Po sametové revoluci vznikly stovky deníků, časopisů, rádií a televizí, ale přežily jen desítky z nich. Řadí se k nim i týdeník Reflex.
Často citovaná je Masarykova věta, že státy stojí na těch principech, z nichž se zrodily. Jaké to byly v případě Reflexu?
Něco jiného
Poprvé se širší kruh Reflexu sešel v lednu 1990 u podlouhlého stolu v zasedačce Klubu novinářů v pražské Pařížské ulici. „Atmosféra byla příjemně napjatá,“ vzpomíná o třicet let později šéf kultury Reflexu Milan Tesař a dodává: „Měli jsme pocit, že jsme součástí něčeho velkého, vzájemně jsme se oťukávali a poznávali.“
Zasedání vedl devětatřicetiletý spisovatel Petr Hájek, jenž svým uhrančivým zjevem připomínal něco mezi Ježíšem a masovým vrahem Charlesem Mansonem. Hájek zde řekl, že společně s novinářem Jiřím Fleyberkem a fotografem Andrejem Šťastným se rozhodli založit společenský týdeník, který bude úplně jiný, než je možné vidět na trhu.
Tehdy ještě úplně neodkryl všechny karty, jen testoval zájem lidí. Na toto setkání navazovaly další a další schůzky, z nichž vykrystalizovala pozdější redakce Reflexu, jehož první číslo vyšlo třetího dubna 1990.
Zpětně bychom mohli zformulovat čtyři principy, které otcové-zakladatelé do základů Reflexu vložili.
- Reflex je časopis, to znamená, že píše v čase a reaguje na věci kolem sebe. Nesmí být však jen reaktivní a musí přicházet s vlastními tématy, na která donutí reagovat ostatní média.
- Časopis nesmí čtenáře napravovat a školit podle nějakých vysněných teorií, to je levicový přístup. My popisujeme svět, jaký je, svět je dost, to stačí.
- Obraz je základ vnímání světa. Co se neprodá přes obraz, už se neprodá nikdy. Fotka nesmí být prázdnou ilustrací, ale je sama obsahem.
- Nestrachujme se, že svou vyhraněností nejsme časopisem pro všechny čtenáře. Současně však respektujme svůj čtenářský kmen a držme linii bez zbytečných skoků.
Zpětně viděno, když se Reflex ve své třicetileté historii těchto zásad držel, šel nahoru, když je opustil, cyklus nabral opačný směr.
Legendy Reflexu
Každé společenství má své události a osobnosti, k nimž se vrací. Časem z nich vzniknou legendy, které je dobré si občas připomenout. Tohle je namátkou deset legendárních osob, míst a událostí, které spoluvytvářely tvář Reflexu.
Společenství z Alšáku
Když půjdete v Praze po nábřeží od Palachova náměstí směrem ke Karlovu mostu, minete několikapatrový žlutý dům. Dnes je součástí luxusního hotelu Four Seasons a pokoje s výhledem na Pražský hrad nejdou pod tisíc eur.
V jiných dobách jiné epochy (1991 až 1993) byl tenhle oprýskaný barák s výhledem na Pražský hrad redakcí Reflexu. Podle označení přilehlého nábřeží (Mikoláše Alše) tomuto místu starší členové redakce neřeknou jinak než Alšák.
Tak živý organismus, jako byl Alšák, už v digitální éře těžko zažijete.
Na redaktory například stály fronty lidí jako před hodně dobrou pekárnou. Začátkem devadesátek byli lidé přeplněni touhou sdělovat své příběhy, takže sami oslovovali novináře a nabízeli jim své kauzy.
Na skleničku a kávu se na Alšáku také zastavovali umělci a spřátelené profese, když jim při cestě Prahou zbyl čas. Na rozlehlém dvorku před vstupem do budovy se neustále debatovalo nebo se tu konaly slavné hájkovské brainstormingy, kde se vymýšlela témata na desetiletí dopředu.
Dobrou duší všeho toho zmatku byla šéfka sekretariátu Vlaďka Brichtová, která za pár let udělala terno jako produkční velkých muzikálů.
Legendární Alšák nebyl redakčním místem jednoho časopisu, ale společenstvím lidí podobných názorů a pocitů napříč generacemi a profesemi. Řada z nich sem docházela jen tak, že chtěla být součástí té neopakovatelné atmosféry.
Jedinou obrazovou vzpomínkou na Alšák jsou některé interiéry z filmu Nahota na prodej, jenž se točil podle scénáře tehdejšího šéfreportéra Josefa Klímy. Nakonec z toho všeho zbylo jediné – úžasný pocit svobody a kreativity. To je přesně ta atmosféra, z níž se Reflex zrodil a dál žije.
V roce 1993 odešla téměř kompletní první reportérská generace (Klíma, Kasalová, Motl, Bajgar, Slánský) do TV Nova, kde stála u zrodu pořadu Na vlastní oči. Jeho tehdejší dramaturgyně a dnešní generální ředitelka vydavatelství CNC, Libuše Šmuclerová, o tom dnes říká: „Tihle lidé si svobodomyslný duch Reflexu přenesli i do Novy, takže jsem zprostředkovaně poznala, že atmosféra Reflexu musela být neopakovatelná.“
Moravský Woodstock
Dvě výjezdní zasedání Reflexu (1991, 1992) do moravského Blanska měla všechny znaky hudebního festivalu. Oficiálně šlo o akci časopisů Reflex a Studentské listy u příležitosti otevření koliby U Slunce a později zabijačky. Ve skutečnosti šlo o záminku společenství z Alšáku se vidět, sejít a popovídat se známými, čtenáři a fanoušky.
Z Prahy tehdy vyjely dva autobusy a dvacet aut. Na místě se pak přidaly desítky čtenářů. Součástí výpravy byly i rockové skupiny České srdce a Tři sestry, které po pár hodinách spustily produkci. Kolega Vondráček tuhle éru označil slovem radostnost. Tohle je další formující moment, z něhož vzešla DNA Reflexu.
Zásadový chameleón
První šéfredaktor Hájek často říkal, že do Reflexu nehledá novináře, ale originály. Jedním z nich byl i J. X. Doležal. Jeho způsob novinářské práce je možné označit slovy zásadový chameleón.
Jirka vždycky objevil nějakou subkulturu, pronikl do ní, přijal, k našemu úžasu, její mluvu a způsob oblékání a pak o ní podal svědectví. S formátem reality show například předstihl vysílání českých televizí o dobrých pět let. Společně s přítelkyní se zavřel ve své malé garsonce a měsíc se nechal on-line snímat kamerami (projekt Nekoukat.cz). Jindy se v přímém přenosu oženil a my to zvěčnili na obálce Reflexu. Za všechno mu patří velký dík.
Marťan Raoul
Po sametové revoluci přišla svoboda, která byla rychlá, někdy trochu patetická a často hodně ukřičená. V prvních porevolučních letech se naopak vytratila kultura slovně předávaných historek a vtipů.
Komunisté tento způsob komunikace hanlivě označovali slovem šeptanda, což byl od dob nacistické okupace způsob, jímž si Češi odlehčovali svou nesnadnou existenci. Začátkem devadesátých let se však vtipy ze dne na den vytratily.
Možná i proto se Reflex pět let mořil s různými návrhy původního obrázkového komiksu. Byla to jediná věc, kterou se nepodařilo objevit žádnému z prvních tří šéfredaktorů (Hájek, Bajgar, Čech).
Nakonec přišli čtyři muži s odlehčeným viděním světa (Hrubý, Tesař, Baldýnský, Mareš) a stvořili figurku zeleného Marťana.
Raoul měl mít v Reflexu původně jen dvanáct pokračování, ale viditelně se mu u nás zalíbilo. V lednu mu bylo 25 let.
Prostě Douša
Jestli vás v Reflexu baví kreslené vtípky, kde figurují pajduláci s dlouhými nosy a neforemnýma rukama, pak vězte, že jejich autorem je Marek Douša. Po převratu byl redaktorem humoristických novin Škrt, spoluzaložil časopis Sorry a stal se jedním z autorů z okruhu České sody. Vyrostl na francouzském časopisu Harakiri (dnes Charlie Hebdo), který mu půjčoval zesnulý kreslíř Vladimír Jiránek.
Rok 1995 byl pro Doušu zásadní. Odešel z Prahy do sudetského Velkého Šenova (taková díra kousek od Drážďan) a začal pravidelně spolupracovat s Reflexem. Jestli o někom můžu s klidným svědomím říct, že je na hranici geniality, pak je to on, Douša, muž s pečlivě pěstovaným image bezdomovce.
Rychlost jeho reakcí je obdivuhodná a větičky pod jeho klátivými postavami vás zasáhnou jako šíp. Doušův útočný nadhled definuje ducha Reflexu víc než desítky psaných textů.
Vykupování Reflexu
Ta reportáž se jmenovala Tam, kde žijí auta (2002) a jejím autorem byl Petr Holec. Text popisoval klamavé jednání firmy AAA Auto Praha. Když se ve čtvrtek ráno objevil Reflex na stáncích, začaly v redakci drnčet telefony. Trafikantky nás upozorňovaly, že desítky zaměstnanců „tří áček“ cíleně vykupují celé vydání. Na mediální scéně to vyvolalo poprask a Reflex pro jistotu tutéž reportáž otiskl ještě o týden později.
Podobná věc se stala před volbami 2013. Na článek o minulosti Andreje Babiše reagovali šéfové firmy Agrotec tím, že na jižní Moravě jejich zaměstnanci vykupovali Reflex. Zajímavé je, že jak „áčka“, tak Babišova firma nakonec od skupování ustoupily, najaly si krizového manažera, zaplatily hvězdičky šoubyznysu a pokropily média svou inzercí. To už je však jiný příběh.
Chirurg Ignác
Jako má každá nemocnice svého chirurga, zaměstnává i Reflex člověka této profese. Jmenuje se Jan Ignác Říha a svým ostrým digitálním skalpelem vytvořil přes čtyři sta obálek.
S příměrem Ignáce k chirurgovi nesouhlasí dnešní šéfredaktor Marek Stoniš. „Ignác má víc atestací. On je také rentgenolog a diagnostik, který svými nadsázkami odhaluje skryté pravdy o lidech. Jo, a taky jeden z mála lidí, kterým, když se odchýlí od zadání, vyjde sice jiná věc, ale většinou daleko lepší.“
Kolážistu Ignáce, jenž je původní profesí loutkoherec, objevil začátkem roku 2009 šéfredaktor Pavel Šafr. Od té doby dává stovkám lidí i Reflexu jinou tvář. Od nadšenců ze sociálních sítí se liší tím, že umí svým kolážím dát kulturní a politické kontexty.
Šest let, prakticky týden co týden, připravoval obálky z katalánské Barcelony. Pokud byste ho chtěli potkat dnes, museli byste se vypravit na sever Česka, do Krásné Lípy. Upozornění: je velmi plachý, ale nekouše.
Zaplněná Kampa
Svoje dvacetiny v roce 2010 oslavil Reflex ve velkém stylu. Kompletně obsadil pražskou Kampu, kde uspořádal setkání se čtenáři, kteří nám svými těly pomohli vytvořit maketu velkého X.
Následoval koncert, na němž vystoupili spřátelení zpěváci a hudebníci, jako Ondřej Hejma, Visací zámek, Čechomor, Tonya Graves, Jiří Suchý tu zpíval s Tata Bojs a do toho zahrál rocker Koller a houslista Hudeček. Kdosi spočítal, že tu sobotu prošlo Kampou přes dvanáct tisíc lidí. Víc Reflex nikdy na žádnou akci nedostal a také prodejně byl tehdy na vrcholu.
Rande s Míťou
Grafik Dimitrij Gaydečka patřil k Reflexu jako Laurel k Hardymu. V šedesátých letech byl součástí groupies české rokenrolové scény, a proto dobře zapadl do uvolněné atmosféry Alšáku. Bez jeho dobré nálady a kontaktů by Reflexu té doby něco chybělo.
Pak si v červnu 2006 během uzávěrky čísla začal stěžovat, že se mu na monitoru počítače rozmazávají písmena. Ještě z redakce byl převezen do vojenské nemocnice, kde v listopadu zemřel. I odsud nás bavil svými postřehy typu: Louskám slabikář jako v první třídě. Všechno v životě si pamatuju, jen číst jsem zapomněl. Doufám, že zase nebudu muset chodit do školy. To bych vážně nepřežil.
Od jeho smrti se každoročně pořádá akce Rande s Míťou, které se účastní přes sto lidí. Je to taková bojovka městem, během níž musí družstva plnit úkoly typu najděte starodávný nápis na domě, vyberte mrtvé schránky nebo jeďte na kole se zavázanýma očima.
Večer se pak odehraje ceremoniál za Míťu, družstvům se sečtou trestné body a všichni si zavzpomínají na člověka, který byl víc než Reflex. I tohle je součástí širšího společenství se značkou X.
Anti VIP ples
V předvečer konce starého světa (myšleno před covidem) uspořádal Reflex v pražské Lucerně svůj první ples, kde vyhlásil výsledky své „anti VIP“ soutěže Hvězdy Reflexu.
Myšlenka plesu měla zprvu víc odpůrců než zastánců. První říkali, že nikdo nepřijde, a když ano, nebude tancovat atd. Nakonec se prodalo 1200 lístků a zájem byl dvojnásobný. Skupiny Melody Makers nebo Beatles Revival přímo vehnaly lidi na zaplněný parket. Ve finále večera padaly od stropu desítky balónků naplněných výhrami, takže to v jednu chvíli připomínalo začátek devadesátých let. Pár dní nato oznámil plukovník Prymula nouzový stav a dnešní vzpomínka zní jako zpráva z jiné epochy.
P. S.: Pokud všechno dobře dopadne, odehraje se další ples Reflexu na stejném místě 3. března 2021.
Proč přežil?
Bývalý šéfredaktor Ivan Hamšík (v Reflexu působil v letech 2011 až 2013) po svém příchodu řekl: „Reflex je svým způsobem světový unikát, jeho koncept neexistuje nikde na světě a zdá se, že je nepřenosný, takže je v tom potřeba pokračovat. Pokud by skutečně zanikala tištěná média, Reflex bude poslední, který zůstane naživu. Je zvláštní.“ V čem je jeho zvláštnost? Začátkem devadesátých let chtěla být většina časopisů JAKO NĚCO nebo JAKO NĚKDO. Jedna část neúspěšně navazovala na tradici českých kulturních periodik z šedesátých let 20. století. Popřípadě chtěla být reportážním časopisem jako americký Life, německý Stern anebo zpravodajským magazínem jako Time. Další vydavatelé zase kupovali licence na mutace západních lifestylových časopisů a kopírovali jejich životní styl a hodnoty, které byly české zkušenosti vzdálené.
Petr Hájek dobře věděl, že stylově vyhraněný časopis se v podmínkách českého trhu dělat nedá. Proto zvláštním způsobem spojil do jednoho konceptu politiku, kulturu, společnost a reportáže. Klíčem k úspěchu však byl a je čtenářský kmen. Reflex se od svého vzniku napojil na rodící se střední vrstvy z větších měst a vyjadřoval jejich ambice, zájmy a názory. Tyto společenské vrstvy byly a jsou zajímavé pro inzerenty. To, že Reflex si na sebe vždycky dokázal vydělat, je reálným základem jeho redakční svobody do dnešních dnů.
Věčné začátky
Dějiny české žurnalistiky posledních třiceti let jsou historií divokých redakčních změn, přesunů a odchodů celých garnitur. Jsou to takové věčné začátky. Reflexu se však základní kontinuitu podařilo udržet. Díky čemu?
Naznačil to bývalý šéfredaktor Petr Bílek (v Reflexu v letech 1995 až 2008), jenž zdroj úspěchu viděl v týmu lidí, kteří Reflex vytvářejí. V jednom rozhlasovém vystoupení už po odchodu řekl: „Shromáždila se tam skupina lidí, kteří opravdu měli na tehdejší dobu k tomu médiu zvláštní poměr. Jiný, než panoval okolo. Jinde redakce působily spíš jako ligové manšafty, kde se nakupovali hráči. A ti hráli prostě proto, že je dobře platili. A když zaplatil někdo vedle líp, přešli tam. Kdežto tady to bylo velmi emocionálně zafixováno, ti lidé byli velmi motivováni, a kolega Tesař dokonce vždycky říkal: My ten Reflex máme jako metastázy. My se už bez toho neobejdeme. My myslíme už jenom na ten časopis.“
Když jsem připravoval tento článek, vzal jsem si tužku a papír a pokusil se vypsat pouze jména lidí, kteří se nějak výrazně zapsali do historie Reflexu. Překvapivě mi vyšlo poměrně vysoké číslo 150. Když jsem k tomu připočetl další kolegy, kteří tu pobyli rok dva a odešli, dalo to kolem 230 až 250 lidí. Na tak malou redakci je to docela slušný průtokový ohřívač. V čem je rozdíl oproti jiným médiím?
Pravidlo dvou třetin
Poskládáním všech jmen vedle sebe může člověk zformulovat něco, co by se dalo nazvat pravidlem dvou třetin.
- V Reflexu se sice vystřídalo sedm šéfredaktorů (dva přišli dvakrát), ale dvě třetiny času jeho kormidlo drželi Petr Bílek a Marek Stoniš.
- Za třicet let vzniklo přes 1500 čísel Reflexu, ale dvě třetiny obálek přitom udělali jen dva lidé (David Kraus a Jan Ignác Říha).
- Do Reflexu kreslily desítky autorů, ale dvě třetiny vtipů a kreseb je z pera trojice Douša, Mareš, Jiránek.
- V Reflexu pracovalo pět art directorů (Najbrt, Gabler, Pistora, Novák, Kořán), ale dvě třetiny času byli u kormidla Gabler a Kořán.
- V kulturní rubrice pracovalo hodně kvalitních novinářů (Melounek, Bednářová, Kadlecová), ale víc než dvě třetiny času stál v čele Milan Tesař.
- Politickou rubrikou prošly desítky lidí, ale za celou dobu ji vedli jen dva lidé (Hrubý, Pečinka).
- V časopise působila řada vedoucích vydání (Myslivečková, Ženková), ale většinu času Reflex držely v ruce právě tyto dvě dámy.
- V Reflexu pracovala řada fantastických fotografů, ale dvě třetiny původních fotek udělala čtveřice Jedinák, Šibík, Thao a Tesař.
- On-line Reflex začal originální obsah zveřejňovat zhruba od roku 2002, ale dvě třetiny času u toho byl Pavel Poslušný.
Vyplývá z toho jedno: v Reflexu fluktuují lidé tempem jako v ostatních českých médiích. Na rozdíl od nich má však časopis gravitační jádro, kolem něhož všechno rotuje.
Tři impulsy
Jako všechno i Reflex se vyvíjí v cyklech. První impuls dostal v letech 1990 až 1992 a je spojen s osobou šéfredaktora Petra Hájka, jeho vizemi, energií a zájmy.
V roce 1995 přežil svou klinickou smrt, když ho vydavatelská firma Ringier chtěla zrušit a udělat z něj páteční přílohu Lidových novin.
Druhý vzestup se datuje do let 1997 až 2003. Tehdejšímu šéfredaktoru Bílkovi se podařilo jej vyvést z krize. Nezrušit při tom duch Reflexu, a naopak ho obohatit o kulturní akcenty.
Další impuls dostal časopis po roce 2008, když se šéfredaktorem stal Pavel Šafr (v letech 2008 až 2011 a znovu 2013 až 2014). Časopisu dal naléhavější tón („obálka není ilustrace, ale názor“), dal mu časovější ráz a zvedl čtenost o třicet procent. Z těchto tří impulsů vychází Reflex dodnes.
Recyklovaná žurnalistika
Jako jedno z mála médií Reflex přežil třicet let, ale mediální svět kolem se kompletně změnil.
V roce 2020 žijeme v éře dominance sociálních sítí a recyklované žurnalistiky. Sociální sítě ovládají velké technologické firmy, které nabízejí informace a články zadarmo a mění základní pravidla trhu.
Vytvářet původní obsah je najednou drahé, protože ho musí dělat placení novináři. Jednodušší je uplácat text z útržků na „sockách“ a opatřit ho provokativním titulkem. Právě proto dnes všechny redakce zaplňují digitální montéři, vytvářející recyklovaný obsah.
Tento druh žurnalistiky sice zdánlivě vítězí, ale střednědobě musí nutně vyvolat poptávku po podstatných informacích a názorech, za nimiž stojí skutečný obsah a skuteční lidé, kteří za obsah ručí.
Jestli Reflex z cesty hledání originálního obsahu nesejde a nepřizpůsobí se hlavnímu proudu, může se dožít dalšího kulatého výročí.
