Začnou centrální banky posílat peníze lidem? Odpovídají Singer, Klaus, Švejnar a další | Reflex.cz
reklama
nahoru

Začnou centrální banky posílat peníze lidem? Odpovídají Singer, Klaus, Švejnar a další

Miroslav Cvrček18. listopadu 2015 • 17:00
Začnou centrální banky posílat peníze lidem? Odpovídají Singer, Klaus, Švejnar a další
Václav Klaus
• foto: 
profimedia.cz

Už dva roky trvá intervenční režim České národní banky, který oslabuje korunu. Cílem bylo zvýšit inflaci. Jenže zatímco ekonomika utěšeně roste, inflace je stále skoro na nule, podobně jako v řadě západních zemí, kde se centrální banky snaží o totéž. Položili jsme proto několika ekonomům provokativní otázku. Jak vykřesat inflaci?

reklama

Pokud je skutečně cílem centrální banky (nejen u nás) zvýšit spotřebitelskou inflaci a dlouhodobě se to nedaří, nebylo by efektivnější poslat nově “vytištěné” peníze přímo na účty lidí a nekrmit finanční sektor?

Miroslav Singer, guvernér ČNB

Otázka trochu implikuje, že všechny nestandardní měnové politiky svědčí především bankovnímu sektoru. Tak to ale není. Například pohyby kurzu, ale třeba i negativní úrokové míry, ovlivňují především reálnou ekonomiku a vůči finačnímu sektoru jsou zhruba neutrální.

Finančnímu sektoru pomáhá především tzv. kvantitativní uvolňování. To je ale také důvod, proč k němu některé centrální banky, především Fed a Bank of England, v okamžiku jeho hrozícího kolapsu přistoupily. Rozdávání peněz asi zní mnohým z nás skvěle, a jiným zase nepochybně šíleně, ovšem v podmínkách nastupující deflace plynoucí z kolapsu poptávky by mnoho nezmohlo, neb by peníze byly spíše ušetřeny, než utraceny. Ostatně i během nejdelší recese v historii České republiky spojené v podstatě se stagnací reálných příjmů stouply úspory obyvatel o třetinu. Což byl spolu s dobrým stavem našich bank také důvod, proč jsme kvantitativně neuvolňovali nic, ale také se rozhodli použít jiný nástroj uvolnění měnové politiky v situaci, kdy už naše úrokové sazby byly na technické nule.

Václav Klaus, bývalý prezident ČR

Není divu, že snahy ČNB měnovou politikou zvýšit inflaci – v situaci dramatického poklesu světových cen paliv a surovin, při slabém ekonomickém růstu celé Evropy, při oslabení eura, při zpomalování růstu čínské ekonomiky, při protiruských sankcích a při tradiční české mzdové zdrženlivosti – nejsou příliš úspěšné. V úspěšnost pokusů řešit hluboké ekonomické problémy jejich „přelitím vlnou“ natištěných peněz ale nevěřím vůbec. Příčiny dnešních problémů vyspělých zemí spočívají v reálné ekonomice, v nedostatečné konkurenceschopnosti firem a ve špatné alokaci zdrojů. Tyto strukturální defekty politika „kvantitativního uvolňování“ pouze prodlužuje a dále umožňuje.

Obávám se, že ani mytické shazování natištěných peněz z vrtulníku samo o sobě potřebné ozdravení ekonomiky přinést nemůže, i když souhlasím, že finanční sektor v roli transmisního mechanismu právě v dnešní době evidentně selhává. Nízká míra inflace má však hlubší, nikoliv pouze měnové příčiny, a proto samotnou měnovou politikou nelze její krátko- a střednědobé vývojové trendy zvrátit.

Jan Švejnar, ekonom, profesor Kolumbijské univerzity

Dát nižším příjmovým skupinám přímo peníze by opravdu mělo stimulační efekt, protože tyto domácnosti by zvýšily své výdaje a navíc kupují víc výrobky českých podniků. V případě bohatých domácností by tento efekt byl mnohem slabší, jejich spotřeba je více orientovaná na produkty z dovozu.

Eva Zamrazilová, hlavní ekonomka ČBA, bývalá členka bankovní rady ČNB

Měnová politika nepochybně potřebuje změnu, ale určitě ne v tom smyslu, že by centrální banky měly posílat lidem peníze. Ostatně ani Friedmanův příklad peněz shazovaných z vrtulníku neslibuje zvýšení reálného výkonu ekonomiky. Zvýšená finanční injekce obyvatelstvu je zcela jistě namístě v případě skutečně výrazného hospodářského poklesu, kdy riziko depresně deflační spirály může existovat stejně jako vážné sociální důsledky. Ale nejde o nic jiného než o fiskální politiku státu.

Jádrem problému je, že veřejné finance vyspělých zemí byly už před krizí v tak špatném stavu, že po prvotním nárazu krize fiskální politice už široký prostor nezbyl.  Ani česká fiskální politika neměla prostor pro stimulaci poptávky  – finanční trhy by při velmi krátké dlužnické historii ČR těžko tolerovaly dynamiku, kterou rostl veřejný dluh (mezi lety 2000 a 2008 se téměř ztrojnásobil ze 404 miliard korun na 1150 miliard). Takže aby mohla fiskální politika ve špatných dobách podporovat spotřebitelskou poptávku, musela by nejprve v dobrých dobách generovat přebytky.  A tím se z druhé strany dostáváme k tomu, co dnes vlastně mnoho centrálních bank provádí – supluje vládní fiskální politiku.

Jan Bureš, hlavní ekonom Poštovní spořitelny

Věřím, že schopnost centrálních bank v dnešní době vykřesat trvalejší inflační tlaky je omezená a může vést časem k destabilizaci finančního systému. Přímé rozdávání peněz by bylo sice výraznějším inflačním impulsem, vedlo by ale pravděpodobně hráče na finančních trzích k ještě riskantnějším a pro ekonomiku nezdravým spekulacím. Jeden ze základních důvodů, proč nevidíme v dnešní době na řadě míst vyspělého světa stabilnější inflační tlaky, je zaostávání mezd za dynamikou hospodářství. Schopnost centrálních bank s tím problémem něco udělat je velice malá. Rychlé tištění peněz (ať už má jakoukoliv formou) má své místo ve zbrojním arsenálu centrálních bank, ale v trochu jiné době než dnes. V době, kdy hrozí bezprostřední finanční nákaza a trhům je třeba vrátit důvěru (například po pádu americké investiční banky Lehman Brothers). Dnešní slabé domácí inflační tlaky jsou z části strukturálním fenoménem, který si zaslouží spíše péči vlády než centrální banky. A z části se jedná o pozitivní efekt zlevňujících cen komodit, ze kterých se ekonomika může spíše radovat.

Jaroslav Brychta, hlavní analytik X Trade Brokers

Toto řešení si v poslední době získává stále větší pozornost. Centrální banky totiž se sazbami na 0 % přišly o jeden z hlavních nástrojů měnové politiky, a tak musejí volit nová řešení, která ale začínají mít přesah do fiskální politiky. Jednou z již ověřených nekonvenčních metod je kvantitativní uvolňování (QE), na které se můžeme dívat jako na nepřímé financování států skrze nákupy státních dluhopisů na sekundárním trhu. Od nepřímého financování států pak již není daleko k jejich přímému financování, pro které se nedávno objevil nový termín „lidové QE“. Tato forma měnové politiky je dnes dokonce jedním z nosných ekonomických témat šéfa současných britských labouristů Jeremy Corbyna, který navrhuje, aby Bank of England nakupovala dluhopisy národní investiční banky, která prostředky předá vládě k investicím do infrastrukturních a sociálních projektů.

V kombinaci se současnou měnovou politikou by lidové QE skutečně vedlo ke snadnému dosažení dvouprocentní inflace a centrální banka by mohla dál efektivně kontrolovat inflaci za předpokladu, že by měla naprostou autonomii nad tím, kolik státních dluhopisů nakoupí. Mezi centrálními bankéři je ale toto téma tabu. Fakticky by se totiž začal stírat rozdíl mezi měnovou a fiskální politikou.

Přestože se jedná o tabu, úplně bych lidové QE neodepisoval. Začíná být populární obzvláště u některých levicových politiků a domnívám se, že toto splývání měnové a fiskální politiky může být nakonec jednou z cest, kterou se v budoucnu některé země skutečně vydají.

Lukáš Kovanda, hlavní ekonom skupiny Roklen

Bylo. Kvantitativní uvolňování v režii ECB dosáhne celkového objemu minimálně 1,1 bilionu eur. Pokud by ECB tu samou sumu rozdělila mezi zhruba 275 miliónů plátců sociálního pojištění v eurozóně, získá každý z nich zcela bezpracně čtyři tisícovky eur, tedy zhruba 108 500 korun. Ale i kdyby každý získal „jen“ pět set eur, zvýší se spotřebitelské výdaje o 34 miliard eur (což představuje 1,4 procenta hrubého domácího produktu), jak spočítal oxfordský ekonom John Muellbauer. Vlády by tak mohly počítat s vyšším rozpočtovým příjmem a zmírnily by se tlaky na rozevírání příjmových nůžek, protože pro chudého je prostě 108 500 korun úplně jinými penězi než pro bohatého. Etické a morální ohledy jsou ale pochopitelně na místě. Peníze za nic jsou spíše projevem zdegenerovaného sociálního inženýrství než ryzí etiky kapitalismu, které Západ do značné míry vděčí za svůj hospodářský rozkvět.

David Marek, hlavní ekonom Deloitte

„Helicopter money“ by byly velmi těžký kalibr měnové politiky, v podstatě nástroj poslední záchrany. Pokud by ČNB potřebovala, má ještě několik možností, než začne nakládat bankovky do vrtulníků. K dispozici má záporné úrokové sazby, další oslabení kurzu nebo nástroje typu funding-for-lending po vzoru Bank of England. Teoreticky by se o rozdávání hotovosti dalo uvažovat v případě pasti likvidity, kdy by selhaly všechny ostatní nástroje měnové politiky (nicméně fiskální politika by v takové situaci byla efektivnější). Pokud však ekonomika roste docela svižným tempem a jádrová inflace zvolna míří vzhůru, není nutné zabíhat s měnovou politiku k extrémním řešením, jako je rozdávání hotovosti.

Reflex 47/2015
V zítřejším tištěném Reflexu si přečtěte druhou část ankety. V té stejní ekonomové hodnotí dva roky intervenčního režimu.



Klíčová slova: singerklausčnbkoruna



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama