Těžit, nebo netěžit? Kůrovec, nebo motorová pila? Libo Šumavu zelenou, či ještě zelenější? Přejete si ji víc do modra (fajn sjezdovka) nebo snad krapet oranžovou (kapitální kousek)? Ze všeho nejdůležitější je ale zatočit s těmi maniaky, kteří nám přírodu kazí. S kverulantskými aktivisty, kteří stejně ničemu nerozumí, nic kloudně neumí, jenom se někam přivázat a  zviditelnit se. Navíc mají styky se Západem a jsou odtud i placeni. Kdyby jich nebylo, už bychom bývali mohli být...

 

 

U Ptačího potoka, v jednom z nejcennějších, biologicky nejhodnotnějších území naší země, v unikátní podmáčené smrčině hodinku chůze od Modravy, už druhý týden řvou motorové pily. Správa národního parku Šumava vytáhla do války s kůrovcem a rozhodla se v tomto boji vytrvat, ať to stojí, co to stojí. Jenomže při tom narazila na škůdce o mnoho strašnějšího, nežli je lýkožrout smrkový. Proti kácení v jedinečném území ostře vystoupily tři desítky renomovaných vědců. Česká společnost ornitologická i další ochranářské spolky označují kácení za nezákonné a trvají na jeho okamžitém zastavení. A na Šumavu přijíždí lidé, kteří jsou odhodláni zabránit těžbě vlastním tělem (právě a jenom v té nejcennější zóně, protože každý přiznává, že v běžném hospodářském lese se s kůrovcem bojovat musí). Lidé, kterých se Václav Klaus podle vlastního vyjádření bojí více nežli al-Ka’idy.

 

„Už jsem se na to nemohla jen tak dívat, večer po zprávách jsem zavolala kamarádce, ta vzala ještě dceru a ráno jsme nasedly do auta. Na Modravu to od nás z Karlštejna není tak daleko“, líčí mi Renata Kleinová, proč se odhodlala - poprvé v životě - k účasti v přímé akci, v blokádě. A funguje při tom jako dokonalý drtič předsudků o ekologistických magorech.

 

Paní doktorka Kleinová, čtyřicátnice v bundě promočené šumavským deštěm, je povoláním chirurg a ve volném čase nadšená vysokohorská turistka. Mluví rozhořčeně a s trpkostí o devastaci šumavské přírody orgánem, který by ji sám měl chránit. Je plná odhodlání, neskrývá však pochybnosti. Jednoduchý klíč k vyřešení léta se táhnoucího šumavského problému nemá, ostatně vůbec nepůsobí jako příznivkyně jednoduchých řešení, kdy přes stromy není vidět les. „Víte, nechávat se honit policajty po lese v mém věku, je takové... trochu trapné“, říká ostýchavě. Pocit naštvanosti z arogance moci u ní ale jasně převládá. Nevím, co je v jejím případě správnější – hovořit o občanské neposlušnosti, nebo o občanské poslušnosti? Jestliže nadcházející soudní řízení prokáže, že kácení bylo nezákonné, pak je přece povinností každého občana této země takové činnosti zabránit. Kolik smrků však zůstane v době vynesení soudního rozhodnutí na Ptačím potoce ještě stát a jak velká část lesního ekosystému bude tou dobou už nevratně zdecimována?

 

 

Již dnes, kdy plánované kácení není ani v polovině, vznikají dvou tří hektarové holiny na místech, kde byla hnízdiště vzácného tetřeva a datlíka. Neprůchodná spoušť, díra, která odhalí prostní stěnu, takže první vichr, který se přižene, způsobí další paseku.

 

Scházíme údolím Modravského potoka a já se ptám paní  Kleinové, jestli se cítí jako extrémistka. Bez zaváhání mi odpoví: „Extrémismus je podle mě to, když lidé mlčí k věcem, které je štvou.“

 

Autor je fotoreportér Reflexu a absolvent Lesnické a dřevařské fakulty MZLU v Brně