V Brně jsem byla na Verdiho opeře Nabucco, a přestože jsem si děj snažila podrobně nastudovat už od rána, stále jsem ten nábožensko-historický děj nechápala, ale těšila jsem se na slavný chór “Va´, pensiero” (Leť, myšlenko), který hráli tatínkovi na pohřbu. S maminkou a bratrem jsme se navlékli do svátečního. V černém jako tři havrani jsme důstojně vstupovali do Národního divadla Brno, kde bylo již pár nalitých týpků a nějaká hipísačka s nevkusnou moduritovou květinou v hlavě.
První dějství začíná jen hudbou a pohybem bez jakéhokoliv zpěvu. Hned na první pohled mě zaujal homosexuálně působící tanečník (Pozor, nic proti LGBT nemám!) v obtaženém oblečku svítivě zelené barvy se zlatým kornoutem na hlavě. Těžko se mi pak sledoval děj, neboť tento mladík se různě vykrucoval na jevišti a já nemohla přijít na to, zda představuje postavu nebo symbol.
Líbilo se mi, jak každý obraz začíná dramatickým popěvkem typu: Ach bože! Kdo to sem přichází s mečem poskvrněným krví? A hned jsem si představovala, jak v praxi využít dramatických vstupů například v práci: „Ach bože! Ten ničema inspektor nám vchází do třídy, modlete se k bohu Kružítkáři, ať nás všechny svým hodnocením nepobije!“ Všechny operní zpěváky naprosto převálcovala Abigail (Csilla Boross) svým neuvěřitelným sopránem, takže jsem si ostatních zpěváků dále již nevšímala. Jen Abigail a zkrouceného mladíka s kornoutem. Prostě paráda. Dokonce jsem udělala i pár selfíček (nás, ne operních zpěváků), které jsem rozeslala irským kolegyním. „A to se takhle tváříte schválně, nebo je to český folklór?” zajímaly je naše „resting bitch faces” volně přeloženo ksichty s nasraným výrazem v klidu.
A tak jsem si opět uvědomila, že v Česku se usmívají jenom mentálně postižení občané anebo svědci Jehovovi. „Jo, takhle se tváříme furt a je to normální,” potvrdila jsem tedy. Opera skončila včas, už jsem z toho děje měla v hlavě pěkný maglajz. Na závěr jsem se ještě zeptala pracovníka Národního divadla, kdo byl ten zelený hadimrsk s kornoutem na hlavě, ale nevěděl, neboť to byl údržbář.
Asi za tři dny jsem konečně zjistila, že se jednalo o bůžka Baala a že stejnou operu v Praze kritiky roztrhaly úplně na kusy. No tak v Brně to nebylo až tak praštěné, jen si nespleťte bílé, z nebe se snášející balíky za rozvážku České pošty, jsou to židovské hroby. No a to byla moje kultura za pět set. Vlastně šest set něco, v hospodě by to bylo levnější, ale zase bych si tak neužila, přestože na fotkách vypadám, jako by mi někdo ráno nasral do ovesných vloček (volný překlad amerického rčení).
