Terry Pratchett: Autor Zeměplochy psal příběhy, které jsou oslavou lidství v celé jeho velikosti i titěrnosti
Už je to deset let a pořád tu chybí; nám fanouškům znatelně, citelně, ba ukrutně. Sir Terry Pratchettt (narozen 28. dubna 1948) zemřel v kruhu rodinném s kocourem v klíně 12. března 2015, a i když to čekaly celé dva světy – ten náš a ten jeho, fikční –, zaskočilo to jeho fanoušky ošklivě. Protože když někdo bojuje tak vehementně a udatně jako Sir Terry, zaslouží si přece od Smrtě nějaký ten generální pardon!
Svět Zeměplochy se od roku 1983, kdy synovi mechanika a sekretářky z velšského městečka Hay vyšel první román Barva kouzel, stal nedílnou součástí světové popkultury. Terry Pratchett se s více než sto milióny prodaných výtisků přeložených do třiačtyřiceti jazyků (v češtině se knih skoupilo přes milión!) stal nejprodávanějším britským autorem 90. let a jeho Zeměplochu dodnes čtou „vyvolení“ od Ivana Bartoše z Pirátské strany po Bryana Maye z Queen.
Colin Smythe, první Pratchettův vydavatel a pozdější agent, vždycky vysvětloval, že Terryho hlavní zbraní je schopnost vidět lidem do hlavy a s břitkým humorem přesně popsat, co, a hlavně jak si myslí. Naprostá většina jeho příběhů se sice odehrává na fantaskním plochém světě, který unáší vesmírem kosmická želva A’tuin a čtyři sloni stojící na jejím krunýři, ale jde jen o kulisy. Pratchettovy příběhy jsou totiž humanismem v té nejryzejší podobě, oslavou lidství ve vší jeho velikosti i titěrnosti, ve skutcích velkých i v pinožení za chlebem vezdejším. Pratchett je mistrem v nastavování důmyslných zrcadlových systémů, jejichž účelem je osvětlit, co je na nás nehezké, ale udělat to tak, abychom neutekli, a ještě se u onoho zásadního a nepěkného odhalení od srdce zasmáli.
Pratchettův humor přitom vůbec není laskavý. Jeho knihy nejsou něžné. Za humoristické je označují knihkupci, aby se jim lépe prodávaly; už tak mají marketéři i obchodníci přes půl století problém s tím, že jde o „pouhou“ fantasy. Ve skutečnosti se jedná o příběhy temné a už mnohokrát vyprávěné. S tím rozdílem, že Terry vidí do hlavy opravdu všem a dokáže všechno podat tak nějak jinak. Kouzelné víly jsou v jeho knihách pachatelkami hrozných skutků a „zlé“ čarodějnice zase dělají nezbytná rozhodnutí, na něž nemají obyčejní smrtelníci odvahu. Mágové jsou sice vzdělaní, ale v běžném životě zcela nepoužitelní, a policisté jsou… inu policisté. Stejní v každém koutku mnohavesmíru.
Profíkem už od dětství
Jak se stal Terry Pratchett spisovatelem? Tak nějak samo sebou. Už ve třinácti letech mu vyšla povídka v časopise Science Fantasy, obdržel za ni honorář čtrnáct liber. Každý druhý by peníze utratil nerozvážně, Terry si za ně pořídil psací stroj. V roce 1965 odchází ze střední, aby se stal redakčním elévem v plátku Buck Free Press, a novinařiny se drží (na celkem třech štacích) až do roku 1980. Tehdy přešel tak říkajíc na druhý břeh a začal pracovat jako tiskový mluvčí společnosti provozující jaderné elektrárny. Celou tu dobu ovšem cizeloval svůj styl, v novinách otiskoval povídky pro děti a v roce 1971 mu vyšla románová prvotina Kobercové, doprovozená jeho vlastními ilustracemi.
Za jeho literární směřování mohl i J. R. R. Tolkien, jemuž mladý Terry napsal děkovný dopis za Společenstvo Prstenu. A pan profesor mladíkovi odpověděl. Stručně, ale odpověděl. Díky této zkušenosti Pratchett celoživotně odepisoval na veškeré dopisy, které kdy od fanoušků dostal, pokud tedy nešlo o žádosti o půjčku či sponzorský dar. Na autogramiádách se zarputile odmítal vzdálit, dokud nepodepíše opravdu všechny knihy, jež si fanoušci přinesli (protože si je přece museli koupit). Svou roli v uvědomění místa spisovatelova na planetě Zemi sehrál i krátký okamžik, kdy Terry Pratchett na jednom scifistickém conu stanul u pisoáru hned vedle Arthura C. Clarkea, ale to už je možná až příliš transcendentální.
Kudy vstoupit na Zeměplochu
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
