou předtím zdrogoval. Omámenou ženu dával k dispozici pěti dalším mužům. Joanne Youngová se stejně jako Gisèle rozhodla vystoupit z anonymity.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
