nahoru

Iggy Pop: Jsme rádi, že žijem aneb Rozhovor, který není vhodný do 18 let!

Marek Gregor 13. října 2020 • 18:10
Roman Černý vzpomíná na focení s Iggy Popem
• video: 
Martin Bartkovský

Autorem rozhovoru s Iggym Popem s názvem Račte do mojí černé duše, ke kterému vyšla obálka v roce 2008, byl Honza Dědek. Takhle objasňuje okolnosti jeho vzniku: „To léto jsem byl v Americe na dovolený, někde na Středozápadě… Volá promotér David Gaydečka, že podepsali Iggyho a že na pozítří, den po koncertě v New Yorku, je domluvenej slot na rozhovor. Hned jsem sednul na letadlo. Koncert byl skvělej, druhej den v deset ráno přijdu do hotelové lobby, tam Iggyho manažer, ptám se: Kolik mi dáte — dvacet minut, půl hodiny? A on: jak dlouho chcete. To se fakt normálně nestává. Asi po hodině a půl, když už jsem fakt neměl, na co se ho ptát, se loučím, ale jak se to všechno seběhlo narychlo, nestačil jsem si koupit ani jeho cédéčko, aby se mi podepsal. Nechal jsem si ho teda podepsat až později na pražském koncertě — tenkrát kývnul, že si mě pamatuje, ale bylo vidět, že podepisování ho fakt vůbec nebaví.“

Podruhé se Reflex s Iggym Popem setkal na Colours of Ostrava 2010. Celá příhoda začíná den před koncertem, kdy se Ostravou rozneslo, že na Mošnov přilétl tryskáč s Iggym a manželkou Ninou. Vystopuju Iggyho roadmanagera Jose Graina: „Fotografovat? Kde? Pro Colours a Reflex? Že jste Iggyho měli už na obálce? Tak snad jo. Ale až po koncertě. A ať tam, proboha, nikdo nepobíhá a nechce podepisovat cédéčka nebo plakáty. To se Iggy hned otočí a už ho neuvidíte.“

K focení jsme měli připravené různé rekvizity — mně přišlo, že k Iggymu se náramně hodí sbíječka. Jos, když jsem se ho nesměle ptal, pokýval hlavou, že je to bezva nápad. Skončí koncert, Jos houkne na fotografa Romana Blacka Černého, ať počká ještě pár minut, že je Iggy zvyklý si vždy po koncertě dát sklenku červeného vína. Za chvíli zpěvák přichází. S fotografem si na první dobrou rozumějí, Black udělá pár prvních záběrů. Já čekám opodál na svou chvilku se sbíječkou… Jenže Iggy to celé nějak nepobral, a já tedy vzápětí sbíječku raději odhazuji stranou. Těch třicet kilo poctivé hornické oceli dunivě dopadá na podlážku a Iggy, který má jednu nohu o téměř deset čísel kratší, nárazem poposkočil a v mžiku se ke mně otočí v základním boxerském postoji. Hrozící bitku se naštěstí podaří odvrátit, Iggy ale za chvíli mizí – ani jsme mu nemuseli dávat cédéčka k podpisu. Naštěstí tam byl zbytek Stooges, se kterými jsme pak ještě popíjeli do následujícího rána. Poučení z téhle historky? Na rockové hvězdy nechoďte se sbíječkou!

Celé vydání si můžete přečíst zde >>>

Reflex 37/2008Reflex 37/2008Foto Archív

 



Klíčová slova: 30 let Reflexu, Iggy Pop, hudba, kultura



Diskuse ke článku