Originální audiopovídka od Adély Knapové Zapomenutý voják. Poslechněte si ji ve videu v úvodu článku načtenou hercem Alešem Procházkou. Adéla Knapová dosud vydala tři romány včetně kritikou ceněných Nemožnosti nuly (2016) a Slabikáře (2017), zatím poslední je novela Předvoj (2019). Od roku 2009 je kmenovou autorkou Reflexu a zaměřuje se na reportáže, ve kterých se věnuje závažným společenským událostem a jevům u nás i v Evropě. Píše také povídky a divadelní hry.
Adéla Knapová: Zapomenutý voják
Text povídky
Takových případů řešíme desítky ročně, přibývá jich, jsou jeden jako druhý, jako padesátý. Přesto občas některý z nich zapadne do rýhy paměti jako kamínek mezi drážky pneumatiky a trvá nějakou dobu, než v ostré zatáčce nebo při nájezdu na obrubník vypadne.
Tehdy k nám na služebnu přišli pár minut před sedmou večer všichni tři: žena, její sestra a sestřin manžel.
Každý, kdo pracuje u policie, vám řekne, že sedmá večerní je vůbec nejhorší čas na cokoliv. Střídají se směny po dlouhém dni. Na rozdíl od ranních výměn jsou ty večerní téměř vždycky hektické a plné únavy, nervů, zmatků, emocí a často taky narvaných zadržovacích cel. Ten večer nebyl výjimka, kluci volali už před šestou, abych raději přišel dřív, měli plné ruce práce s partou fest nastřelenejch feťáků, co podnikli nájezd na nemocniční lékárnu plnou lidí, takže kromě škod na majetku byly taky újmy na zdraví – zákazníků i lékárníků. Naštěstí se to obešlo bez mrtvých. K tomu se ale přidala na křižovatce kdesi v polích nehoda dodávky s motorkářem a musel se volat vrtulník, tady bohužel bylo v jednom případě pozdě. A zraněný spolujezdec z dodávky, důchodce, se v šoku vydal kamsi do lesů, a než přijela hlídka a záchranka, zmizel.
O tři čtvrtě na sedm bylo zkrátka na služebně okrskového policejního obvodu, kde jsem stálým dozorčím, cokoliv, jen ne klid a pořádek. Naopak, táhl jsem za sebou k eskortě z krajské vazební věznice zrovna dva z oněch pěti zfetovaných grázlů, když do vstupní haly vešli ti tři. Jakmile vstoupili, změnili skupenství z pevného na plynné – bylo zjevné, že by se nejraději vypařili.
Houkl jsem na ně, když jsem je míjel se vzpouzejícím se výkvětem místní pervitinové grupy, že pokud nejde o život, tak ať nezavazí a sednou si na židle u zdi. Muž zpomaleně kývl a uskočil před kolegou, který vlekl z útrob stanice dalšího nadávajícího, kopajícího, plivajícího a vyhrožujícího zadrženého. Normálně bychom ty výtečníky přesunuli k eskortě zadním traktem, odkud byla z cel chodbička přímo na hlídaný dvůr, ale ten den se hned ráno pokazilo otevírání brány a opraváři zatím nedorazili.
Kluci, co jim končila služba, tam logicky pořád byli a neměli zrovna radost z vidiny nemalého zdržení. Novou výjezdovku jsem už musel poslat prověřit hlášení o napadení v rodině a druhou spolu s hasiči k podezření na požár v činžáku. Já jako velitel noční směny jsem měl sedět na telefonu a všechno řídit, ale někdy není zbytí.
Služba mi sice oficiálně začínala až za pět minut, ale bylo jasné, že než si s vedoucím denní směny všechno předáme, bude nejdřív devět.
„Tak co?“ přistoupil jsem k těm třem na židlích a zeptal se možná trochu moc ostře, ale podle mě se to dalo pochopit.
„To je vůbec nesmysl, pojďme pryč,“ zaúpěla žena.
Bylo jí dvaapadesát, jak jsem měl vzápětí zjistit, rozvedená, dvě dospělé děti.
„Můžete jít ještě za kolegou,“ kývl jsem hlavou směrem k dozorčímu denní směny Pepovi, který právě ve vstupních dveřích řval na rozloučenou na eskortu, že jestli nám sem ti zmrdi ještě jednou páchnou, poznají to pravý policejní násilí. Pozvraceli a pomočili všechny tři cely, schválně, vždycky to předem ohlásili do kamery.
Muž se na zhluboka oddechujícího Pepu díval ještě vyděšeněji než na mě. A díval se déle, než měl – Pepa si toho všiml. Mohutně se nadechl, mrkl na mě a zařval: „To si ještě dodělám, nech mi je.“
Muž začal mávat rukama: „My klidně počkáme, opravdu. My rádi počkáme.“
Z Pepy sjel pohledem ke mně, přikývl jsem a Pepa se pousmál. Naznačil jsem trojici rukou, ať tedy čekají, a odešel s Pepou na služebnu.
Oknem, které zabírá kus zdi velína a je ze strany vstupní haly zrcadlové, jsem sledoval utichající šrumec u vstupu. Přijal jsem telefonicky přes tísňovou linku čtyři hlášení, vyslal na místa zásahovky, nechal jsem si v rychlosti vyložit rozdělané věci s tím, že se Pepa i se zbytkem nedojedené svačiny odebere do naší velitelské zadní kanceláře a tam ty papíry v klidu dodělá.
Vyšel jsem do haly, kde právě uklízečky nadávaly na práci – Pepa je poslal uklidit ty cely. Chápavě jsem jim přitakal a otočil se na čekající trojici.
„O co jde, pane?“
Ticho.
„Paní?“
Žena mlčela a ta druhá taky, i když ta navíc popotahovala a měla zarudlé oči.
„Tak?“ dal jsem jim sedm vteřin ticha. To většinou stačí.
Muž se ošil, jeho manželka dál civěla do země a ta ubrečená se mi zahleděla na výložky.
„Jsem stálý dozorčí, mám to tu na povel a vidíte, že máme práce nad hlavu. Tudíž pokud se něco nestalo…“ Nechat viset nedokončenou větu konečně zafungovalo.
Žena se naplno rozplakala, nahlas, zajíkavě. Druhá vzdychla a zlomila se v pase, skryla si obličej do dlaní, muž rozhodil rukama, vyskočil ze židle, vykročil ke mně a začal se šacovat.
„Pomalu, pane!“
Moje slova byla zbytečná. Jakmile muž vyskočil a začal dělat prudké pohyby směrem ke mně, dva policisté, kteří chodili dovnitř a ven, jak vynášeli věci ze služebních aut, k němu automaticky přistoupili a ruce se jim svezly k opaskům se zbraní.
„Ježíš, hledám cigára,“ zajíkl se muž a zvedl ruce téměř nad hlavu.
Rychle jsme s kolegy sklonili hlavy, aby neviděl náš pobavený úsměv. Kluci se zase dali do pohybu a já muži pokynul, aby si sedl.
„Tady se kouřit nesmí, občane.“
„Jasné, já vím, jen…“
„Řekne mi už někdo, proč jste tady?“
„Já už to nevydržím, přestaň,“ zaječela na plačící ženu její sestra.
„Nechte toho obě,“ sedl si vysíleně muž.
Pak se na mě zadíval, brunátný, žíly na spáncích naběhlé k prasknutí: „Chceme ohlásit podvod. Okradl nás. Ji. Nás… Prostě, byli jsme okradeni.“
„Jak, okradl? Kdo a kdy? Teď? Mám někoho někam poslat? Je někdo zraněný? Přepadl vás někdo?“
Všichni tři kroutili odmítavě hlavami, každý v jiném tempu.
„Tak já vás ztotožním a sepíšeme to. Tím myslím, že mi dáte občanské průkazy, ano, paní, i vy, všichni tři, a povíte mi, co přesně se stalo.“
Přikývli. Plačka znovu začala nabírat, ale moje gesto, aby mě následovali do místnosti za zrcadlem, slzy na chvíli zastavilo.
„Tak spusťte,“ vyzval jsem je poté, co jsem zkontroloval jejich totožnost a oni seděli na lavici u zdi jak slípky na hřadu.
Muž se nadechl, vyskočil a začal pochodovat po místnosti. Bylo jasné, že nemá cenu nutit ho sedět, vypadal, že bude mít každou chvíli infarkt.
„Přišla k nám domů včera a v jednom kuse brečela. Prý že potřebuje půjčit sto tisíc. Hned. Neřekla proč, i když jsme se ptali. Ale byla tak zoufalá… Švagrová si od nás v životě nepůjčila, vycházela s výplatou, i když byly děcka malý. Teď, co se odstěhovali a kluk se už i oženil, to bylo úplně v klidu. Aspoň jsme si to mysleli. Takže jsme jí půjčili. Žena s ní zašla do banky a vybrala devadesát tisíc z účtu. To byly naše peníze na horší časy,“ muž se zastavil a automaticky znovu sáhl po krabičce cigaret. Hned se však podíval na mě, zakroutil jsem hlavou, vzdychl, šlehl pohledem po švagrové, která už znovu plakala, teď velmi potichu… Tipoval bych, že nyní brečela studem. Pak muž přesunul pohled na manželku. Ta civěla na svoje sepnuté dlaně položené v klíně, mačkala si je jako houbičky na nádobí, doběla.
„No a dneska odpoledne se objevila zase,“ dal se muž znovu do pohybu, ruce si vrazil do kapes džínů.
„Prý když jsme jí půjčili, zastyděla se a musí nám říct pravdu. Pravdu!“ zařval.
„Já tomu pořád nemůžu věřit,“ zašeptala jeho manželka.
„Ale on, on…“ zavzlykala žena.
„On si s náma vytřel prdel. Oškubal nás. On! Jakej on? Dyť ani nevíš…“ mužovy ruce vystřelily ke stropu a pak se zalomily ve zmateném gestu bezmoci.
Opřel se vysíleně o hranu služebního stolu a naklonil se mým směrem: „Prý je voják. Na misi v Afghánistánu. Ale zbyl jim tam, zapomněli ho a nemůže se vrátit zpátky domů, protože ho okradli… Taková kravina! A ona se do něho zamiluje!“
Muž se obrátil k plačící ženě: „Užs někdy slyšela, že by armáda zapomněla na misi vojáka?“
„Ale on… Takhle přesně to nebylo, myslím…“
„Tak jak? Kde sis to ověřila? Volalas na ministerstvo? Jak se jmenuje, co? Vidělas ho vůbec někdy? Hovno.“
Obrátil se znovu ke mně: „Ani jeho fotku nemá a naposílala mu dohromady skoro sedm set tisíc. Z toho devadesát našich. Všechno, co měla a co jsme měli my! Dokonce prodala elektrokolo, který dostala od dětí k narozeninám,“ muž vytáhl cigarety, pak si uvědomil, kde je, mrskl krabičkou o zem a začal téměř běhat ode zdi ke zdi.
„Nejdřív patnáct tisíc na nějaký vojenský víza. Pak dvacet na letenku, potom zůstal někde cestou v poušti a kleklo mu auto, potřeboval okamžitě koupit nový, to bylo přes dvě sta tisíc… Co já vím, co všechno jí nakecal? Skoro tři měsíce to trvalo. Vymalovala mu pokoj v patře a nakoupila nový povlečení, aby měl kde spát, ten její princ z Arábie!“
Muž přerývaně oddechoval, poslední slova zařval.
Žena mezitím přestala plakat. Dívala se na švagra smutně, ale možná i zlostně. Sevřela rty do tvrdé čárky.
„Chtěla i prodat dům, ale to naštěstí nejde tak rychle,“ dodala bezbarvým hlasem její sestra.
Kolikrát už tahle služebna slyšela podobný příběh?
„Paní, vy jste mu ty peníze dala dobrovolně?”
Žena přikývla, její sestra zasyčela a plácla se dlaněmi do stehen, muž vestoje zavřel oči a vzdychl.
„Nevydíral vás? Nevyhrožoval? Nenutil?“
„Ne,“ zradil ji hlas, tak jen zachrčela.
„Ona mu ty poslední prachy, naše prachy, v podstatě vnutila,“ řekl prázdně muž.
Můj hlas zněl stejně dutě: „A co čekáte, že s tím uděláme?“
Mlčeli.
„Co přesně chcete oznámit?“ zkusil jsem to znovu.
Muž rozhodil rukama a sedl si.
„Je to podvodník, takže chceme ohlásit podvod?“ řekla jeho manželka a počkala, až jí to přikývnutím schválím.
Bylo vidět, že se jí ulevilo.
Zazvonila tísňová linka, napřáhl jsem ruku jako stopku, aby zmlkla, a hovor přijal. Rychle jsem naťukal do systému v počítači údaje autonehody, propojil to se záchrankou a poslal výjezdovku.
Pak jsem si sundal sluchátka a kývl na ženu, aby pokračovala.
„Vylákal z mojí sestry šest set osmdesát pět tisíc korun pod falešným příslibem…“ zarazila se, zadívala se na svou sestru.
Ta zrudla a v nervózním úšklebku skousla rty.
„My ani nevíme, jestli jí vůbec něco slíbil,“ dokončil za svou manželku muž.
„Nemáte jeho jméno, adresu, fotku, mobil, neznáte jeho totožnost. Nikdy jste se s ním neviděla. Volali jste si přes messenger a na jeho straně bylo šero, špatný signál. Máte jen facebookovou identitu bez fotky a dva zahraniční účty, kam jste poslala peníze. Ty účty nejsou v Evropě, čili se k nim téměř na sto procent nedostaneme. A zřejmě ani nikdy nezjistíme, kdo to je, ani jestli to je vůbec muž…“
Při poslední větě sebou žena trhla a nevěřícně se na mě zahleděla. Asi po dvou vteřinách se uražený výraz v jejích zarudlých očích proměnil, zjihl a zezlátl. Ona v něj pořád věřila, v zapomenutého vojáka v poušti.
Bylo mou povinností to říct: „Paní, víte, že ten člověk, kterému jste dala dobrovolně všechny své i sestřiny peníze, vás podvedl a vlastně neexistuje, že?“
Pousmála se, zavrtěla odmítavě hlavou a začala znovu srdceryvně plakat.
Nebylo co dodat, nechal jsem je to podepsat a odešli.
Asi bych na všechno i zapomněl, kdybychom se ženou o necelé dva týdny později nejeli za známými a přitom neprojížděli blízkou vesnicí, odkud žena zamilovaná do neexistujícího vojáka byla. Právě vycházela z domu, doprovázela mladého muže v obleku. Mířili k autu potištěnému reklamou na realitní kancelář.
Další audiopovídky si můžete poslechnout zde >>>
Bellová, Borkovec, Knapová, Rudčenková, Vičar. Pět současných českých spisovatelů napsalo pro Reflex původní audiopovídky. I když jsou každá jiná a zdánlivě spolu nesouvisí, spojuje je téma Hlavně se z toho nezbláznit. Letos jsme se rozhodli tyto původní povídky psané pro Reflex nevydat jako literární přílohu, ale zvolili jsme se formát audio. Převodu do zvukové podoby se ujali herci s magickými hlasy Jana Stryková a Aleš Procházka. Ti z vás, kdo dávají přednost psanému slovu, si mohou povídky na našem webu také přečíst.
