Před dvaceti lety se Robert Fico dostal k moci. Jak tento politický chameleon změnil Slovensko?
Letos slaví Robert Fico dvacáté výročí momentu, kdy se poprvé dostal k moci. Jeho první vláda jmenovaná v červenci 2006, složená z představitelů jeho Směru a menších nacionalistických stran, byla v mnohém odlišná od vlády dnešní, třebaže je ideologický půdorys podobný. Za dvě dekády se zásadně změnilo i celé Slovensko. Jak? A změnila slovenská politika i Fica samotného?
Celá slovenská politika byla v prvních letech po sametové revoluci výrazně nacionalistická. A proto ani před dvaceti lety, kdy se předseda konsolidované levice Robert Fico rozhodl složit koalici s národoveckými partnery, nešlo o nic závratně šokujícího. Tehdy jedenačtyřicetiletý politik Slovákům nabídl odklon od pravicových, často nepopulárních reforem. Přišel s programem obratu od individualismu směrem ke strategické roli státu. A uspěl.
Země tehdy za sebou měla divoká devadesátá léta, období, kdy zakusila, jak to vypadá, když se kormidla ujme autoritář. Vladimír Mečiar byl z křesla premiéra sesazen v roce 1998, kdy se proti němu spojila velká část tehdejší demokratické opozice pod vedením Mikuláše Dzurindy. Do té doby však stihl napáchat škody v podobě koncentrace moci i faktického zastavení lineárního progresu směřujícímu k demokratické konsolidaci.
Produkt Mečiarismu
Důraz na národ, moc státu a klientelismus by sváděl k tomu Fica s Mečiarem srovnávat. Realita je ale složitější. Fico byl v roce 2006 spíše produktem proniknutí levopravého konfliktu do slovenské politiky. Standardní zformování silné levice a silné pravice totiž právě mečiarismus a násilná potřeba integrovat celou opozici u našich východních sousedů zbrzdily, zatímco u nás jsme měli už koncem 90. let stranický systém utvořený. Byly to zkrátka až Dzurindovy pravicové recepty, které měly potenciál vybudit pořádnou levicovou reakci. Koneckonců ani Směr původně nevznikl jako jednoznačně levicová síla. Fico jen velmi dobře dokázal najít díru na trhu.
Národní otázku není z vývoje slovenských stran možné vynechat. V České republice bychom to v té době s klidem učinit mohli. Fico si před dvaceti lety zvolil vytvoření vlády se Slovenskou národní stranou vedenou excentricky protimaďarským Jánem Slotou, a HzDS bývalého premiéra Mečiara. V Budapešti tím jistě nikomu příliš velkou radost neudělal. To se ukázalo už zhruba měsíc po volbách při oslavách výročí slovenského národního povstání, které doprovázelo násilí ze strany neofašistických bojůvek. Slovákům ale nabídl nacionalistickou rétoriku „do dobrého počasí“ kombinovanou se štědrými sociálními jistotami, v té době třeba zrušením nenáviděných poplatků u lékaře. Směr si ve vládě zajistil silnou pozici, povedlo se mu totiž dobře využít toho, že Slota se do vysoké politiky příliš nehodil a Mečiar byl politikem minulosti. I díky tomu se země navzdory přání nacionalistů neodklonila od své cesty vedoucí do Evropské unie i NATO.
Stranická elita Směru se velmi rychle dokázala zorientovat ve státních orgánech. Ostatně, jejich politický um dokládá to, že mnoho tehdy aktivních politiků formuje slovenskou scénu dodnes. V první vládě byl ministrem vnitra Robert Kaliňák, ministrem financí Ján Počiatek, ke konci jejího mandátu ministrem zahraničí Miroslav Lajčák, ministrem zdravotnictví pak nynější předseda slovenského parlamentu Richard Raši. Směráci si své místo našli. Zato jedním ze dvou ministrů za mečiarovce, šéfem justice, byl dnešní konspirátor Štefan Harabin, který se za poslední roky posunul na politický okraj. A historie postupně smetla i politiky tehdejší SNS.
Jako Babiš
Po prvních čtyřech letech Směr o moc přišel. Paradoxně ale ne proto, že by zásadně volebně oslabil. Vymetením levicového spektra a vysátím koaličních partnerů, HzDS už znovu neuspěla a SNS se vyhoupla do parlamentu jen velmi těsně, si zařídil situaci, do které se po volbách v roce 2021 dostal u nás Andrej Babiš. Proti Ficovi se spojily hlavně pravicové strany, dosavadní národovecká politika Ficovy vlády do jejich náruče poslala i maďarský Most-Híd. Nově vzniklá vláda Ivety Radičové ale nebyla programově jednotná a zásadně se štěpila na otázce přístupu k evropské integraci. Svoboda a solidarita Richarda Sulíka vystupovala euroskepticky, a to navíc v době řešení důsledků světové hospodářské krize. Hlavně konflikt mezi Sulíkem a Radičovou pak způsobil, že vláda padla, a Slovensko tak směřovalo k předčasným volbám.
Fico dostal další šanci. A radost mu nezkazilo ani propírání korupční kauzy Gorila, která poukazovala na propojení politických špiček s finanční skupinou Penta. Těžiště kauzy spočívalo v ovlivňování zakázek a korupčním jednání ještě za Dzurindovy pravicové vlády, kterou Fico v roce 2006 u vesla vystřídal. Aféra se přitom obrátila i proti Směru a Ficovi osobně: sám ve zveřejněných policejních spisech figuroval díky své schůzce s šéfem Penty Jaroslavem Haščákem. Přesvědčil ale dostatek voličů o tom, že role jeho osobně je zcela marginální.
Vítěz krize
A právě kvůli rozbouřeným politickým vodám se v roce 2012 Fico k moci vrátil. Zvítězil drtivě, s výsledkem přes 44 procent, a povedlo se mu tak složit jednobarevnou vládu. Najednou působil jako bájný Fénix, který se po krizových letech zvedne z popela. To stejné se mu povedlo i v roce 2023, o víc než deset let později. A v obou případech k tomu přispěl rozhádaný a rozštěpený tábor demokratických stran. Po roce 2012 Fico rozjel to pravé rodeo: za marných protestů opozice se mu povedlo vytvořit takový systém, který byl na všech úrovních výhodný pro jeho politické spojence i pro něj osobně. Kromě svých stranických kolegů se navíc nemusel s nikým dělit. Navíc opozici, jakou měl on, by si přál každý hegemon: „tradiční“ SaS a SDKÚ-DS utrpěly drtivou porážku a politiku začal čím dál tím víc ovlivňovat Igor Matovič se svým konglomerátem hnutí Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti. Lídr opozice neznámý, šance na obrat nulová.
Fico prezident?
Sebevědomý Fico se tak pustil do nového projektu: prezidentské volby v roce 2014. Krutě se mu ale nevyplatila úvaha, že obliba v exekutivě může dobře posloužit i personalizované volbě. Skončil pokořen podnikatelem Andrejem Kiskou a tuto politickou chybu už nikdy nezopakoval. V roce 2019 se Směr pokusil voliče opít rohlíkem poprvé, když do volby nominoval eurokomisaře Maroše Šefčoviče, nejvíc proevropskou tvář už tehdy euroskeptické strany. „Věra Jourová v mužském kabátě“ ale pohořela stejně. Zlomit prokletí prezidentské volby se Ficovi povedlo až v roce 2024, kdy se jeho koněm stal Peter Pellegrini.
Kuciak
Přesto v roce 2016 nikoho moc nepřekvapilo, když se Ficovi povedlo uspět znovu. Tentokrát nebyl nejdůležitější volební výsledek - Směr ztratil 15 procent hlasů, ale pragmatická snaha se domluvit. Byl to právě razantní obrat k populismu v celé slovenské politice, který byl v tomto roce dokonán. To Ficovi připravilo celý švédský stůl potenciálních koaličních partnerů, které by ještě před čtyřmi lety hledal marně. V rozdrobené scéně si vybral Maďary a dvě menší populistické strany – SNS a novou Síť. Především obrat strany maďarské menšiny tehdy připravil Ficovým odpůrcům nepříjemnou pilulku ke spolknutí: její lídr Béla Bugár totiž ještě během kampaně několikrát koalici se Směrem odmítl. Ficovo relativně klidné vládnutí se submisivními partnery ale zásadně poznamenala vražda novináře Jána Kuciaka.
Vražda dvou mladých lidí, ke které došlo v únoru 2018, převrátila naruby celou slovenskou politiku. Ukázalo se totiž, kam až zdání nedotknutelnosti osob spojených se Směrem dospělo. Všem najednou bylo jasné, že Ficova strana začala zcela splývat se státem a se vším, co reprezentoval. A nešlo jen o cinknuté veřejné zakázky nebo zneužívání eurodotací, ale také využití prostředků, které definovaly mečiarismus. Po celé zemi se rozlily protesty a Fico byl tlakem okolností donucen odstoupit. Jak ale řekl prezidentu Kiskovi, když mu předával demisi, „neboj, já nikam neodcházím“. Do pozice premiéra dosadil jednoho ze svých dlouho věrných: mladého Petra Pellegriniho, pozdějšího prezidenta.
Hlas a fíkový list
Jak s odstupem času mimo záznam popisují tehdejší Ficovi blízcí, lídrovi Směru se v roce 2018 zhroutil svět. Mocenská pozice jeho strany se oslabila, sám hledal útěchu v alkoholu. Do voleb v roce 2020 šla v extrémně špatné kondici. A velmi šikovný marketing, který držel prst na tepu doby, způsobil, že se novým premiérem stal Igor Matovič. Otřásla se i Ficova strana samotná: odchodem pragmatických technokratů v čele s Pellegrinim na podzim 2020 vznikla další sociálně-demokratická strana Hlas. Ta se měla v prvních měsících své existence stát umírněnější náhradou za stále více nenáviděný a ideologicky vyhraněný Směr. Jak ale ukázal čas, Hlas si nejenže později padl s Ficem kolem krku, ale dokonce po zvolení Pellegriniho prezidentem zcela postrádá smysl své vlastní existence.
Matovičova chaotická éra a radikalizace postojů během covidové pandemie umožnila Ficovi velkolepý návrat podruhé. Tentokrát přišel o něco méně očekávaně než ten v roce 2012. Premiér už byl totiž starší, zatížen enormním množstvím skandálů. Demokratická opozice ale bohužel znovu dostála své tradici a zařídila zemi takový chaos, že se Ficovu Směru v dalších volbách v roce 2023 povedlo uspět. Prostě proto, že na rozdíl od zmatku a hádek představoval stabilní kotvu. Nebýt však prolínání agendy s extrémní pravicí kritikou protipandemických opatření a očkování, měl by Fico svůj návrat o dost těžší. Naopak nekonečné hádky Igora Matoviče a Richarda Sulíka mu comeback usnadnily.
Fico je dlouhodobě úspěšnou stálicí slovenské politiky zejména proto, že dobře zná slovenskou společnost, její neduhy, slabiny i často falešné modly. Nejdříve byl mainstreamovým beztvarým politikem bezvýhradně podporujícím integraci do západních struktur. To počátkem tisíciletí, když se kyvadlo moci odvrátilo od Vladimíra Mečiara. Potom se stal standardním levicovým politikem. To v době, kdy rostla neobliba Dzurindových reforem a formoval se střet levice a pravice. V koutku duše věděl, že musí kreativně pracovat se slovenským nacionalismem, špinavou práci ale nechával na svých menších koaličních partnerech. Po roce 2015 se transformoval v kritika migrace a evropské azylové politiky. A po krizových letech, ve kterých málem přišel o moc úplně, se ještě víc radikalizoval a zcela se odpojil od mainstreamu socialistických stran v Evropě. Symbolem dokonaného přerodu se stal moment, kdy si Směr – Sociální demokracie přidal do názvu strany slovo „slovenská“ v roce 2022. V roce, kdy už byla změna zcela dokončena.
Zestátnění
Pohodlně a nerušeně vládnout může Fico znovu od voleb v roce 2023. Z hlediska koaličních partnerů má situaci podobnou jako zkraje svého vládnutí: má pod sebou dva slabší partnery, kteří jsou na pokraji sebedestrukce. Jeho vláda je obviňována z autoritářských tendencí a ovládnutí státu. Fico dokonal, nikoliv započal, proces zestátnění veřejnoprávních médií, v prvních měsících své vlády nechal změnit trestní zákony tak, aby vyhovovaly politikům jeho strany a zrušil úřad speciální prokuratury. Politicky ovládl zpravodajské služby a změnil jednací řád parlamentu tak, aby snáz potlačoval práva opozice.
Jeho cesta k autoritářství je často srovnávána s Maďarskem. I přes geografickou blízkost ale ta paralela kulhá. Předně Fico rozhodně nevládne pevnou rukou stabilní koalici. Jeho vláda se několikrát málem rozpadla. Především kvůli rozpadu klubu nejmenšího vládního partnera, SNS, musel přistoupit na dohodu s rebelujícími poslanci. Když ostatní partneři viděli, jak snadno na mocenský kompromis slábnoucí premiér, který postupně ztrácí nervy i se svými vlastními, přistoupil, přišli s požadavky i někteří politici z „hodného“ Hlasu. Díry ve stabilitě koalice Fico řešil čím dál hloupějšími a průhlednými záplatami: při první krizi nechal skoro na rok znehybnit parlament, při další se obrátil ke kulturním konzervativním tématům, aby prostřednictvím nichž vábil opoziční křesťanské demokraty a Matovičovo Slovensko. A aby tak přesunul pozornost od slabé koalice k nejednotné opozici, neschopné se shodnout na hodnotových otázkách. Jak se ale budou blížit příští volby, rychle poroste pravděpodobnost, že strany Ficovy vlády se nakonec dostanou do existenčních problémů.
Odštěpením Hlasu zdůraznili svou sílu ve Směru ideologové. Místopředseda a europoslanec L’uboš Blaha, nekriticky obdivující Rusko, je dnes silným hlasem, který udává tón vnitrostranické debatě. Když se totiž mocensky nedaří, značná část strany má pocit, že řešením může být definice ideového odkazu, který za sebou Směr a Fico sám zanechají. Takovým odkazem dřív mohla být slovenská snaha tvořit hlavní evropský proud. Na to ale Fico sám rezignoval, nejpozději se tohoto zdání vzdal v roce 2016. Nacionalismus je pak povinnou součástí k odškrtnutí, konkurence ze strany postfašistické Republiky ale zabraňuje tomu, aby se stal nosným pilířem. Zbývá udržovat zvláštní směs socialismu a národovectví. Symbolismus můžeme spatřovat třeba v tom, že se na svých mítincích přední politici Směru – nejen Blaha, ale i Fico sám – straníci znovu zdraví „čest práci“, obdivují Čínu, Kubu nebo Vietnam a glorifikují „reformy“ komunistického prezidenta Gustáva Husáka. I skoro čtyři desítky let po „něžné revoluci“ nabízejí rozhřešení těm, kdo si zadali s komunistickým režimem.
Čtyři světové strany
Fico v posledních letech vždy zdůrazňoval, že chce prosazovat politiku „na všechny čtyři světové strany“. Je však ale stále více jasné, že na západ zcela zanevřel, stejně jako západ zanevřel na něj. Zatímco s jeho politickým spojencem Viktorem Orbánem museli evropští představitelé jednat, aby ho dokázali předvídat, stále slabší Fico za jakýkoliv dialog už dávno nestojí. Absenci kontaktů v civilizovaném světě slovenský premiér nahrazuje podezřelými vazbami na vietnamské komunisty nebo návštěvami Vladimira Putina. Pořád se ale slovenský premiér pokouší hrát s Evropskou unií i NATO dvojí hru. A jeho europoslanci obvykle poslušně hlasují s evropským mainstreamem.
Dvacet let je výrazným milníkem v lidském životě. Proto ani od Ficovy politické kariéry nelze oddělit jeho osobnostní rysy. Pro politické přežití veskrze pozitivní je adaptabilita, pragmatismus a vyvinutý smysl pro politický detail. Fico dlouho býval silným soupeřem, který přemýšlel několik tahů dopředu. Jeho uvažování i názorová trajektorie se dají velmi dobře srovnat s bývalým českým prezidentem Milošem Zemanem. Tím se ale dostáváme k Ficově největší slabině: v máločem pro politiku relevantním je originální. Vždy hledal zahraniční vzory, jejichž dráhu se snažil kopírovat a přenést do slovenských podmínek. Nejdřív to byli velikáni „třetí cesty“, potom Zeman a maďarský premiér Orbán. Pád politiků, kteří typově odpovídají Ficovu naturelu, oslabuje i jeho vlastní identitu.
A přestože bylo mnoho řečeno o tom, jak Fica změnil rok 2018 a odhalení spojení Směru s organizovaným zločinem, logicky ještě víc formativní byl atentát na jaře roku 2024. Odsouzeníhodný čin, který do demokratické společnosti nepatří, z něj učinil ještě podezíravějšího a méně obratného politika, než jakým býval dřív. Nenaplnily se sice černé scénáře, které předvídaly, že se ze Slovenska stane málem totalitní stát, ke změně společenské atmosféry ale dozajista došlo. Fico si uvědomil vlastní konečnost. A to vybudilo některé zbrklé kroky, které jsou v politice obvykle po zásluze potrestány neúspěchem.
Slovensko čekají volby už příští rok. Pokud v nich Fico bude chtít znovu kandidovat, bude se muset potýkat se silnější demokratickou opozicí, ale také s nárůstem extrémně-pravicové Republiky. S velkou pravděpodobností počítá s tím, že bude vládnout právě s touto stranou. Spojenectví s nacionalisty zná, Republika je ale nová v tom, že pochází z prostředí, které není tak „soft“ jako Andrej Danko a jeho kumpáni. A bude si muset nutně položit otázku, jestli na další mandát zdravotně má. Ficovou velkou politickou chybou posledních let ale je, že si zatím nedokázal najít jasného a důstojného nástupce.
