Jak otec přišel o syna. Impotentní úřady v České republice nechrání práva otců | Reflex.cz
reklama
nahoru

Jak otec přišel o syna. Impotentní úřady v České republice nechrání práva otců

Jiří X. Doležal 29. ledna 2013 • 06:00
Jak otec přišel o syna. Impotentní úřady v České republice nechrání práva otců
impotentní úřady v České republice nechrání práva otců
• foto: 
Stanislav Krupař

Po několikaměsíční přestávce vstupuje náš seriál o problematice mužství do své druhé části. Za nejzásadnější narušení mužské role a mužských práv lze v naší zemi považovat porozchodové spory o děti. Práva otců u nás nechrání nikdo. Když se hysterická matka rozhodne otci svého potomka jeho otcovskou roli upřít, nic ji nezastaví.

reklama

Na schůzku s panem Křížem jdu s jistými obavami. Vím v kostce, o čem je jeho příběh, a bojím se, že narazím na dalšího ze zlomených, zapruzelých a celkově ukřivděných mužů, kteří přišli o dítě. Jejich obvyklá ublíženost je sice celkem pochopitelná, ale dost protivná.

 

Když pan Kříž začne povídat, po pár minutách vidím, že mezi ukřivděnce nepatří. Vypráví střízlivě, bez emocí a sem tam udělá na adresu našich úřadů i vtipnou narážku, z níž však mrazí. Dokázal se se svou ztrátou vyrovnat. Přesto lze bez jakéhokoliv přehánění konstatovat, že mu nejen jeho bývalá partnerka, ale především naše úřady a jejich neschopnost jednat vzaly syna.

 

OBVYKLÝ ZAČÁTEK ...

Pan Kříž se se svou manželkou dostali krátce po narození syna v červnu 1991 do sporu, jenž vyústil v rozvod. Jak je u nás zvykem, paní Křížová se rozhodla svému manželovi pomstít a připravit ho o syna. Spory o dítě po rozchodu jejich rodičů mají v České republice zcela jasný genderový stereotyp. Existují – spíše výjimečně – případy, kdy oba rodiče mají tolik rozumu, aby si své partnerské spory nevyřizovali přes dítě. Mnohem častější je ale válka bývalých partnerů a pak genderově specifická odpověď na tento spor.

 

Psychicky nezralí muži obvykle svou nenávist k bývalé partnerce dávají najevo prostě tím, že na svého potomka neplatí alimenty. Upozorňuji, že v případě, který zde popisuji, k tomu nedošlo. Nicméně tento postup je u řady českých mužů poměrně častý. Když k němu sáhnou, soudy neplacení výživného bez milosti potrestají. Je to samozřejmě správné, výživné není nějakou prémií pro bývalého partnera. Výživné jsou peníze na živobytí pro dítě. Proto jeho neplacení soudy hlídají a penalizují tresty „natvrdo“. Mužů, kteří neplatili alimenty, byly až do amnestie Václava Klause plné kriminály.

 

Psychicky nezralé ženy si spory s bývalým partnerem řeší jiným způsobem. Prostě otce zbaví otcovských práv, zabrání mu stýkat se se svým potomkem, a pokud možno ještě dítě, když ho mají ve své péči, proti bývalému partnerovi popudí. Říkáme tomu „syndrom zavrženého rodiče“ a celá věc se projevuje tak, že dítě je matkou natolik vystrašené a naočkované nenávistí k otci, že jej hystericky odmítá a bojí se ho. Je samozřejmé, že podobná „výchova“ nechává na dítěti doživotní psychické stopy. Dítě štvané proti svému otci má naočkovanou hrůzu z táty a je permanentně stresováno hrozbou svěření do péče otci, vyhnání k otci a všemi děsy, jež si matka vymyslela a které dítě podle její manipulace od otce očekává. Popouzení proti rodiči je psychology chápáno jako týrání dítěte a má zásadně negativní dopady na jeho duševní zdraví. První, výše popsaný dopad je permanentní strach z otce a nejistota, strach z budoucnosti, v němž dítě žije. Druhá nevratná škoda, kterou dítě utrpí, je růst v nekompletní rodině, bez otcovské role a autority. Matky popouzející potomky jsou natolik poznamenané svou privátní válkou proti bývalému partnerovi, že si obvykle nového partnera, jenž by při výchově dítěte zastoupil biologického otce, nenajdou.

 

MAŘENKA A TYKADLA

Návrh na úpravu styku se synem podal pan Kříž chvíli po tom, co se jeho potomek narodil. Z komunikace s partnerkou mu bylo jasné, že bez úředního rozhodnutí to nepůjde. Soudům trvalo tři roky (do roku 1994), než rozhodly. Z hlediska zdravého rozumu rozhodly velmi diskutabilně a kontroverzně. Dovolily panu Křížovi, aby svého syna vídal třináctkrát ročně, pokaždé tři hodiny. „To rozhodnutí nebylo k ničemu,“ říká pan Kříž. „Syna jsem nikdy neviděl. Bývalá manželka se tak rozhodla a soudy jí pomohly k tomu, že jsem s ním skutečně nebyl. Vůbec ho neznám.“ Téměř deset let matka syna nevydala. Navíc v něm vypěstovala tak silný syndrom zavrženého rodiče, tak silnou nenávist k nikdy neviděnému otci, že chlapec plakal už při náznaku, že by mohl jít k tátovi.

 

 

Vnímavý čtenář si jistě povšiml, že v causách týkajících se sporů o děti zásadně neuvádíme pravá jména ani fotky, ale v tomto příběhu je všechno reálné. Onomu „dítěti“, o němž je v článku řeč, je dnes už jedenadvacet let. Po celou dobu jeho nezletilosti, tedy osmnáct let, nebyly naše úřady schopny zajistit, aby jeho otec směl vykonávat svá otcovská práva, syna vídat, trávit s ním čas, vychovávat ho a formovat jeho osobnost.

 

V českých zákonech existuje trestný čin nazývaný policejním žargonem Mařenka, řečí paragrafů to pak je „maření úředního rozhodnutí“. Jak všichni čtenáři denního tisku vědí, je to čin, jehož se dopustil například tykadlový autobusák Smetana. Mařil rozhodnutí soudu a nenastoupil do vězení, když ho k tomu soud vyzval. Celá republika ví, že pan Smetana kvůli tomu nakonec seděl. V poslední Klausově amnestii byla amnestována celá řada lidí, kteří za Mařenku normálně byli v kriminále – a nemuselo jít jen o nenastoupení do vězení. Za maření se u nás zavírá, i když jde třeba o to, že někdo sedl za volant auta po soudním zákazu řízení.

 

Za porušení zákazu řízení nebo nenastoupení do vězení se v ČR celkem běžně zavírá natvrdo a nelze se tomu divit. Nerespektování soudního rozhodnutí ohrožuje samotnou autoritu státní moci a nelze je v demokratické společnosti tolerovat. Nahlodává samu podstatu demokracie, rovnost podmínek před zákonem pro všechny. Stát se dokáže vyrovnat s přestupci, kteří řídí bez řidičáku nebo nenastoupí do vězení. Když ale matka dítěte odmítne na soudem nařízené návštěvy svěřovat dítě otci, stát si s tím poradit neumí. Zde je poměrně trapný výčet pokusů státu přimět bývalou partnerku pana Kříže respektovat soudní rozhodnutí.

 

TRAPNÁ HISTORIE STÁTNÍ IMPOTENCE

– 24. března 1995 obvodní soud pro Prahu 10 vyzval paní Křížovou, aby se podrobila rozhodnutí soudu ve věci vydávání dítěte otci, jinak jí hrozí pokuta.

– 30. listopadu 1995 uložil soud bývalé manželce pana Kříže pokutu ve výši 2600 Kč za maření práva otce na styk s dítětem.

– 17. dubna 1996 městský soud pokutu zvýšil na 4400 Kč.

– 4. prosince 1997 byla paní Křížové uložena pokuta ve výši 30 550 Kč. Tuto pokutu potvrdil městský soud 31. července 1998.

– 3. května 2001 uložil paní Křížové soud pokuty za maření rozhodnutí v celkové výši 102 000 Kč.

– 15. října 2001 krajský soud v Praze pokuty zrušil a vrátil soudu první instance k novému projednání.

– 31. května 2004 uložil paní Křížové okresní soud pokutu ve výši 40 000 Kč, vyzval ji, aby plnila soudní rozhodnutí a podrobila se terapii.

– 9. září 2004 krajský soud snížil pokutu pro paní Křížovou na 30 000 Kč.

– 20. června 1997 uznal soud paní Křížovou vinnou z trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí. Přestože za tento trestný čin se obvykle v ČR ukládá nepodmíněný trest odnětí svobody, jinak též kriminál, dostala paní Křížová jen tři měsíce podmínku.

– 20. března 1998 městský soud tento rozsudek změnil a paní Křížovou odsoudil k mírnějšímu trestu, k pokutě 5000 Kč.

– 3. listopadu 1999 byla paní Křížová opět soudem shledána vinnou z maření soudního rozhodnutí a odsouzena k trestu podmíněného odnětí svobody na deset měsíců. Opět v situaci, kdy jiní přestupci zákona, jiní „mařiči“, dostanou kriminál natvrdo.

– 8. března 2000 byl tento rozsudek odvolacím soudem zrušen.

– 25. června 2001 byla paní Křížová opět soudem shledána vinnou z maření úředního rozhodnutí. Byl jí uložen trest deseti měsíců odnětí svobody podmíněně a soud jí nařídil podrobit se psychoterapii.

– 15. ledna 2002 byl tento rozsudek zrušen.

– 31. března 2003 uznal obvodní soud pro Prahu 10 paní Křížovou opět vinnou mařením úředního rozhodnutí a dostala podmínku osmnáct měsíců. Soud ji sice výslovně označil za „speciálního recidivistu“, přesto dostala jen podmínku. Muž by v podobném případě, jak ukazují desítky jiných případů, šel bez diskuse sedět.

 

RADA EVROPY

V srpnu 2003 podal pan Kříž stížnost Radě Evropy, konkrétně Evropskému soudu pro lidská práva. Bylo to v době, kdy už marně čekal na syna více než stotřicetkrát. Pan Kříž se totiž – celá ta léta – bez úspěchu pokoušel syna alespoň na jedno odpoledne získat. Viděli se za celá léta jednou, v roce 2001 ve specializovaném centru, kde chlapec plně propadl panice a strachu z otce, jehož nikdy předtím neviděl.

 

 

Z rozsudku Evropského soudu: „Soud se domnívá, že neuskutečnění stěžovatelova práva na styk je třeba přičítat zejména trvalému odporu matky, které soudy de facto trpěly … Vnitrostátní soudy v daném případě dovolily, aby byl předmětný spor vyřešen pouhým plynutím času … K porušení článku 8 Úmluvy o lidských právech z důvodu nevykonání stěžovatelova práva na styk došlo. Proto soud přiznává na spravedlivém základě stěžovateli z tohoto titulu částku 10 000 eur.“

 

Pan Kříž se hořce zasměje. „Takže jsem měl rozsudek, měl jsem čtvrt miliónu, a syna jsem přesto neměl. České úřady nebyly schopny ani po rozsudku ze Štrasburku mou bývalou ženu přimět k tomu, aby mi syna někdy vydala. Schovávala se před soudy, věc byla odkládána, až bylo najednou synovi osmnáct a nebylo co řešit.“ Přesně jak konstatoval Evropský soud – české úřady nechaly věc vyřešit plynutím času. Neboli vyhnít. Jeden otec byl navždy připraven o syna. Jeden syn – a to je ještě o poznání horší – vyrostl bez otce a v takovém vsugerovaném strachu z něj, že jej to zneurotizovalo možná na celý zbytek života. „Pachatelka“ zůstala nepotrestána, přestože svým chováním celoživotně poškodila vlastní dítě. A české úřady na to celou dobu se založenýma rukama koukaly v úplné nemohoucnosti z našich daní placených impotentů.

 

V oblasti dodržování lidských práv mužů, jimž matky jejich dětí odpírají možnost vídat a vychovávat je, není Česká republika právním státem. Otcové soudící se o právo vídat své potomky jsou v České republice opakovaně a téměř systematicky diskriminováni. Můžeme polemizovat o tom, nakolik se na jevu podílí silná feminizace českého soudnictví a sociálních služeb či jiné faktory. Jsme však povinni tento stav neprodleně začít měnit. Dítě, které vyrůstá z rozhodnutí hysterické matky bez otce, ponese následky její psychopatologie po celý život – a úřady musí ty bezbranné děti chránit. Třeba proti vlastním matkám.

 

Jiří X. Doležal


Klíčová slova: rxrxjirixdolezal



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama