Za bolševika jsem sice ještě trilobity nesbíral. Když je ale jedu hledat, vždy si uvědomuji, že ti trilobiti hluboko ve skále jsou asi jediným, co se po převratu v osmdesátém devátém nezměnilo k lepšímu.
Strávím půlden na nalezišti u Jinec, mám štěstí - či se na mne usměje sběratelský Pánbůh - a najdu, a pak se vracím zpět. A ta půlhodina lesem a lukami k autu je první připomínkou toho, jak se dneska máme dobře, protože na kvetoucích rostlinách vidím zlatohlávky nejrůznějších druhů, na polní cestě se vyhnu slepýši a na hromadě suti zahlédnu vyhřívající se zmiji. To vše na jedné louce. A vzpomínám, jak za minulého režimu, který jako Sauron Nekromant dokázal trýznit i zemi, následkem hojného užívání pesticidů a strojených hnojiv v socialistickém zemědělství brouci ani plazi nebyli a každý chroust byl pro mě v dětství malým zázrakem. Teď, za pouhých dvacet let, se příroda vzpamatovala a já zase potkávám naše sousedy - zvířata.
Pak dojdu do Jinec, městečka nevelkého, ale malebného, a v místní restauraci Eška si dám coca colu. A když mám hlad, tak si i v sobotu či v neděli večer vyberu z patnácti položek na jídelním lístku, a vzpomínám, že podobné hospody měly ve stejnou dobu k pití kromě piva pouze zelenou limonádu a k jídlu - v lepším případě - utopence. Pokud ovšem nebyla hospoda rovnou zavřená.
Pak jedu po dálnici domů s trilobity na sedadle spolujezdce a zastavím na jedné pumpě před Berounem, kde mají vynikající presso. Automat namele kávová zrna na moje kafe v průhledném mlýnku, takže vidím, co mi melou, jak krásné a kvalitní ty bobulky jsou, a vzpomínám na kafe za komunisty. A když ho piju, napadá mě myšlenka: Nebylo by možné každý rok nějakým způsobem na tři dny obnovit tu formu fungování světa, která panovala za komunismu? Abychom si více vážili svobody, blahobytu a čistého prostředí, která už dvacet let po pádu revoluce stihla demokracie a volný trh vybudovat.
