V podstatě gauneři
Není to ani týden, co jsem v televizní debatě slyšel ministra informatiky Vladimíra Mlynáře horlivě obhajovat politiky. „Musíme lidi přesvědčit, že nejsme žádní gauneři,“ přesvědčoval mladý ministr sám sebe tak nevěrohodně a s tak naivně vážným výrazem ve tváři, až jsem mu málem uvěřil. Exšéfredaktor Respektu, jenž se nakonec vypsal až tam, kam vždy chtěl, by měl vysokou politiku znát z obou stran dost dobře na to, aby se nám aspoň v neděli, kdy se většina z nás léčí ze sobotních hříchů, nesnažil namluvit, že ač to tak nevypadá, dělají politiku v podstatě slušní lidé s dobrým charakterem...
, jimž nejde jen o koryta. Ještě že naproti němu seděl Ivan Langer a tvářil se jako Ivan Langer. Z jeho obličeje jsem rychle vyčetl, že jde o nedorozumění. Přesto jsem se pro jistotu štípl do obou tváří. Zdálo se mi totiž, že vidím špatné déja-vu, cyklicky se vracející ve stále horší podobě.
Kdo může podobným pohádkám věřit v době, kdy nám politici denně dokazují, že opravdu jsou gauneři, jimž jde především o vlastní koryta? Vezměme dvě čerstvé události, jednu českou, druhou evropskou (a teď doufám, že jako ministr webu nebo čeho vlastně sedíte u internetu, Vladimíre, protože tohle se vám bude líbit!). Minulý týden se ministři hlasitě přeli o to, jak a kde ve svých resortech ušetří, aby snížili deficit státního rozpočtu. Přestože nakonec Stanislav Gross, zbrusu nový sociální demokrat se starou slabostí pro všechny modré uniformy, líbivě přidal „svým“ klukům-policistům, drtivá většina státem (námi) placených lidí více či méně ostrouhá. S jedinou výjimkou, samozřejmě: poslanců. Když minulý týden hlasovali, jestli si v době finanční bídy seberou čtrnácté platy, které na rozdíl od učitelů či lékařů nepotřebují, odhlasovali – a ejhle! -, že si je pro jistotu nechají! Čestné rozhodnutí. A co udělali, když zjistili, že tohle už je moc i na nás, kdo sice víme dávno, že jsou gauneři, ale ve slabší chvilce občas stále chceme věřit, že ….? Začali se hlasitě hádat, kvůli komu to takhle dopadlo, když vlastně všichni hlasovali, že čtrnáctý plat nechtějí.
Ve stejné době jsme dozvěděli i druhou uklidňující novinu: Pavel Telička, náš loajální úředník a půlroční člen Evropské komise, jež se chce tak moc přiblížit nám obyčejným lidem, bude brát tři roky po odchodu z funkce měsíčně 200 tisíc korun. Není to samozřejmě bůhvíjaký standard, vydání na sebereprezentaci tady a tamhle, přesto ale: lepší než drátem do oka, jak říkáme my, obyčejní lidé bez čtrnáctého platu. A jako to vidí sám Telička, jehož komisařský měsíční plat se blížil půlmilionu korun? Vladimíre, aspoň tohle si musíte přečíst: „Mandát se výrazně zkrátil a dejme tomu, že mi to řeší některé náklady, které s tím souvisí, například penále za zrušení pronájmu domu, nábytku. Ale jinak to není nic, čím bych se zaobíral.“ Tomu říkám úřednická skromnost a diplomatická slušnost! Žádné přehnané emoce.
Vidíte, Vladimíre? Měl jste pravdu, jako vždycky. Politici jsou v podstatě slušní lidé. Jen se tak nechovají.
