Tomáš Feřtek: Psané reportáže zahynou | Reflex.cz
reklama
nahoru

Tomáš Feřtek: Psané reportáže zahynou

Kateřina Kadlecová1. dubna 2010 • 19:44
Tomáš Feřtek: Psané reportáže zahynou
foto: Tomáš Tesař

Právě jsme oslavili dvacáté narozeniny Reflexu. Někdejší šéf jeho reportérů TOMÁŠ FEŘTEK v rozhovoru vzpomíná na zrod časopisu, na sedmnáct let, které v redakci Reflexu strávil, a na své zelené ideály.

reklama

Jak redakce Reflexu vypadala, když jste se roku 1990 po několika měsících stal z externisty kmenovým autorem?

Přišel jsem až v druhé vlně, po otcích zakladatelích Josefu Klímovi, Petru Hájkovi a dalších asi sedmi lidech, kteří většinou převážně odešli z týdeníku Květy. Tehdy jsme měli redakci na Alšově nábřeží a fungovala docela standardně, ne jako v úplných začátcích na jaře v roce 1990, které byly divoké a připomínaly spíš skautskou bojovku. V době mého nástupu už existovalo reportérské oddělení a instituce vedoucího vydání, jen texty se odevzdávaly na papírech a na chodbách postávali grafici, kteří si malovali zlom ručně. A redaktorů bývalo snad dvakrát tolik než dnes.

Do jakého období kladete zlatou éru Reflexu?

Asi na samotný začátek, když byl šéfredaktorem Petr Hájek (současný vicekancléř a poradce prezidenta Klause, autor kontroverzní publikace Smrt ve středu; pozn. K. K.). V té době byl Reflex společenský fenomén, časopis nového typu, který byl na rozdíl od intelektuálního Respektu schopen oslovit střední proud. I když netuším, jaký jsme měli prodaný náklad – to jsem tehdy nevnímal jako podstatný parametr. Nákladem jsem se začal zabývat, až když se stal po Petru Hájkovi a Radku Bajgarovi šéfredaktorem Zdeněk Čech – tehdy to bylo kolem osmdesáti tisíc. Druhým obdobím vzmachu pak byl úsek zhruba v letech 1997 až 2003 za šéfredaktora Petra Bílka, který byl stejně jako současný šéfredaktor Pavel Šafr schopen využít silných stránek značky Reflex a něco k nim přidat. V případě Reflexu byl šéfredaktor vždy klíčovou, určující figurou časopisu a ten byl a je přesným odrazem jeho psychiky. V počátcích jste na stránkách dokonale viděli Petra Hájka s tou jeho zabejčeností a až histriónskou přepjatostí, ale i schopností přesně a nesmlouvavě pojmenovat zásadní jevy a témata. Bílkova doba pak byla časem intelektuální uvolněnosti, tehdy byl pan šéfredaktor založením liberál, který dával autorům až luxusní prostor, aby psali o tom, co je zajímalo. V redakci byla spousta lidí s různými názory ve spektru od levice po pravici, občas jsme se mezi sebou hádali. Ale když jsem teď třídil staré Reflexy (přiznám se, že do sběru), znovu jsem si uvědomil, jak byl Reflex schopen určovat důležitá témata a osoby. Kdo byl tehdy na obálce Reflexu jako objev, neznámý člověk, ten je dnes velmi často důležitou postavou. Například Petr Volf uměl z oblasti výtvarného umění vyhmátnout důležitého člověka a udělal s ním rozhovor.

Rozhovoru se jakožto žánru v českých médích stále daří. Nemáte však jako někdejší reportér pocit, že nám zaniká reportáž?

Ano, dlouhodobě to sleduji a myslím, že psané reportáže jako žánr v dohledné době zahynou. Převáží internetová a televizní žurnalistika. Nejsou tu dobré reportážní časopisy, na školách se psaní reportáže neučí, tak kde by se brali dobří reportéři?

Říkával jste, že žurnalistiku přestanete dělat, až nebude třeba chodit do terénu – tedy v okamžiku, kdy budeme všichni jen sedět u počítačů a de facto automaticky překládat texty z angličtiny. Byl to důvod, proč jste na podzim 2007 z Reflexu odešel?

Nebyl, ale je pravda, že dnes novináři všude sedí přikovaní k redakčním stolům, nejsou svobodní. Mně v Reflexu bavil právě ten výhodný poměr zajímavé práce a osobní svobody. Dříve reportéři sice neměli žádnou pracovní dobu, ale neměli ani volný čas.

Neodešel jste na podzim 2007 z Reflexu také kvůli omezení prostoru pro reportáž? Nebo kvůli hlasům tvrdícím, že po tištěných médiích bude brzy veta a všechny texty se přesunou na internet?

O soumraku tištěných médií se mluví už tak dlouho a přichází tak pozvolna, že jsem ho nebral v potaz. Ano, náklady klesají a primárně informační média už se na internet prakticky přesunula. Kupovat dnes tištěné deníky je nostalgická záležitost – když si potřebujete podložit hrnek s kafem. Já si noviny koupím málokdy, a když už, tak zjistím, že co v nich stojí, už dávno znám, a co neznám, to si přečtu o den dva později na internetu. U týdeníků ovšem smysl jejich existence vidím.

Čtete tedy ještě Reflex?

Ten si občas rád přečtu. Všechny tři týdeníky, které v našem segmentu stojí za pozornost, tedy Reflex, Respekt a Týden, v posledních dvou třech letech udělaly úkrok směrem k mainstreamu, k popu. Týden byl vždy mimo můj čtenářský záběr a dnes už nenajdu ani stopu něčeho, čeho bych se chytil. V Reflexu jsou pořád zajímavá témata, ale v jejich zpracování často převažuje gesto nad informací. Časopis je živější, barevnější než dřív, ale ve chvíli, kdy mají texty moc velká ramena a moc slabé nohy, mě nebaví. Požaduju od svého časopisu, aby byl subverzní, aby pomocí fakt zpochybňoval zavedené názory a schémata, ne aby mě, jako dnes Reflex, neustále v něčem utvrzoval. Převážně tedy čtu Respekt.

Ten referuje o zelených či ekologických tématech, o nichž jste vy sám často psal do Reflexu. Pro mě navždy zůstanete jedním z průkopníků zeleného myšlení a konání.

Na začátku 90. let bylo víc novinářů, kteří se zelenou tematikou zabývali. Já se od nich liším maximálně tak, že jsem u toho tématu vydržel nejdéle, což je dáno také tím, že mi Reflex dal pro ekologii velký prostor. Ostatní kolegové-novináři, kteří se o ni zajímali, buď skončili na místě, kde se jí věnovat nemohli, nebo jim šéfredaktor decentně sdělil, že o taková témata jako školství nebo životní prostředí nestojí. V Reflexu si ale lidé témata nosili sami, takže jsem si do jisté míry mohl určovat, o čem budu psát.

Proč vás zajímala právě zelená témata?

V osobním životě jsem byl vzorovým příslušníkem proudu, který pojmenovala na začátku 90. let socioložka Hana Librová v knize Pestří a zelení. Šlo o lidi, kteří se rozhodli pro dobrovolnou skromnost a buď se přesunuli na venkov, nebo se jinak snažili o nekonzumní život. Já jsem strávil konec 80. let v maringotce; pracoval jsem u Zemědělských staveb Benešov. Když si za totality chtěli lidé udržet určitou míru osobní svobody, buď myli výlohy, nebo dělali v kotelně či takzvaně u Vodních zdrojů a vrtali studny nebo na ně dohlíželi jako já. Když jsem totiž v šestaosmdesátém předčasně ukončil vysokou školu, češtinu a občanskou nauku na pedagogické fakultě, šel jsem nejprve pracovat do antikvariátu, abych se o knížkách něco dozvěděl – to tehdy na vysoké škole humanitního směru příliš možné nebylo. A pak hned na čtyři roky k Vodním zdrojům. Tam jsem si mohl dělat své a zároveň být venku . Tak jsem si vymyslel a zažil svůj životní model, který si do jisté míry držím až do dneška.

Stále dodržujete zelená pravidla? Jste vegetarián, recyklujete, nebo dokonce máte kořenovou čističku?

Popravdě řečeno, takhle ideologicky svůj život neposuzuji. Kořenová čistička v tom venkovském domě není, je napojený na kanalizaci. Recykluji, mám kompost, maso jím minimálně, protože mi moc nechutná. Hybridní auto nevlastním, to je dost bizarní výrobek, proti bio potravinám nic nemám, byť je považuju spíš za módní trend. Solární panely na střeše domku nejsou, protože je to docela nákladná záležitost, která navíc vyžaduje zásadní změnu systému vytápění. Ale když si člověk staví dům, není problém pořídit si nízkoenergetický. My Češi jsme v parametrech, jako je recyklace nebo zateplování, které se mimochodem v rozumném horizontu finančně zatím nevyplatí, v rámci Evropy v normě nebo dokonce lehce nadprůměrní. Když se ale podívám na lidi kolem zelených iniciativ, od okolí se až tolik neliší – nejezdí sice třeba na velké zahraniční dovolené a snaží se být skromní, ale většinou skončí u toho, že mají auto. Život na venkově a navíc s dětmi je bez něj skoro vyloučený. Pokud tedy jediným smyslem vašeho života není to, že nemáte auto.

Abyste z Jankova do práce v Praze dojížděl těch sedmdesát kilometrů ekologicky, jezdil jste vy, autor tří knižních průvodců pro pěší i cyklisty, autem na levnější a ekologičtější zemní plyn…

Vždycky jsem jezdil autem na plyn, to není nic neobvyklého. Takových lidí je spousta, především proto, že je to levnější. Přestěhovali jsme se z Prahy do Jankova asi před dvaceti lety a nějakou dobu jsme auto neměli, ovšem zjistili jsme, že to bez něj nejde – jako reportér jsem musel užívat auto denně, takže jsme si pořídili formana na plyn.

Už roku 1992 jste si z Reflexu na pár měsíců odskočil k přípravám spuštění vysílání televize Nova, na podzim roku 2007 jste tam odešel definitivně. Jako kreativní producent se podílíte například na seriálu Kriminálka Anděl.

Vlastně nepracuju na Nově, ale v samostatné produkční společnosti vlastněné rovněž CME. Většinu času trávím právě tou kriminálkou a okrajově spolupracuji s producentkou, která pracuje na žánru odvozeném od dokumentu, takzvaném docusoapu. Ten se natáčí jako dokument, tedy snímáte realitu, kterou neovlivňujete, ale stříháte ho jako seriál, po příběhových linkách. Tento žánr se v evropských televizích používá léta a my jsme teď natočili první tři české, budou se vysílat na podzim. Život na vlásku popisuje příběhy pacientů a lékařů z IKEM u, Zlatí hoši jsou o hokejové přípravce malých kluků na Slavii. Také dělám dramaturga nebo čtu filmové scénáře a píšu na ně posudky.

Dnes jste spojován s Novou, a přitom jste kdysi tvrdil, že doma nemáte televizi a že se na ni vaše děti nekoukají…

Mám pocit, že dnešní -náctiletí se na televizi moc nekoukají. A já vlastně taky ne. V tom mimopražském domě televize není, v pražském bytě sice ano, ale rok a půl jsem ji nepustil. Pokud mě nějaký televizní pořad zajímá, přehrávám si ho na internetu tehdy, kdy mám čas. Proč jsem začal pracovat v televizi, ačkoli mi televizní žurnalistika dodnes není blízká, je jasné. Celý život jsem se zabýval texty, literaturou, a po skoro patnáctiletém redigování žurnalistických textů v Reflexu jsem se musel rozhodnout, jestli budu dál dělat něco, co mám zautomatizované, nebo jestli se naučím něco nového.

Nevnímáte to jako svého druhu morální rozpor? Nesledujete televizi , načež v ní začnete pracovat, navíc na Nově…

Na tohle se mě samozřejmě ptala spousta lidí. Televizi jakožto přístroj vysílající podle určitého schématu pořád považuji za velmi problematický nástroj, mezi Novou a Českou televizí v tomhle ohledu nevidím velký rozdíl. Problém je jinde. Nova je úspěšnou televizí, proto se musí zaměřovat na mainstream – není legrace přesvědčit 50 % diváků, aby se dívali na jeden pořad. A jít do oddělení vývoje, tehdy ještě na Nově, jsem bral jako vynikající příležitost – kdybych šel jako dramaturg do ČT, dělal bych jeden pořad, pravděpodobně nějak odvozený od novinářské práce. Zatímco tady jsem se ocitl v průsečíku mnoha různých pořadů, hodně se tam toho dá naučit, je to lepší než jakákoli vysoká škola. Navíc pracuju po boku lidí, které znám, mimo jiné i z Reflexu, a kterých si pracovně vážím.

Psával jste do Reflexu hodně o waldorfských nebo montessoriánských školkách a školách. Navštěvovaly vaše tři děti alternativní vzdělávací instituce?

V Jankově je malá základní škola s dobrým přístupem pedagogů, děti chodily do ní. Dcera, která je teď v deváté třídě, chce jít na waldorfské lyceum a kluci šli na normální střední školu – a věřte, že sehnat dobrou střední školu je ještě větší problém než u té základní.

Jak vaše děti žijí? Ovlivnila je alternativní, „zelená“ rodičovská výchova, nebo z nich vyrostli konformisti?

Můj životní styl se až tolik nelišil od toho, který považujeme za konzumní – zvlášť z perspektivy dětí, které vidí maximálně to, že nemají televizi nebo že nejedou na dovolenou do Karibiku, ale jdou s vozíkem na týdenní puťák. Když se podívám na rodiny, které počátkem 90. let žily podobně jako my, vyvíjely se dost podobně. Jak popisuje Hana Librová v knize Vlažní a váhaví, kde se po deseti letech vrací k rodinám zkoumaným v Pestrých a zelených: na začátku byla rodina, co nejedla maso, neměla televizi a většinou ani auto a bydlela na venkově. Po deseti letech je z ní standardní středostavovská rodina s jedním až dvěma automobily a možná trochu skromnějším životním stylem, než je průměr. Moje děti se na televizi nekoukají, ale tráví opravdu hodně času u počítače, protože jim umožňuje dělat, co je baví. Výchova na ně asi vliv měla, ovšem rozhodně z nich povinně nevyrostli mladí alternativci.

Má tedy vůbec cenu snažit se o jiný život, když se nakonec začleníme do onoho úzkého koridoru, kterým nás žene mainstream?

Když jsem si zvolil svůj životní styl, bylo to proto, že mi vyhovoval. Na děti ani na záchranu světa jsem nemyslel, protože na globálních trendech nezmění jednotlivec prakticky nic. Člověk si ale uvědomí, jak extrémně důležité jsou podmínky, které nám nastavuje společnost. A proto má smysl snažit se ty podmínky ovlivňovat – já to dělal třeba jako novinář, když jsem tematizoval věci, které mi připadaly důležité, a snažil se tak ovlivnit veřejný diskurz.

Jste spokojen se současným stavem české žurnalistiky?

Žurnalistika se od revoluce profesionalizovala a dostala se tam, kam by se v takto velké zemi dostat měla. Největším jejím omezením je, stejně jako u všech tvůrčích profesí u nás, že jsme malá země – proto je zdejší novinařina taková trochu upatlaná. Spousta novinářů jsou odborníci na povrchnost, aniž by něčemu rozuměli do hloubky – je nutné, aby si uvědomovali, že realita je složitá a oni ji musejí čtenářům zjednodušeně vyložit. Množství lidí, kteří mají dispozice a talent, je omezené, stejně jako procento čtenářů, kteří jsou schopni číst kvalitní týdeník. To je důvod všeobecného posunu českých médií k popu, navíc je tu vliv celospolečenské atmosféry. Je snadné říct: Ty noviny, co vycházejí, to je samé svinstvo, politika je hnus a na Nově vysílají samý divný věci. Jenže ti politici nebo novináři nejsou o nic lepší nebo horší než my sami.

 

Tomáš FeřtekTomáš Feřtek

TOMÁŠ FEŘTEK (48) pracoval v týdeníku Reflex v letech 1990–2007, z toho s přestávkami asi deset let jako vedoucí reportérů. Jedni čtenáři ho vnímali jako popularizátora tzv. zeleného životního stylu, problematiky regionů a venkova či alternativního školství, pro druhé byl „krajně ideologickým autorem, prosazujícím jasně definovanou agendu“, jak se o něm v Britských listech vyjádřil v dubnu 2006 jeho někdejší kolega z Reflexu Ivan Brezina. Je mužem zdánlivých protikladů – už třetí rok pracuje pro televizi Nova, ale televizor nepoužívá; jako příznivec alternativního životního stylu vlastní auto a pendluje mezi domem na venkově a bytem v Praze. A přesto, zdá se, není z těch, kteří kážou vodu a pijí víno.



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama