Schrödingerova Kačka | Reflex.cz
reklama
nahoru

Schrödingerova Kačka

Jakub Horák19. června 2013 • 06:00
Schrödingerova Kačka
kočka
• foto: 
9gag.com

Ve čtvrtek mi bývalá přítelkyně napsala esemesku, jestli s ní nechci oslavit svoje narozeniny. Vzhledem k tomu, že asi měsíc předtím jsme se hodně pohádali a rozešli - až tak, že jsem jí vyzval ať si tedy odnese i své věci z mého bytu - bylo jasné, že to je pokus o smíření.

reklama

Dva dny jsem jí neodepisoval a přemýšlel, co vlastně chci. Chci s ní zase chodit? Na jednu stranu to byla lákavá představa, neboť Kačenka disponovala fantastickým tělem a velkým repertoárem postelových dovedností. Uměla udělat i topinky k snídani, což jsem bolestně postrádal. Na druhou stranu to s ní v minulosti už dvakrát dopadlo stejně - nějakou hádkou, uraženým odchodem, naštvanými esemeskami. Prostě ačkoli ona sama už několikrát přišla s nadšenými tirádami na téma, jak se změnila a jak moc o věcech přemýšlela, a i když k její výbavě nově začaly patřit i knihy na téma osobnostního rozvoje, ze kterých mi občas do mailu opisovala banálně znějící citáty - v podstatě se moc nezměnila. Řečeno s Herakleitem - ta řeka, do které jsem v jejím případě už třikrát vstupoval, možná nebyla nikdy ta stejná, ale plavaly v ní pořád ty samý krámy.

Já všemi těmi knížkami o zbavování se ega nepohrdám - naopak, svého času jsem jich hezkou řádku přečetl a Osha nebo Louisu Hay považuju za skvělé osobnosti. V případě Kateřiny to ale zdá se nevedlo k ničemu jinému, než k získání dalších argumentů pro pocit vlastní důležitosti. Nyní tedy neměla jenom největší kozy a nejhubenější nohy, ale byla ještě navíc i duchovně nejdál, nazdar čau.

Superkočka v superpozici

Ty dva dny, kdy jsem váhal s odpovědí, jsem vlastně opakoval pokus fyzika Schrödingera. Ten zavřel kočku do krabice - jedná se pochopitelně o myšlenkový pokus - a na základě jistých pravidel vztahujících se k poločasu rozpadu radioaktivního atomu popsal kočku v krabici jako bytost, nacházející se ve stavu zároveň živém a zároveň mrtvém - ve stavu, ve kterém jsou rovnoměrně smíchány obě varianty a nikdo nemůže říct, jak na tom kočka je, dokud krabici neotevře.

Popis pokusu si každý může najít na wikipedii, je třeba ale zdůraznit jedno: nejedná se o to, že by kočka v krabici byla buď živá nebo mrtvá a my to jen nevěděli - je opravdu v obou stavech současně. Teprve v okamžiku pohledu vnějšího pozorovatele se kočka definitivně ustálí v jedné z možných variant, fyzikálně se ten proces označuje jako že ze stavu superpozice vlnová funkce kočky zkolabuje. To slovo je navíc dost zavádějící - protože jen málokdo si dokáže představit, jak ze stavu nejasné existence/neexistence kočka/nekočka zkolabuje do stavu perfektně živé a zdravé kočky. Ale on si nikdo nedokáže představit ani kočku zároveň živou a zároveň mrtvou - namísto toho si lidé představují jakousi polochcíplou kočku, což Schrödinger na mysli neměl.



(Je třeba ještě dodat, že v rámci popkultury se celá kočkoidní problematika posunula už někam úplně jinam, o čemž svědčí například následující vtip: Jede Einstein se Schrödingererem v autě a přejedou kočku. Einstein zastaví a chce se jít podívat, co je s ní. Schrödinger ho ještě v autě chytne za ruku a říká: "Neblázni, chceš ji snad zabít?")

Kočka/nekočka

Tyto dva dny se tedy Kačenka nachází ve vztahu přítelkyně/nepřítelkyně. Zrovna mám období, kdy mě přestalo bavit pít, takže svoje rozhodování mohu sledovat s čistou hlavou, vidět měnící se pocity jako během buddhistické meditace.

Nejprve se dostavil pocit škodolibého zadostiučinění. V dubnu jsem to byl totiž já, kdo jí lákal na dovolenou v Thajsku. Cesta se kvůli ní posunula na červenec, protože kvůli jakýmsi nesmírně důležitým pracovním závazkům nemohla v květnu opustit město. Ovšem jakmile jí její matka navrhla, ať s ní letí na Havaj, milá Kateřina sbalila kufry a odletěla hned, aniž by se se mnou na rozloučenou aspoň pořádně vyspala. Ano - na matku si Kačka čas našla vždycky, závazky nezávazky.

Před měsícem jsem to byl já, kdo tiše zuřil a měl zájem. Teď měla zájem zase ona. Jakoby takovýhle špatný vztah/nevztah vytvořil ze dvou lidí spojenou nádobu, a v té se stejné množství bolesti nebo žádosti přelévá vždy od jednoho k druhému. Jeden začne chtít, teprve když ten druhý chtít přestane, ona po něm touží teprve když on se touhy už zbavil, člověk vidí hodnotu jen v tom, o co má dojem že už konečně přichází. Oba chtějí brát a žádný dávat, neplyne z toho vztahu žádná harmonie, jen červená a černá, Stendhalovo popraviště.

Nekočka

Ten pocit zadostiučinění vydržel skoro celý den. Vidíš, tak teď dolézáš, pokyvoval jsem v duchu hlavou. Představoval jsem si, jaký pocit asi měla hrdá Kačenka, když to psala. Co jí asi tak táhlo hlavou? Docházelo jí, že jí tenhle rok bude třicet, že nic vlastně neumí a že nejspíš problém bude i někde v ní, protože čas na sbalení pořádnýho chlapa se najednou viditelně krátí? A pořádnej chlap, to byl pro Kateřinu někdo, kdo se především dokázal postarat, kdo bez mrknutí oka platil složenky, který náhodou zapomínala na stole v kuchyni a neztěžoval situaci, pokud byl potřeba nový telefon, nové zuby, lifting obličeje nebo liposukce, přičemž pojem ztěžování situace označuje jakýkoli jiný chování, než s úsměvem vyklopit škváru.

Za to si ovšem zase mohl dělat co chtěl zepředu zezadu nahoře dole a do pusy, když Kačenka usoudila že je na to správná chvíle, což většinou byla. Stejně jako byl chlap na světě k tomu, aby si ona žila podle svých představ, její osmačtyřicetikilové štíhlé tělo se silikonovými čtyřkami tu bylo k tomu, aby si nějaký ty představy zase z vlnových funkcí úvah v reálu projel on.

Kočka


Rozjímání nad těmito aspekty vlnových funkcí - podpořené samozřejmě i nastávající nocí a s ní přicházející nutností jít spát sám - mi najednou druhý den večer otevřelo oči. S žádnou holkou jsem nespal asi už čtrnáct dní - varovný stupeň mé nadrženosti se dal určit i z toho, že se mi na ulici líbily skoro všechny. Co já se mám trápit tím, co bude - není to náhodou jen faleš, klamavá zástěrka ega, které člověku nabízí vlastní svatost výměnou - za co? Chce přijet, tak ať přijede, co bude pak se uvidí.

Odepsat? Neodepsat?

Zabít? Nezabít?

Nakonec jsem tedy esemesku odeslal.

V tu chvíli se nade mnou ozvalo zašustění papírového kartonu. Objevilo se světlo - jako z takové škvíry, což nepochybně každý čtenář Grofa identifikuje jako perinatální symboliku. Ozvaly se hlasy.

- No vida, tak je mrtvej.

- Hm. A ví on o tom vůbec?

 

 



Klíčová slova: rxrxjakubhorak



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama