Měla by se udělat revoluce, řekl před lety Reflexu legendární architekt Oscar Niemeyer. Zemřel ve věku 104 let | Reflex.cz
reklama
nahoru

Měla by se udělat revoluce, řekl před lety Reflexu legendární architekt Oscar Niemeyer. Zemřel ve věku 104 let

PETR VOLF6. prosince 2012 • 12:43
Měla by se udělat revoluce, řekl před lety Reflexu legendární architekt Oscar Niemeyer. Zemřel ve věku 104 let
foto: Profimedia.cz

Ve věku 104 let zemřel ve středu v Brazílii legendární architekt Oscar Niemeyer, autor koncepce hlavního města země Brasília. V roce 2006 s ním udělal rozhovor pro Reflex Petr Volf. Nabízíme vám ho k přečtení.

reklama

 

Setkání s architektem Oscarem Niemeyerem proběhlo až poté, co jsme se vrátili z Brasílie. Přijal nás ve studiu, jež se nachází v Rio de Janeiru, ve dvanáctém poschodí budovy s výhledem na Atlantik (Avenida Atlântica 3940).

 

Stěny jednoduše zařízené kanceláře zdobí umělcovy kresby vedené s příznačně jistou a elegantní linkou, ale také malby, na stole jsou modely projektů. Rozhovor probíhal v portugalštině, na což nás jeho tajemnice předem upozornila.

 

Muž malé postavy a velkých činů i postojů, pořád se hrdě hlásí ke komunistické ideologii. Roky se nedají zastavit, jsou vepsány do jeho tváře, která jen v hrubých rysech připomíná podobu z padesátých a šedesátých let, kdy byl nejvíce fotografován.

 

Během interview v knihovně si však ani jednou nevybral „oddechový čas“, byl plně soustředěn na své odpovědi.

 

Jak se máte, pane profesore?

Pracuju. Hodně pracuju. V současnosti mám rozdělanou řadu projektů v Brazílii i ve světě. Některé se už stavějí, jiné teprve čekají na realizaci. Vždycky ovšem říkám, že život je důležitější než architektura a že to vůbec ze všeho nejpodstatnější je lidská touha měnit svět. Život nás vede od jedné situace ke druhé a je na nás, jak se s nimi vyrovnáme. Svým přátelům říkám, že nejlepší je mít po svém boku ženu –- a potom ať se děje vůle boží.

 

Kolik hodin denně pracujete?

Tady, ve svém studiu, trávím většinu času. Každý den přicházím v devět ráno, zůstávám až do večera, do desáté hodiny. Doma jenom přespávám. Ale jak říkám, práce není všechno. Stačí se podívat na nebe a hned pochopíme, jak jsme malí a bezvýznamní. Proto si nechávám hodně času na čtení a přemýšlení, abych nebyl uzavřený jenom v architektuře a problémech s ní spojených. Snažím se pochopit tento fantastický svět, v němž žijeme. Každý architekt by měl co nejvíce číst, vzdělávat se a zajímat o nejrůznější obory lidské činnosti. Proto se podílím na kampani probíhající na vysokých školách, jež umožňuje studentům architektury účastnit se přednášek o literatuře nebo o filozofických otázkách týkajících se lidské existence. Ostatně v mém studiu probíhá každé úterý kurs filozofie, v němž diskutujeme o životě, člověku, vesmíru. Čím dál víc mě zajímá právě vesmír, to, že jsme na kraji Galaxie … je tak těžké tomu porozumět.

 

 

Spoléháte se v architektonické tvorbě pořád, i v tak vysokém věku, především na sebe?

Mám za to, že architektura je velmi osobní záležitost, a proto se ji pořád snažím dělat co nejvíce sám. Až když už všechno nakreslím a projekt mám vlastně hotov, potom ho předám svým přátelům, kteří ho rozvedou do všech potřebných podrobností, podle nichž už se dá stavba provádět. Ale celou dobu jsem s nimi v úzkém kontaktu. Je to oboustranně výhodné. Znamená to jednak to, že se rozdělím o svůj plat a pomůžu svým kolegům, jednak si můžu promýšlet jiné věci.

 

S kolika architekty spolupracujete?

Je jich deset. Navštěvují mě tady, na Copacabaně, ale mají vlastní prostory na Botafogu.

 

Máte nějaké své oblíbené architekty?

Respektoval jsem Miese van der Rohe, obdivoval jsem se Gaudího imaginaci, nicméně jdu svou cestou. Každý by měl dělat to, co má rád, a co nejlépe, jak umí. To je základní princip, podle něhož jsem se vždycky řídil.

 

V mládí jste spolupracoval s Le Corbusierem. Měl na vás přímý vliv?

Pracoval jsem s ním před válkou v Rio de Janeiru na budově ministerstva školství a zdravotnictví, ale jeho styl nenásleduji. Jeho urbanistické plány se nikdy nepoužívaly a připadá mi, že některé projekty dělal schválně tak, aby byly skandalizovány.

 

Jak dlouho vám trvá, než přijdete na prvotní myšlenku, která rozhodne o tom, do jaké vizuální podoby se bude projekt ubírat?

Je to různé. Někdy mám jasno během pouhých několika dnů. Jindy mi to trvá déle, třeba když zjistím, že se mi do návrhu nepodařilo dostat žádnou novou myšlenku. Potom ho znovu podrobně zkoumám a snažím se ho vylepšit nebo začnu úplně znovu. Na mé architektuře není nic zvláštního, ale chci, aby přinášela nezvyklé a nečekané myšlenky. Architektura musí být založena na překvapivém nápadu.

 

Jakou tužku při skicování používáte?

Je mi jedno, jakou tužku mám v ruce. Všechno důležité je v hlavě.

 

Projektujete různé stavby ve světě: navštěvujete je, než se dáte do kreslení?

Je možné udělat dobrý projekt, aniž byste se hnul z místa, pokud máte schopnost cítit realitu.

 

 

Jaké vlastnosti by měl mít architekt?

Měl by být skromný. Skromnost je vlastnost, jíž si nejenom u architektů, ale u lidí obecně cením více než jiných. Ale opravdovou skromnost, ne pózu pro získání popularity … Tou další je pokora. Měli bychom být pokorní, protože jsme příliš nepatrní na to, abychom si vyskakovali.

 

Před více než padesáti lety začínalo budování Brasílie, nového brazilského hlavního města, které se stalo vaším klíčovým dílem. Co se vám vybaví, když si na tu dobu vzpomenete?

Dobrodružství. Bylo to jedno velké dobrodružství.

 

Neměl jste obavy, jestli lze zvládnout návrh tak rozmanitých typů staveb –- od parlamentu přes muzea, divadla, pomníky až po kostel a katedrálu?

Šlo o úkol, jaký se nedal odmítnout. Nešlo couvnout. Ocitli jsme se na místě, kde nic nebylo, dostali jsme se na konec světa. Na strach nebyl žádný čas! Pochybnosti šly stranou, měli jsme obrovskou chuť to dokázat. Muselo se jenom tvrdě, a hlavně rychle pracovat. Všichni. Architekti, dělníci. Jsem rád, že jsme na všechny problémy, s nimiž se před námi nikdo nemusel v takové míře potýkat, a které se proto ani nedaly předvídat, dokázali reagovat. Musíte si uvědomit, že se některé stavby v té rychlosti realizovaly takřka bez projektu, hodně věcí se domýšlelo až při jejich provádění.

 

Brasília je podle spousty odborníků kultovní místo moderní architektury, jiní je zase považují za omyl.

Nezáleží mi na tom, jestli se někomu líbí, nebo nelíbí. Uklidňuje mě skutečnost, že toto město vzniklo, že v něm mohou žít lidé a jiní ho zase navštěvovat. Ať je to, jak chce: nikdo nemůže říct, že takové město – nebo jemu podobné – někde viděl.

 

Neuvažoval jste, že byste v Brasílii žil?

Pocházím z Rio de Janeira a život v něm se mi líbí. Ale když se zeptáte obyvatel Brasílie, jestli by se z ní chtěli odstěhovat, řeknou vám, že ne.

 

Brazílie je země mimo jiné proslulá výbornými fotbalisty. Navrhoval jste někdy fotbalový stadión?

Zúčastnil jsem se kupříkladu soutěže na Maracañá, dostal se do finále, ale nesplnil jsem podmínky, takže jsem byl diskvalifikován.

 

Stadión Maracañá se stal jedním z nejslavnějších na světě. Nemrzí vás, že jste přišel o možnost jej postavit?

Z odstupu času vidím, že to dopadlo dobře, protože konkurenční projekt, který vyhrál, byl lepší. Já jsem umístil tribuny na jednu stranu, kam nesvítí slunce, ale nyní vidím, že je vhodnější, když jsou rozloženy rovnoměrně po celém obvodu. Je to přece radost, vidět fanoušky, jak se radují naproti vám, a komunikovat s nimi.

 

Fidel Castro říká: „Já a Oscar Niemeyer jsme poslední dva opravdoví komunisté.“ Proč stále trváte na této ideologii, když v Evropě selhala?

Narodil jsem se v katolické rodině, dokonce jsme měli doma na stěně obraz papeže. Ale když jsem začal poznávat život, pochopil jsem, že nemohu věřit v Boha, protože svět je příliš perverzní, nespravedlivý. Proto jsem vstoupil po válce do komunistické strany. Dnes, po tolika letech, jsem došel k poznání, že by se měla udělat revoluce. To je to nejlepší řešení. Myslím si, že Bush je idiot. Lupič jako každý jiný, který vyhrožuje celému světu i Jižní Americe. Cítím, že vlna odporu proti Bushovi se ve světě rozšiřuje, ve Francii se proti němu demonstruje. Komunisté v Brazílii chtějí následovat Huga Cháveze ve Venezuele. Chávez mi připadá jako dobrý chlap. S potěšením sleduji, že národy v Latinské Americe směřují k vládám, jež jsou více zaměřené na lid.


Jak to podle vás ve vaší zemi dopadne?

Těžko soudit, co se stane, ale vím, že lidé v Brazílii jdou raději na pláž nebo na fotbal, než aby demonstrovali v ulicích. Nic proti tomu – ale nic to neřeší. Pravdou je, že jestli něco Brazilci opravdu umějí, tak je to hrát fotbal.


Máte ještě nějaký architektonický sen?

O ničem už nesním. Měl jsem příležitost využít svůj život. Věnuji se architektuře a pořád mě baví. Myslím, že se nemám za co stydět, můžu se s klidným svědomím podívat na to, co jsem udělal. Často ale vzpomínám na minulost, na to, jak jsem řešil různé problémy. Před očima mám velké oblouky a kopule, které jsou pro mě základními architektonickými složkami. Nevymyslel jsem si je, byly tady odjakživa, ale jsou tak bohaté a pořád inspirativní, že je jenom následuji a snažím se je uplatnit v nových formách.

 

Oscar Niemeyer (celým jménem Oscar Ribeiro Almeida de Niemeyer Soares) se narodil 15. prosince 1907 v Rio de Janeiru. Považuje se za typického Brazilce, tedy za míšence – jeho předkové jsou portugalského, arabského a židovsko-německého původu. Když mu bylo jedenadvacet let, oženil se s Anittou Baldovou, dcerou italských přistěhovalců. Od roku 1930 do roku 1934 studoval architekturu na Škole výtvarných umění v Rio de Janeiru. V roce 1936 začíná spolupracovat s architektem Lúciem Costou, starším o pět let, vůdčí osobností nové brazilské architektury. Výsledkem byla budova ministerstva školství a zdravotnictví v Rio de Janeiru (1937 až 1943), první moderní stavba v zemi, jež vznikala za podpory Le Corbusiera. Od čtyřicátých let působil v Belu Horizonte, kde byl tehdy starostou Juscelino Kubitschek a kde vytvořil řadu budov kolem jezera Pampulha. Na sklonku padesátých let projektoval většinu staveb v novém hlavním městě Brasília. Od poloviny šesté dekády, po vojenském převratu, žil převážně v exilu, ve Francii, svou kancelář měl v Paříži na Elysejských polích. Mimo jiné zde navrhl sídlo Francouzské komunistické strany (1967), administrativní budovu firmy Renault (1969), dále projektoval budovu milánského nakladatelství Mondadori (1968), univerzitu v Alžíru (1969). Z pozdějších realizací vyniká Muzeum současného umění v Niterói u Rio de Janeira (1993), jež je podle World Architecture Magazinu jednou z deseti nejlepších staveb devadesátých let. Oscar Niemeyer je od roku 1970 nositelem Zlaté medaile Amerického institutu architektury, od roku 1988 Pritzkerovy ceny, která je obdobou Nobelovy ceny v architektuře. V roce 1998 mu byla udělena Zlatá medaile RIBA (Royal Institute of British Architects).

 



Klíčová slova: rxrxpetrvolf



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama