Jana Bobošíková: Já a chronická kandidovačka? Neříkejte mi tak! | Reflex.cz
reklama
nahoru

Jana Bobošíková: Já a chronická kandidovačka? Neříkejte mi tak!

Bohumil Pečinka, Miroslav Cvrček27. srpna 2012 • 06:00
Jana Bobošíková: Já a chronická kandidovačka? Neříkejte mi tak!
Jana Bobošíková
• foto: 
Nguyen Phuong Thao

Prostorné apartmá ve 24. patře pražského hotelu Corinthia Towers, kde sídlí volební štáb Jany Bobošíkové, bylo stejně impozantní jako její krátké růžové šatičky a fialový motýlek na stříbrném mobilu obklopeném zářícími šperky. Prezidentská kandidátka pomalu nastartovala několik svých burácejících motorů, při jejichž zvuku má člověk jediné přání: nohy na ramena a pryč.

reklama

„Já a chronická kandidovačka? Tak tento výrok si, pánové, zapíšu a dám na svůj web,“ zareagovala dramatickým hlasem, když jsme jí představili okruhy témat a naznačili, jak na některé lidi působí její apetyt účastnit se všemožných voleb a výběrových řízení.

 

V novém čísle Reflexu pak uviděla fotku svého prezidentského protikandidáta. „Jak to, že je pan Dlouhý v exteriéru, zatímco já měla být focena doma?“ obořila se na nás výhrůžným tónem mohutné středoškolské ruštinářky a vzduchem létala slova o diskriminaci a nerovných podmínkách. Než se to s fotoprodukční vyjasnilo, byli jsme pár minut na lavici hanby a čekali poznámku v žákovské. „Tak jste o tom focení skutečně nevěděli,“ řekla poprvé smířlivě, vypnula mobil a rozhovor mohl začít.

 

Paní Bobošíková, proč vlastně v posledních osmi letech kandidujete na každou veřejnou funkci? Necítíte se zvláštně?

Ne. Za prvé nekandiduji na úplně každou veřejnou funkci a za druhé, pánové, já jsem založila politickou stranu Suverenita právě proto, abych se účastnila veřejného života. Už jste viděli fotbalový tým, který by nehrál své zápasy?

 

Přece jen, rozsah těch funkcí od ředitele České televize přes europoslance, poslance až po senátora a prezidenta republiky je poměrně široký. Máte pocit, že jste pro veřejné funkce osudově vyvolená?

Vyvolená se rozhodně necítím. Uvědomte si, že o mém zvolení rozhodují lidé, ne já. Když dovolíte, tak jen využívám demokratického mechanismu, který mi umožňuje naprosto svobodně kandidovat. Stejně jako vám.

 

Jak hodnotíte, že vás voliči sy­stematicky odmítají?

Myslíte, že je to systematické? Když se dívám na různé volební kampaně, mám spíš pocit, že je to nahodilé. Je to naopak: lidé spíš systematicky neustále volí ty, kteří jim nevyhovují. Ano, odmítají mě, ale nevím, jestli systematicky.

 

Proč tedy lidé systematicky volí ty, kteří jim nevyhovují?

Ve volební kampani jim vyhovují, ale hned po ní jsou nuceni platit svým chlebodárcům, kteří jim na kampaň dali. Následně začnou dělat zcela jiné věci, než slibovali. Pokud se nemýlím, například současná vláda nikdy nemluvila o zvyšování daní, a přece je zvyšuje. Nálepkujte si mě, jak chcete, třeba chronická kandidovačka. Pokud ale najdete má vystoupení tři nebo pět let stará, uvidíte, že to, co říkám, se liší jen v detailech.

 

Jak jste prožívala vaši poslední volební porážku v senátních volbách na Praze 10 nebo na Kladně? Nebylo pro vás přece jen trochu potupné nedostat se ani do druhého kola?

Žádnou porážku nevnímám jako potupnou.

 

Přibližte nám svoje psychologické nastavení v takových situacích.

Vždycky jdu do boje s otevřeným hledím, nemám za sebou žádné finanční skupiny, žádné agentury, jež se zabývají špehováním osob nebo průzkumy veřejného mínění. Sama dopředu vím, že v některých volbách neuspěji, přes­to mi to za to stojí.

 

Proč?

Vždycky se raduji z toho, jaký je rozdíl mezi tím, co si opravdu myslí občané a co jim dopředu oktrojují lobbisté, někteří novináři a agentury pro výzkum veřejného mínění. Například ve volbách v roce 2010 měla Suverenita v drtivé většině průzkumů nulu, nedostala se ani do jedné předvolební debaty a její reálný výsledek byl nakonec 3,7 procenta. Takže setkávání s lidmi, vysvětlování programu mi za to stojí.

 

V posledních volbách do Evropského parlamentu vám unikl mandát jen o několik desetin procenta. Tehdy se ukázalo, že vaše hlavní voličská bašta je v bývalé sudetské oblasti severozápadních Čech. Uvažovala jste, že byste se orientovala na tuto oblast, třeba tam kandidovala na hejtmanku?

Ne. Zodpovědnost lídra je kandidovat v nejlidnatějším kraji, což je Moravskoslezský kraj. Pokud budu kandidovat ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2014, budu opět tam. Neuvažuji o tom, že bych se přesídlovala do kraje, kde jsme měli lepší výsledek.

 

Co o vás vypověděly výsledky posledních dvou voleb?

Navzdory mediální masáži mám stále potenciál oslovit lidi. Ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2009 pro mě hlasovalo 100 tisíc lidí, o rok později ve sněmovních volbách 197 tisíc. To hovořím o reálných živých lidech, ne o nějakých průzkumech veřejného mínění. V roce 2010 jsme porazili parlamentní zelené, kteří byli na každém rohu a měli přístup do sdělovacích prostředků. K nám se veřejnoprávní televize zachovala tak, že jsme ani v živém vstupu po volbách nesměli poděkovat voličům. To jsou pro mě vypovídající fakta. Proto také pořád vytrvale jdeme dopředu. Někdo tvrdí, že jsem chronická kandidovačka, ale my tomu říkáme politická cesta a způsob, jak promlouvat do veřejného života.

 

Přesto se znovu zeptáme: Co vás pudí usilovat o veřejné funkce?

Řeknu to jinak. Československo byla země, za niž lidé umírali. Za jejíž suverenitu neváhali položit životy nebo cedit krev. Ve mně se všechno bouří, když vidím, s jakou samozřejmostí rozpouštějí někteří politici českou státnost, s jakou samozřejmostí rozpouštějí bohatství vytvořené jejich předky, s jakou samozřejmostí ničí školství, zdravotnictví, to, co tady bylo vybudováno. Myslím, že některé věci bychom já i lidé ze Suverenity dokázali dělat lépe. A nevyužívám k tomu pouličních shromáždění a výzev typu Holešovská výzva, ale normálního demokratického systému. Suverenita je zastáncem parlamentní demokracie. Stojí nám za to o Českou republiku, její státnost, historii a budoucnost bojovat, a proto se angažujeme. To nás žene. Vedle toho žijeme své občanské životy ve svých firmách a zaměstnáních jako každý normální člověk. Nežijeme z veřejných peněz.

 

Čím se živíte?

Zabývám se marketingem v našich rodinných firmách.

 

Co to obnáší?

Máme několik zahraničních zastoupení pro chemické a kosmetické produkty, dále podnikáme v Rusku a na Ukrajině. Takže zajišťuji veletrhy, reklamy, jednám s odběrateli a tak dále. Prostě to, co dělá marketingový ředitel.

 

Není to věčné kandidování také druh marketingu?

Ne, vůbec ne.

 

Ale ta frekvence tomu trochu napovídá.

A co by mi to přinášelo?

 

Zviditelnění ve veřejném prostoru?

Jaké zviditelnění? Do televize nesmím, tam jsem byla naposledy v Hyde Parku před volbami v roce 2010. Ačkoliv tam od té doby byli pánové Liškové, Machové, Bělo­brádkové, já tam nesmím. V Událostech, komentářích jsem také léta nebyla, u pana Moravce jsem také léta nebyla. Nevím, co by mi to přinášelo. Myslíte, že je to exhibicionismus, jezdit Bobobusem od města k městu, hovořit s lidmi a sem tam si při tom nechat vynadat? Myslíte, že za tím vším je exhibicionismus, bez něhož bych nemohla žít?

 

Bohumil Pečinka, Miroslav Cvrček




Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama