Minule jsem se bál o diplomku zbytečně. Mohl jsem ji odevzdat, jelikož je prý vidět, že "to mám v hlavě srovnaný" (to už o mně dlouho nikdo neřekl). Tak tohle jsem přesně já. Zabývám se tím, co by se eventuálně mohlo stát, ačkoliv se to pak vůbec nestane..
Minule jsem se bál o diplomku zbytečně. Mohl jsem ji odevzdat, jelikož je prý vidět, že "to mám v hlavě srovnaný" (to už o mě dlouho nikdo neřekl). Tak tohle jsem přesně já. Zabývám se tím, co by se eventuelně mohlo stát, ačkoliv se to pak vůbec nestane. A zabejvám se tím, co by se bývalo mohlo stát, ale nestalo se. A vůbec s diplomkou jsem tu plašil zbytečně. Teď už se za měsíc musím naučit jen 4500 stránek a udělám v pohodě státnici.., což je blbost, proflákl jsem to, vinen jsem já i všechny okolnosti. Můžete za to i vy, všichni můžou za všechno a nikdo nemůže za nic.
No nic, jsem zvědavý, jak přežiju do dalšího termínu, nemám ani floka. Teď před vánocema to tak nějak pociťuju víc. Nejsem totiž ovečka, nejsem občan, jsem spotřebitel a mám jako spotřebitel dokonce jisté výsady. Nemám občanská práva, ale spotřebitelská práva. Nemám právo na štěstí, ani právo na budování štěstí, jak je to v prohlášení nezávislosti USA, mám právo si koupit spotřební elektroniku za spotřebitelskej úvěr, spotřebitel musí spotřebovávat, spotřebuju hlínu, obilí, monitor, televizní program. Snad spotřebuju celej můj život.
Pro zastánce Hayeka a Misesse - ne, nejsem levičák. To však neznamená, že každej pravičák myslí jen na zisk, nabídku a poptávku, liberál miluje svou svobodu, to je hlavní. Pravičák uznává kapitalismus, ale může taky na kapitál kašlat. Jsem liberál, co zná meze systému. Nechci být advokát, co pořád honí úkony, prachy, prachy, palmáre, kasírovat, šel jsem na školu, abych hájil ideály, abych hájil spravedlnost, abych hájil lidi, co jsou neprávem v rejži. Nechci mít sto klientů, od poloviny z nichž bych kasíroval za šolích, chci 30 nespravedlivě potrestanejch, u kterých přivřu oči při vyúčtování, dalších třicet těch, co mlátí manželé, otravujou sousedi nebo vláda a pak deset pořádně zazobanejch, který bych ždímal, ale za výkon. Cha. Ale vrátím se.
Zatím nejsem totiž nic, jsem nula, jsem jen v jakési naději, že se z té bídy jednou vylížu. A spotřebitel, z toho se nelze vyvázat. Dokonce i moje vlasy jsou spotřebitelé. Všiml jsem si, že mi padaj, tak jsem si tam hodil kopřivovou vodu za pár floků, ale oni na to kašlou, prej chtěl Bioakvanol s kostivalem. Měl bych nakupovat dárky, M. mi tu právě říká, že mi koupí CD s hypnózou, že si to poslechnu a zbubnu a směje se mi tu jako blázen. Jo, koupím CD s hypnózou, po jejímž poslechu budou všichni šťastný.
Ne, letos prostě nebudu spotřebitel. Budu se courat tu lesem, tu náměstím, tu mezi ultrahypermegamarkety a budu čekat na tři oříšky pro M., to jsem zvědavej - sám na sebe. A budu čistit mozek, budu třeba myslet na Ježíše a na jeho ráj. V ráji bude vše ok, tam nebude nespavost, chřipka, zrnící televize, deprese, rozchody, bolesti zubů, ráno tam nastartujete v klidu auto i v mrazu, plyn budou pořád zlevňovat, sice tam přijdu o práci jako advokát ale co, podpora bude tučná. A bude to tam věčně. Jde z toho hrůza, jak říká Alon: „ Do ráje nechci, hned tam dostanu pokutu.“ Ne, tak tohle já nechci, na takovouhle věčnost na tu kašlu. Ach jo, tak jako spotřebitel jsem se neosvědčil, jako duchovní také ne.
A nebo jo, budu si snít o nepoznatelném, budu myslet na to, že moje kebule je příliš blbá na to, aby pochopila místo, kde sedí on a po jeho pravici jeho syn, po mé pravici bude sedět M. a já se budu snažit, aby jí bylo vedle mě teploučko, abych odhrnul kamení od mého srdce. Na všechno ostatní se vykašlu. Budu si přát štěstí...to wish impossible things...
