Cesta brambor z Jižní Ameriky na evropský stůl byla spletitá. Do Evropy se brambor hlíznatý dostal společně s kukuřicí a tabákem. Na začátku sedmnáctého století podával francouzský král „jablka země“ jako lahůdku. V polovině osmnáctého století byly brambory označovány za sviňskou stravu, kterou by nepozřel ani poslední čeledín. Během hladomoru však představovaly spásu.
Tato rostlina jest pro lidské pokolení ten největší prospěch, jejž z vynalezení Ameriky má,“ napsal botanik a buditel Jan Svatopluk Presl v roce 1846. Americký zázrak pojmenoval lilek bobál a pro hlízy vymyslel výraz bamboly.
Původní obyvatelé Jižní Ameriky sbírali hlízy divokých rostlin a vyšlechtili pak plodiny, které rostly ve dvou klimaticky odlišných oblastech. Ve vysoké nadmořské výšce, na náhorních pláních And, kde jsou značné teplotní rozdíly a kde kukuřice skomírala, domorodci sklízeli hlízy ve tvaru rohlíčků s červenou slupkou (Solanum andigenum). Na pobřeží dnešního Chile, kde bylo přívětivější, přímořské klima, Indiáni kultivovali plodinu s kulatou hlízou a světlou slupkou (Solanum tuberosum). V polovině šestnáctého století Inkové prokazatelně pěstovali několik dalších druhů brambor, jež nazývali papas. Připravovali je na různé způsoby, vařili je, dělali z nich chleba a také je sušili. Sušené brambory byly cenným platidlem. Nádoby ve tvaru bramborových hlíz se také používaly při náboženských obřadech a nebožtíci s sebou na onen svět dostávali bramborové zásoby.
Často se říká, že brambory přivezl na starý kontinent Kryštof Kolumbus. Není tomu tak. Tento objevitel dovezl batáty.
ŠPANĚLŠTÍ DOBYVATELÉ
V roce 1536 brambory našli španělští vojáci v opuštěné vesnici Sorocota. František Kutnar v Malých dějinách brambor uvádí, že první písemné zprávy o neznámé plodině pocházejí z roku 1537 od jistého Castellanose, jenž se zúčastnil výpravy do Jižní Ameriky a popsal, že brambory i kukuřice jsou hlavní obživou domorodců. Španělský kronikář a dobyvatel Pedro de Cieza de León zase vylíčil, že místní obyvatelé vykopávají ze země jakési plody podobné lanýžům, nazval je proto tartufflo a neznámou rostlinu přivezl do Španělska.
Španělský král v roce 1565 obdržel z Peru jako dar pytel, tedy spíš bedýnku cizokrajných hlíz. O vzácnost, která měla mít léčivé účinky, se podělil s šestašedesátiletým papežem. Pius IV. byl nemocný a v prosinci téhož roku zemřel, bramborová léčivka však v klášterní zahradě už zůstala.
Existuje záznam z roku 1573, že sevillský špitál několikrát od krále koupil asi pět kilogramů brambor pro pacienty. Znamená to, že se brambory musely v té době v zemi už pěstovat. Ze Španělska se pak rozšířily do Švýcarska, Itálie a Francie. Ve Francii je nazvali pommes de terre, jablka země, pro Němce to byly Erdäpfel. Výraz zemská jablka se později zažil i v českých zemích.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
