Miroslav Plzák a Miloš Kopecký v rolích lékaře a pacienta ve filmu Causa králík. Ve stejné situaci – leč bez kamery – se v osobním životě potkávali častěji…

Miroslav Plzák a Miloš Kopecký v rolích lékaře a pacienta ve filmu Causa králík. Ve stejné situaci – leč bez kamery – se v osobním životě potkávali častěji… Zdroj: Archív autora

V družném hovoru v malostranském hostinci (zleva): Miloš Kopecký, Jan Werich a Zdeněk Podskalský
Miloš Kopecký coby Mackie Messer s tanečnicemi Divadla ABC ve hře Žena ve středu. Slečna po jeho pravici, jedenadvacetiletá Jana Křečková, se záhy stala paní Kopeckou.
Miroslav Plzák za vrcholné mejdany šedesátých let považoval silvestry v domě spisovatele Jiřího Muchy na Hradčanském náměstí
„Na plesech balónového létání jsem vídal i pana Kopeckého, který sem přicházel se svými milenkami,“ vzpomínal dr. Plzák
4
Fotogalerie

Vánoce, silvestry a mejdany pražské bohémy 60. let. Kdo kde slavil a kdo co organizoval?

Ti, kdo zblízka prožívali „zlatá léta šedesátá“, si mohou vzpomenout, že herec Miloš Kopecký a psychiatr Miroslav Plzák zdobili často svou přítomností divadelní premiéry, mejdany, večírky a rovněž i tradiční předvánoční či silvestrovská setkávání pražské bohémy. Jak to tehdy vypadalo?

„S panem Kopeckým jsme se znali i díky tomu, že bydlel v Dušní ulici, což bylo kousek od mého bydliště. Byl o tři roky starší, byli jsme přáteli, ale vykali jsme si. On mi říkal doktore a já jemu pane Kopecký. Chtěl mít ve mně doktora a já si nerad s lidmi jen tak tykám,“ vzpomínal po letech Miroslav ­Plzák. „Léčil jsem ho z maniodepresivity (dnes bipolární poruchy; pozn. red.). U této choroby se střídají období deprese a mánie, kdy tíživý smutek nahradí činorodá, veselá nálada. Právě v takto příjemném stavu mi kdysi vyprávěl o svých návštěvách u Jana Wericha na Kampě. Bylo to v dobách, kdy ani jeden z nich už v Divadle ABC nehrál. A já si Kopeckého líčení poznamenal.

Dýmka světové značky

„Počátkem šedesátých let Wericha unavilo neustálé vysvětlování těm nahoře, jak a proč tu či onu hru soubor ABC hraje, a tak s ředitelováním praštil. Přestali jsme spolu hrát, ale přátelství mezi námi trvalo. Přátelství ano, ale nikdy bych si netroufl říci, že jsem s ním kamarádil. Já byl totiž jeho velký obdivovatel. On mě dobře snášel, spíše chválil a o mém herectví nikdy nevedl učené řeči. Jinak to ovšem bylo s mým soukromím, kdy jsem ho žádal o rady, a tak snad i proto jsem patřil ke stálým účastníkům sešlostí v jeho domě na Kampě. Dny otevřených dveří jsme říkali těm oslavám svátků, jubileí i Vánoc. Pořádali je dva přátelé i sousedé, Jiří Trnka a Jan Werich. Setkávali se tu herci, zpěváci, muzikanti, lékaři, spisovatelé, sochaři, malíři, rybáři – a dávali si dárky. Já jsem jich při jednom Štědrém dnu chystal asi patnáct. Jenomže cestou na Kampu jsem ještě něco kupoval domů, a když jsem zaparkoval v centru, kdosi mi auto vykradl. Zlodějina na Štědrý den!

A tak jsem po příjezdu otráveně prohlásil: ‚Vážená společnosti, měl jsem pro vás krásné věci, ale při cestě sem mi vykradli auťák…‘

Když jsem to zkroušeně řekl, reakce přítomných mi vzala dech. Všichni zařvali smíchy a Werich dodal: ‚Kopejdo, tohle je nádhernej fór, ten se vám poved’, ale má jednu nevýhodu – může se udělat jen jednou. Příští rok už ne!‘

Nevěřili mi. A přitom právě Werich přišel o dýmku světové značky – dunhillku. Já mu většinou kupoval knihy, monografie malířů nebo dějiny umění. A občas i něco nóbl ke kouření. Od něho jsem dostával podobné dárky, ale jednou mě překvapil nádhernou secesní plácačkou na mouchy, a když mi ji dával, řekl: ‚Vy máte svý mouchy, jak je o vás všeobecně známo, tak tady máte na ně plácačku!‘ Bez návštěvy u Werichů by to zkrátka nebyly pravé Vánoce.

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!