Svatý mileniál a další moderní světci: Patří notebook do relikviáře a o čem se dnes hádá církev?

Papež Lev XIV. o první zářijové neděli na Svatopetrském náměstí ve Vatikánu „mocí našeho Pána Ježíše Krista“ prohlásil za svaté dva muže, kteří opustili tento svět v mladém věku. Zapsal je tím zároveň do seznamu svatých a ustanovil, že jim má být v celé církvi vzdávána zbožná úcta. V hodně sekularizované Evropě skoro každý výrok papeže o novém světci vyvolává debaty o tom, zda dnešní svět vůbec ještě potřebuje nějaké světce. A také ohňostroj názorů hlavně z řad vně katolické církve, jaké svaté a proč by si měla církev napříště vybrat.

Tentokrát byl „poprask“ neobvykle intenzívní, protože příběh obou nových světců obsahuje specifický moment. Jeden z nových svatých je přitom tradiční volbou člověka, kterého si již nikdo nemůže pamatovat, druhý naopak žil v našem dnešním světě.

Svatý z hor

První z nich, svatý Pier Giorgio Frassati, pocházel z italského Turína, kde se narodil v prvním roce 20. století. Přestože zemřel v pouhých 24 letech, proslul v severoitalském městě jako velký pomocník chudých. O zlepšení jejich situace usiloval v několika katolických organizacích, i když sám pocházel z movité turínské rodiny, kde jeho otec patřil k zakladatelům dodnes existujících, vlivných novin La Stampa a jeho matka byla malířka ze šlechtické rodiny. Stal se také terciářem, tedy, zjednodušeně řečeno, laickým členem dominikánského řádu.

Pro Piera Giorgia Frassatiho se stala osudnou dětská obrna, kterou se zřejmě nakazil při péči o nemocné. Rodina ani netušila, jak vážně je nemocný, protože se snažil nerušit její smutek po právě zemřelé babičce. Obětavost projevil i svým posledním skutkem, kdy napsal vzkaz s žádostí o pomoc pro potřebného muže, jenž nutně potřeboval léky.

Další šok jeho rodina zažila při mladíkově pohřbu, na němž očekávala jen účast rodinných známých z řad turínských vyšších kruhů. V den posledního rozloučení s jejich synem ale dům smutku doslova oblehly tisíce chudých Turíňanů, pro něž se Pier Giorgio Frassati stal opravdovým symbolem křesťanské pomoci bližnímu v nouzi.

Snahy o jeho kanonizaci, tedy prohlášení za svatého, začaly relativně brzo po jeho smrti – již ve třicátých letech. Narušily je ovšem zřejmě pomluvy o tom, že Pier Giorgio Frassati za života nebyl bezúhonný křesťan, protože při své velké zálibě – horolezectví – údajně příliš holdoval kontaktům s druhým pohlavím. Naopak nevadilo, že byl vášnivým kuřákem dýmky, protože tehdy ještě církev nebrala kouření jako určitou formu prohřešku. V jeho době běžně kouřili i duchovní, minimálně tedy v jeho rodné Itálii. Pochyby o mladém pomocníkovi chudým byly sice v rámci procesu kanonizace vyvráceny, ale stejně se jeho svatořečení poněkud zadrhlo. Prohlášení za svatého v jeho případě proběhlo až letos u příležitosti stého výročí jeho úmrtí. Až nyní se tedy svatý Pier Giorgio Frassati, jemuž se už dříve přezdívalo „Svatý z hor“, stane dalším patronem mládeže, horolezců, ale také dýmkařů.