Zemřel „policajt" Willis z Village People. Jeho hit Y.M.C.A. se dostal z gay klubů až na Trumpovy mítinky
Ve věku 74 let po těžké nemoci v úterý zemřel zakládající člen americké disco formace Village People Victor Willis, uvedla dnes skupina na facebooku a požádala o soukromí. Americký prezident Donald Trump, který pravidelně na setkáních s voliči pouští hit Village People,Y.M.C.A., kondoloval zpěvákově rodině a kapele. Příběh hitové písně vyšel v Reflexu v loňském roce a dnes si jej můžete opět připomenout.
Prezidentská kampaň Donalda Trumpa přinesla nejeden zvláštní moment. Jedním z nich byl okamžik, kdy na jeho mítinku zazněla skladba Y.M.C.A. od skupiny Village People a nadšení diváci začali sborově tančit a zpívat. Y.M.C.A., stejně jako In The Navy, Macho Man a další skladby Village People, jsou pokládány za otevřené oslavy nevázaného sexuálního života gay komunity. Což se ke konzervativně naladěným Trumpovým voličům zrovna nehodí.
Aby byl celý příběh ještě zamotanější, autor skladby Victor Willis po kampani vystoupil s prohlášením, že Y.M.C.A. nemá s gay orientací absolutně nic společného a každého, kdo bude něco takového tvrdit, hodlá žalovat. Je tedy Y.M.C.A. gay hymna? Možná ne. Victor Willis ji ale pro gay publikum rozhodně psal, a to ze zcela zištných důvodů.
Disko se zrodilo v temných klubech newyorské Greenwich Village, kam místní gay komunita utíkala před nenávistí společnosti a policejní šikanou. První disko DJ Francis Grasso míchal desky v klubu Haven, jen pár ulic od Christopher Street, kde v roce 1969 začal protestní pochod proti policejnímu násilí. Z pochodu se zrodila tradice Gay Pride. Z Grassovy hudební selekce celosvětový fenomén.
On i jeho následovníci dokázali ze soulových, rockových a funkových desek vyčarovat soundtrack nekonečných víkendových nocí. V jejich klubech se testovaly první moderní soundsystémy, nové producentské postupy i party drogy. Z diska se zrodil house, techno, elektronická hudba i hip hop. Bezpočet hudebních hvězd disku vděčí za svou popularitu a bohatství, i když se to mnohdy snaží popírat.
Kořeny diska
Z undergroundu gay klubů se disko začalo vynořovat v polovině 70. let. V New Yorku už fungovalo několik desítek velkých diskoték a popularita DJ byla tak velká, že i z neznámé skladby dokázali udělat hit. V USA se po tisících prodávaly desky kamerunského saxofonisty Manu Dibanga, nigerijského perkusisty Babatunde Olatunjiho, španělských progrockerů Barabas a dalších hudebníků, kteří v komerčních rádiích nikdy nezazněli.
Producenti a majitelé velkých nahrávacích labelů vliv disko scény samozřejmě zaregistrovali. Dlouho ho ale nedokázali finančně vytěžit. Nahnat do studia kapelu a přikázat jí, ať nahraje disko, dost dobře nešlo. Existovala sice jistá rytmická a kompoziční formule, jež napovídala, jak má taneční hudba znít, o úspěchu ale vždy nakonec rozhodoval DJ a jeho tanečníci.
Na parketu se hitem mohla stát v podstatě jakákoliv skladba. Praotec diska Francis Grasso míchal dřevní funk Jamese Browna s acid rockovými nahrávkami skupin jako Chicago nebo Iron Butterfly. Vizionář David Mancuso hrál hostům svého Loftu brazilské batucady i freejazz. V obřím disko chrámu Paradise Garage se na gramofonech Larryho Levana střídal soul z Filadelfie s jamajským dubem a avantgardní elektronikou Yoko Ono. Největším hitem newyorské gay smetánky na ostrově Fire Island byla pomalá balada Marvina Gaye What’s Going On.
Eurodisko
Šéfové hudebního průmyslu se nehodlali vzdát bez boje a neustále se snažili do taneční scény protlačit svůj osvědčený formát živé kapely. Největší úspěch v tomto směru kupodivu zaznamenali jejich kolegové z Evropy, kam disko začalo prosakovat koncem 70. let. Nejpilnější producenti neváhali podnikat výpravy do New Yorku, vysedávali v klubech s magnetofony a dělali si poznámky, které skladby vyvolávají na parketu největší ohlas. Unikala jim samozřejmě skutečnost, že v klubovém prostředí nezáleží na jedné desce, ale na průběhu celého večera. Ze špionážních výprav si proto odnesli poznatek, že skladba musí být rychlá, s pravidelným rytmem, jednoduchou zpívatelnou melodií a textem vyprávějícím o lásce, touze a sexu.
Doma, v Evropě, z této značně zjednodušené formule vytvořili značně zjednodušenou verzi diska. Písně nechali nazpívat studiovými hudebníky a vypustili je do světa. Výsledky byly různé. Ital Giorgio Moroder nahrál se zpěvačkou Donnou Summerovou dvojici prvních mezinárodních diskohitů Love to Love You Baby a I Feel Love. Moroderova robotická syntezátorová hudba se ukázala jako vizionářský počin, jenž měl zanedlouho v Chicagu a Detroitu iniciovat vznik nových hudebních stylů – housu a techna. Produkce jeho kolegů takových kvalit zdaleka nedosahovala. Francouz Daniel Vangarde (otec Thomase Bangaltera z dua Daft Punk) zaznamenal se svou skupinou Ottawan jen krátký úspěch s otravným prázdninovým popěvkem D.I.S.C.O. Jeho kolega, Belgičan Jean Kluger, podobně pohořel s projektem Gibson Brothers. Ani německý producent Franz Reuther a jeho Boney M se svými odrhovačkami nepronikli daleko za hranice Evropy. Francouz Jacques Morali měl ambice daleko větší. Vydal se přímo do New Yorku, aby zde vytvořil nejdiskovější ze všech diskoskupin.
Parta z Village
Do svého projektu Jacques Morali zakódoval všechna klišé, která se k disko hudbě pojí. Jméno skupina dostala podle čtvrti Greenwich Village, kde se hudební styl zrodil, a každý člen dostal za úkol ztělesňovat nějaký stereotyp gay sexuální fantazie. Prvního z nich – tanečníka Felipa Roseho – potkal Morali na ulici, když se vracel z vystoupení v kostýmu Indiána. Zpěváka Victora Willise objevil na Broadwayi ve sboru afroamerického muzikálu The Wiz a přiřkl mu roli policisty v upnuté uniformě. „Motorkáře“ Glenna Hughese a „dělníka“ Davida Hoda najal Morali v castingu. Inzeroval ho v novinách přímočarým oznámením: „Hledám macho typy s knírem.“
O obsahu prvních dvou alb Village People asi nejlépe vypovídají názvy písní, jež více či méně skrytě odkazují na témata populární v gay komunitě: In Hollywood (Everybody Is a Star), San Francisco, Fire Island, Macho Man, Just a Gigolo, a dokonce i Sodom and Gomorrah. Desky byly poměrně úspěšné v rádiích, pro sofistikovaný vkus tanečníků velkých disko klubů byly ale příliš jednoduché, očividně vypočítavé, a snad i moc vulgární. Nějaký čas se zdálo, že se Moralimu vložené úsilí a peníze nezúročí. Třetí album, Cruisin, ale vyšlo právě včas, protože v USA měla za okamžik vypuknout Horečka sobotní noci.
Saturday Night Fever
V roce 1977 už disko zcela ovládlo newyorské noci. Hudba vykročila z ústraní gay klubů. Ve slavném Studiu 54 se každou noc scházeli umělci, politici, bossové firem, filmové i hudební hvězdy, užívali si tance, drog a sexu. Opravdovou explozi však disko zažilo až po premiéře filmu Saturday Night Fever. Příběh o sobotních rituálech italského prodavače vychází z krátké povídky irského novináře Nika Cohna a je naprostou fabulací. Žádný z newyorských diskoklubů nepořádal taneční soutěže. Kroky a gesta Johna Travolty byly výplodem fantazie filmových choreografů. Soundtrack sice obsahoval několik klubových hitů (především Disco Inferno od Trammps), většina skladeb ale byla pro vkus opravdových disko DJ moc uhlazená a nasáklá popovými klišé. Do vkusu mainstreamového publika naopak hity jako Stayin Alive, Night Fever a Boogie Shoes přesně zapadly. Stejně tak s ním rezonoval Travoltův Tony Manero, z jehož postavy scenáristé prozíravě vypustili příliš kontroverzní rysy a sexuální nevyhraněnost.
Horečka sobotní noci se stala filmem roku a soundtrack jedním z nejprodávanějších alb v historii. V hudebním vkusu USA způsobila zemětřesení. Radiostanice doslova přes noc vyřadily z playlistů rock a přeorientovaly se na disko. Jakákoliv hudba podepřená robotickým rytmem šla na dračku a hudebníci od Franka Sinatry po Rolling Stones začali disko poslušně skládat. Jen v New Yorku se během pár týdnů otevřelo na 25 tisíc klubů a každý večer do nich vyrazilo čtvrt miliónu tanečníků. Většina z nich měla jen velmi povšechnou představu, co to vlastně disko je. Pro skupinu, jako byli Village People, nemohl existovat lepší moment, kdy vyrukovat s obrovským hitem.
Y.M.C.A.
Y.M.C.A. je zkratka švýcarské nadace Young Men’s Christian Association. Křesťanské sdružení mladých mužů stavělo ve velkých městech centra, kam mladíci chodili sportovat, plavat a mohli se zde v případě nouze za malý peníz ubytovat. Mladý muž přicházející do města bez finančních prostředků býval v realitě USA často maloměstský gay, kterého rodiče vyhodili z domova. Centra Y.M.C.A. se proto stala oblíbeným místem schůzek gay komunity a veřejné tajemství využili i autoři stejnojmenné skladby, jež měla z Village People udělat hvězdy.
Jak to u velkých hitů bývá, k autorství se hlásí kdekdo, ale nikdo se nedokáže shodnout na jedné verzi příběhu. David Hodo vzpomíná, že se ho producent Jacques Morali cestou z focení promo materiálů ptal, co znamená velký neónový nápis Y.M.C.A. na nároží. Hodo mu význam vysvětlil a žertem ho prý varoval, aby si tam „dával pozor ve sprše a neshýbal se pro mýdlo“. Moraliho to zaujalo a prohlásil, že o tom místě musí napsat píseň. Randy Jones má jinou verzi. Tvrdí, že Jacques Morali (jenž byl sám gay) do Y.M.C.A. pravidelně chodil cvičit, plavat a obdivovat herce erotických filmů, kteří se zde scházeli.
Dohady panují i v případě autorství tance, jenž se k písni nerozlučně pojí. Někdo tvrdí, že vznikl jako improvizace v televizním pořadu American Bandstand, jiní soudí, že hláskování písmen pomocí gest je v USA běžnou praxí roztleskávaček sportovních týmů. O prvenství se ale hlásí i japonský zpěvák Hideki Saidžó, který s coverem Y.M.C.A. vyhrál v roce 1979 národní hitparádu. Ať je to jak chce, faktem zůstává, že na samém konci 70. let nebylo možné písni a sborovému mávání rukama uniknout. Píseň vyhrála hitparádu v 15 zemích světa a singlů se prodalo přes 12 miliónů. Skandování Y.M.C.A. znělo na hledištích sportovních stadiónů, svatebních večírcích i náboženských rituálech dospělosti. Podle Rogera Bennetta, autora knihy Bar Mitzvah Disco, je Y.M.C.A. nejdůležitější písní židovských slavností hned po Hava nagila.
Spojitost s gay komunitou se v ohromné popularitě začala vytrácet. Vyrovnala se s ní i samotná Young Men’s Christian Association. Nejprve se pokusila Village People zažalovat, spor byl ale vyrovnán mimosoudně a vedoucí Y.M.C.A. se rozhodli předstírat, že píseň není o gay sexu, ale o oslavě bezstarostného života mladých mužů. Když se rozjetý disko kolotoč zadřel, přejali jejich tvrzení i samotní Village People.
Smrt disku!
Chicagská radiostanice WDAI se v roce 1979 přeorientovala z rocku na disko. Diskžokej Steve Dahl to vzal jako osobní urážku a začal proti disku aktivně bojovat. Ukázalo se, že není sám, komu se populární hudební styl zajídá. Nebylo se ostatně čemu divit. Éter byl tehdy doslova zavalený rychlokvašenými diskoprodukty, které s původní hudbou vzešlou z tanečních klubů sdílely snad jen rytmus.
Vrcholem Dahlovy kampaně se stala akce Disco Demolition Night, jež proběhla v červnu 1979 během baseballového utkání v Chicagu. Pořadatelé nabídli divákům vstup zdarma, když u turniketů vhodí do připravené bedny disko desku. Obrovský kontejner plný vinylů pak Dahl nechal o přestávce vytáhnout na hřiště a vyhodil ho do povětří. Zdivočelí diváci vtrhli na plochu, skandovali rasistická a homofobní hesla a hřiště zdemolovali.
Antidisko nálada se zanedlouho přelila do éteru. Taneční hudba začala z playlistů rádií mizet stejně rychle, jako se na nich objevila. Na nárožích se množila graffiti Kill Disco. Kluby přišly o návštěvníky, producenti rušili nasmlouvané desky. Přicházející epidemie AIDS udělala z životního stylu gayů tabuizované a ostrakizované téma. Od svého publika se začali odvracet i hudebníci, kteří mu vděčili za slávu a peníze.
Manželka vás zažaluje!
U Village People se svých kořenů nejrychleji zřekl hlavní zpěvák a spoluautor textů Victor Willis. Jeho mediální zástupkyně Alice Wolfová v interview pro The Canadian Press uvedla, že Willise prý vždy uráželo tvrzení, že Village People jsou studiový produkt cílený na gay publikum. Cítil, že tak úzké zaměření stojí v cestě jejich úspěchu, a především brání finančním ziskům.
V roce 1979 prý mělo velení US Navy zájem udělat z písně In The Navy oficiální hymnu vojenských námořníků. Z jednání však mělo sejít právě kvůli gay asociacím. V případě Y.M.C.A. šlo pochopitelně ještě o větší peníze, protože píseň smrt diska přežila bez větších problémů. Stala se tradiční výplní přestávek zápasů New York Yankees. V roce 1997 ji použila v reklamě Pepsi-Cola a NASA ji hrála astronautům na raketoplánech. Village People díky ní stále obrážejí vystoupení, byť již dávno v jiné sestavě. Z té původní zůstal už jen Willis. V roce 2019 s ní dokonce vystupovali na oslavách nového roku na newyorském Times Square.
Zatím poslední kapitola příběhu Y.M.C.A. se začala psát v roce 2019, když Donald Trump píseň zařadil do oficiálního playlistu kampaně za své znovuzvolení. Willis, jenž na svých bývalých spoluhráčích vysoudil práva k repertoáru Village People, nejprve proti použití protestoval. Nesouhlasil s Trumpovou kritikou hnutí Black Lives Matter a hrozil, že jeho kampaň zažaluje. Když se díky publicitě píseň octla na prvních příčkách hitparád, názor otočil a Trumpovi za obnovenou popularitu poděkoval.
Novináři se pochopitelně začali pozastavovat nad tím, že osazenstvo mítinků plných „antiwoke“ obecenstva tančí na popěvek oslavující sexuální rituály v gay komunitě. Willis se rozhodl proti takovým zprávám rázně zakročit. Na svém facebooku zveřejnil dlouhý příspěvek nadepsaný: „Proč jsem dovolil prezidentu Trumpovi používat Y.M.C.A. a proč píseň není hymnou gay komunity.“ Tvrdí v něm, že text je oslavou příležitostí, jež křesťanská organizace dávala v dobách jeho mládí mladým mužům.
Willis toto tvrzení nepoužil poprvé. Přišel s ním už v roce 2014, kdy nesouhlasil, aby se Y.M.C.A. hrála na demonstracích proti represím vůči LGBT komunitě během olympiády v Soči. Tehdy však ještě tvrdil, že jemu samému nevadí, když píseň gayové za svou hymnu považují. Dnes už tak tolerantní není. Od ledna 2025 hodlá prostřednictvím své manželky žalovat každého, kdo bude píseň s gay tematikou spojovat. Tváří v tvář takové hrozbě je namístě zdůraznit, že předcházející text nemá v žádném případě budit dojem, že Y.M.C.A. je hymnou gay komunity. Tou je pochopitelně píseň I Will Survive. Její autorka Gloria Gaynorová se sice disko odkazu také zřekla, nehrozí ale žalobami a své gay fanoušky chce pouze přivést ke Kristu.
