nahoru

Miloš Forman: Režisér, který měl rád lidi

Veronika Bednářová 26. října 2020 • 18:20
Reflex 12/1997
Reflex 12/1997
• foto: 
Archív

Dokázal s velkým zájmem naslouchat opraváři topení, vtipkovat se zahradníkem a stejně radostně se zdravit s Eltonem Johnem. Ty, kteří něco uměli a dělali svou práci dobře, nadšeně přijímal. Bylo mu jedno, jestli někdo uklízí domácnosti, hlídá děti, nebo leze po lešení; pokud to dělal pořádně a rád, jejich práce si vážil. Miloš Forman měl totiž strašně rád lidi; a k nim patřili i někteří čeští novináři.

Těch z Reflexu bylo hned několik; první rozhovor poskytl našemu časopisu v Praze v roce 1997 (autor Tomáš Baldýnský, foto David Kraus), další, například ty s reportážními fotkami Jana Šibíka (2007, New York) či s portréty Thao (2012, Connecticut, text Tereza Spáčilová), následovaly.

Na oplátku vždycky rád poslouchal, co a proč se u nás v České republice děje; rozčilovalo ho to i zajímalo.

Já jsem se s ním poprvé viděla v roce 1998 na Manhattanu a za těch dvacet let jsme spolu mluvili nesčetněkrát. Když pak v dubnu 2018 odešel do filmového nebe, vzpomínali jsme v Reflexu, samozřejmě také s další titulní stranou, jak velký vliv na nás všechny Miloš Forman měl.

I díky letité kontinuitě rozhovorů a reportáží v Reflexu se dá říct, že byl jedním z nejsilnějších a nejvytrvalejších „influencerů“ současné české kultury, inspirátorem, vzorem i bodem, k němuž jsme se upínali. Jeho filmy formovaly celé generace, postoje a hodnoty. Definoval pro nás téma svobody, kterou člověk potřebuje ke štěstí, definoval taky obyčejnou lidskou hloupost jako příčinu zla. Byl pro nás symbolem dekomunizace, jež po roce 1989 nikdy neproběhla. Symbolem očištění od lidí, jako jsou rodiče v jeho filmu Lásky jedné plavovlásky, kteří neznámé dívce, jež nesměle přijede za jejich synem, raději prolustrují kufr, než aby ji přivítali.

„Plody“ jeho práce vidíme dneska všude kolem sebe. Když pomineme kontinuální divadelní tvorbu Formanových synů Petra a Matěje, je tu celá generace českých filmařů v čele s Bohdanem Slámou, jenž s ním napsal knihu Povolání režisér. Pro ně je úroveň Formanovy filmové výpovědi profesním cílem a často se k němu i přibližují: za všechny Jan Hřebejk a jeho na Oscara nominovaný opus Musíme si pomáhat. Přímo z formanovské tvůrčí dílny vtrhl do české kinematografie David Ondříček, syn režisérova dvorního kameramana Miroslava Ondříčka. A dnes už je tady další, mladá generace filmařů, často se zahraničními kořeny, kteří absolvovali FAMU, a i když jim škola třeba nic až tak převratného nedala, inspiraci Milošem Formanem nasáli jaksi mimoděk.

O těch všech se snažíme v Reflexu psát. A budeme i dál. Už kvůli Miloši Formanovi.

Celé vydání si můžete přečíst zde >>>

Reflex 12/1997

Veronika Bednářová




Diskuse ke článku