Děkuji facebookovým nadšencům, kteří stále ještě uveřejňují příspěvky o jejich zimních cestách do tepla. Fakt fajn! My děti z Emirátů se tím bavíme, neboť žijeme v zemi, kde při poklesu teploty pod 24 stupňů je potřeba oprášit péřovku.
Do zálivu v zimě lezou jen turisti, teplota pro nás musí být nad 35 stupňů, brr. Takže mám zcela opačný úhel pohledu a na zimu jedu do Česka, kde pak mrznu a stěžuji si stejně jako místní. Let do Vídně proběhl skvěle, protože s Wizzairem je to taková obdoba Honzíkovy cesty. A levné! Letadlo mělo sekeru snad už deset hodin před odletem, a tak jsem se uklidnila mekáčem a lexauriny a hrála na mobilu Solitaire, kterému I. H. říká Pasians. Pak se mi vybila baterie na mobilu a dobila jsem si až ve Vídni ve druhém poschodí, kam jsem si vedle zásuvky lehla na zem a pokračovala ve hře v karty, než přijel autobus Gepard. Autobus řídil černoch, který mluvil úplně skvěle česky na nás, dva pasažéry: Mě a nějakého bělocha, který česky moc nemluvil, ale hned začal zakazovat hudbu, že by si chtěl trochu „naspat“. Řidič tedy hudbu vypnul, a to mi najednou zabraly lexauriny a můj mobil začal vyřvávat, že mám vstávat do práce. Nemohli mě vzbudit, ale pro mě to byla hezká cesta.
Hned druhý den jsem si šla vyzvednout prášky na elektronický předpis a lékárnice mě buzerovala, že ten kvé er kód nejde načíst. Dlouho jsem se s ní hádala, než se zjistilo, že jsem jí dala jízdenku na autobus. Vtipné to přišlo jen mně, ale na to jsem už zvyklá. Další den jsme s rodinou pořádali čtení a autogramiádu mých grafomanských výtvorů v Mahenově památníku, kde se na půdičce oběsil Mahen. Bylo třeba ochutnat to objednané víno. Ochutnávala jsem tak zběsile, že jsem udělala menší, jak já tomu říkám, foie gras a začala obvolávat nejrůznější kamarády s dotazy, zda by se ještě letos nechtěli ženit. A tak jsem musela ještě před besedou sestavit seznam lidí, kterým je třeba se omluvit. Já se samozřejmě vdávat nechci. Jak R. K. říká, se mnou by stejně nikdo nevydržel, ale on jen tak kecá, už po mně jede třicet let. „Mami, kolik jsi zaplatila za občerstvení?“ zeptala jsem se sponzorky mých literárních aktivit. „Ále, asi pět tisíc.“ „Aha, a kolik se prodalo knížek?“ „No, devět, po sto padesáti korunách.“ Tak jak vidíte, charitativní činnost, to by nám šlo, že. R. K. moderoval skvěle a vtipně komentoval, že v publiku máme nejen psycholožku, ale i kardiochirurgyni, takže kdyby po čtení mých ukázek knih někdo potřeboval pomoc…
A to není všechno. Další den napadl sníh a zevnitř to vypadalo moc pěkně. Mamince jsem myslím protopila asi dvacet tisíc korun, ale pevně věřím, že jako spisovatelka, kterou nikdo nečte, to brzy vydělám zpátky a koupím jí také sadu cibuláků, které jsem při ochutnávání vín nějakým nedopatřením rozbila. Prostě moji milí brňáci na mě mohou být hrdí. Má hodnotná literární díla obsahují spoustu pohoršujících slov, která na přání vycenzuruji, anebo si pozvěte R. K., který na znamení řekne PÍP, a je vystaráno.
Brno je prostě super a další čtení bude uvádět Bohumil Pečinka. Nevím, proč se mě tak hrozně bojí a všude vykřikuje, že nejsem jeho přítelkyně, ale kolegyně. Přitom domácí knihovnu máme masivní a je to samý Peroutka a Masaryk.
Tak to jen takové střípky z mého celkem zbytečného, ale zábavného (pro mě) života.
