Režisér Michel Gondry osobně navštíví Karlovy Vary s novým filmem. "Chci být neviditelný," řekl v rozhovoru pro Reflex | Reflex.cz
reklama
nahoru

Režisér Michel Gondry osobně navštíví Karlovy Vary s novým filmem. "Chci být neviditelný," řekl v rozhovoru pro Reflex

Tereza Spáčilová6. června 2013 • 11:39
Režisér Michel Gondry osobně navštíví Karlovy Vary s novým filmem. "Chci být neviditelný," řekl v rozhovoru pro Reflex
Michel Gondry
• foto: 
Isifa.com

Zahajovacím filmem 48. ročníku MFF Karlovy Vary bude adaptace Vianovy Pěny dní z dílny Michela Gondryho. Ten navíc svůj snímek na přehlídku osobně doprovodí.S režisérem, jenž se k celovečernímu filmu dostal přes osobité reklamy a hudební videoklipy, Reflex mluvil v Paříži u příležitosti premiéry jeho novinky. V exkluzivním rozhovoru mimo jiné vzpomíná, jak jako puberťák kreslil trojrozměrné nahé slečny a jak velkou inspirací mu byl dědeček vynálezce. 

reklama

Když dával v Paříži rozhovory ke své novince, adaptaci Vianovy Pěny dní, stály se na Gondryho fronty. Na něj, ne na hereckou hvězdu snímku Audrey Tautouovou. Jak totiž posléze zmínil i sám režisér, Pěna dní je ve Francii kult, a tak s ním chtěl o výsledku každý diskutovat. „Všichni ji četli, většinou někdy kolem puberty, a všichni k ní tudíž mají velmi osobní vztah. Točit Viana je trochu jako sáhnout americkým teenagerům na Twilight,“ vysvětlil.

V kolika letech jste Pěnu dní četl vy?

Bylo mi asi patnáct. Od té doby jsem ji v ruce držel ještě mnohokrát, ale když jsme psali scénář, snažil jsem se vzpomenout si právě na ty první dojmy. Bývají nejautentičtější.

Co se vám z nich vybavilo?

Vracel se mi v podstatě jen jeden obraz: kluziště a jatka, krví pokrytý led. A pak barvy, které se mění a blednou, až se postupně vytratí a zbude jen černobílý obraz.

Přesně jako ve vašem filmu. Našel jste se ve Vianovi?

Trochu ano. Ne že bych si to uvědomoval, ale ovlivnil mou estetiku. Už když jsem točil první klipy pro Björk, používal jsem obrazy, které z Viana vycházely. Taky mě vždycky bavilo pozorovat věci, objevovat jejich skrytý potenciál. V Pěně dní se mimo jiné říká: „Lidi se nemění! To věci se mění.“ A přesně tak se na svět kolem sebe dívám. Odmalička. Jako dítě jsem měl knížku, která popisovala předměty všedního života. Byly tam obrázky kuchyňských potřeb, prohlížel jsem si je a fantazíroval – například v bandasce jsem viděl dokonalý vesmírný modul. Později jsem si ty věci začal vyrábět, dávat formu tomu, co se mi rodilo v hlavě.

Osobně jste prý zkonstruoval i všechny ty úžasné vynálezy z filmu.

Všechny ne, jen většinu. Strašně mě to bavilo. Pokud si mohu vybrat mezi digitálním a mechanickým efektem, vždycky sáhnu po tom mechanickém. V případě Pěny dní mě ani jiná cesta nenapadla, ta kniha si sama říká o to, abyste si sestavili vlastní svět. Vianův jazyk, to je hra se slůvky, které různě spojuje a vytváří z nich nová slova. Tak jsem po jeho vzoru dával dohromady různé předměty, z těch vznikaly další, taky nové.

Takže když se židli ohýbají nohy, není to počítačový trik?

Kdepak, pracovali jsme s ní pěkně ručně. Docela jsme se nadřeli. Jídlo jsme animovali postaru. I byt, v němž bydlí hlavní hrdina Colin, jsme postavili a zabydleli přímo ve studiu. A ten klavír, který v knize i filmu míchá koktejly podle hraných melodií, skutečně produkoval pití. Jen jsme do něj radši nelili alkohol, to by nedopadlo dobře.

Máte tyhle kutilsko-invenční sklony po svém dědovi, profesionálním vynálezci?

Nevím, co jsou geny a co prostý fakt, že jsem vyrůstal v tvůrčím prostředí, ale nějaký vliv tam asi bude. Vysloveně mě baví vymýšlet různé mechanismy – ani ne pro samotný výsledek, vychutnávám si proces zkoušení a bádání nad možnostmi věcí. Jsem z rodu kutilů, u nás doma všichni neustále něco vyráběli. Děda byl dokonce velmi uznávaný, sestrojil například předchůdce současného syntezátoru, clavioline.

Nechtěl jste být také vynálezcem?

Chtěl. Líbila se mi představa, že budu trávit dny podobnými dobrodružstvími, jaká zažíval on. Jenže vynalézání ve skutečnosti není až tak snadná disciplína. Na to, abyste vymyslela něco objevného, musíte být velmi vzdělaná a komplexní osoba. Filmařina je snazší. Taky v ní využijete imaginaci, ale nemusíte k tomu umět matematiku.

Jaký vlastně máte vztah k novodobým vynálezům, ke všem těm mobilům a počítačům, které umějí digitální triky?

Tak například iPhone nemám, ale to jen proto, že jsem nepřišel na chuť dotykovým displejům. Jak už jste asi pochopila, jsem založením velmi haptický typ. Pokud mám zmáčknout klávesu na přístroji, očekávám, že cvakne, jinak mu nevěřím.

Nemůžu si pomoct, ale na mě z vašich filmů dýchá nostalgie.

Já a moje filmy jsou dvě různé kategorie. Jejich svět možná k nostalgii trochu tíhne, já jako Michel Gondry nikoli. Lidé získali pocit, že musím být staromil, což je samozřejmě omyl. Mám rád nové technologie, baví mě testovat jejich možnosti. Když jsem nazývaný vizionářem, směju se. Ve skutečnosti jde jen o to, že mě nebaví brát novou funkci jako hotovou věc, použít ji, jak je. Když už s ní mohu pracovat, snažím se ji posunout zase o krok dál.

Colinův byt v Pěně dní je plný gramodesek a knih, tedy předmětů, jež postupně mizejí. Vadí vám, že je nahrazují stroje?

Vadí, nevadí, takový je vývoj. Osobně mám rád, když můžu vzít do ruky konkrétní věc, ohmatat si ji, přivonět, opotřebovat ji. Pocit, který mám, když otočím stránku knihy nebo když si do ní něco poznamenám, žádná hi-tech funkce nenasimuluje. Stejně tak není nad knihu vypůjčenou od někoho dalšího – cítím v ní každého, kdo ji kdy držel. Ale knihy mě baví například i poslouchat, pouštím si je, když maluju – a je to pro mě dokonalý stimul. Všechno má své pro a proti, a jestli někdo vidí budoucnost jen v jednom směru, nebudu mu bránit, byl jsem vychováván k toleranci.

A co stahování filmů a fakt, že se jejich projekce přesouvají na monitory počítačů?

To je složitější. Asi už jste pochopila, že pokud jde o mě, vždycky si radši zajdu koupit DVD s parádním bookletem, než abych si stahoval soubor z internetu. Je rozdíl mezi tím, když vlastníte jen práva k filmu a když vlastníte film samotný. Na druhou stranu i já používám iTunes, některé věci zkrátka jinou cestou neseženete. Vadí mi ale, že jsme se ještě pořád nenaučili za umění z internetu platit. Když stahujeme film, stahujeme práci spousty lidí, fyzickou práci, která si zaslouží být ohodnocena. Na to se často zapomíná.

Překvapuje mě, že jako výrazně výtvarný autor nemluvíte o potřebě klasického plátna.

Na jeho obhajobu bych měl jiný argument, než který myslíte vy. Nejde ani tak o výtvarno, ale o to, že někdo, kdo nevyleze z domu, jak je týden dlouhý, ztrácí přehled o skutečném dění. Což může být nebezpečné. Internet je sice plný informací, ale pořád jde jen o jeden zdroj. Na ulici potkáte lidi, můžete s nimi porovnat svůj pohled na věc, ale doma? Osamělí jedinci jsou snáze manipulovatelní. Jinými slovy: je potřeba udělat něco s tím, aby lidi zase chodili ven. 

Pěna dní je váš první francouzský film. Proč jste s ním tak otálel?

Těžko říct. Jednak nejsem založením autor – a francouzská kinematografie přitom na autorství hodně staví. A asi v tom sehrál roli i fakt, že jsem žil daleko od vlasti; ostýchal jsem se točit v jazyce, který jsem každý den nepoužíval.

Nebojíte se, že je Vianova poetika možná nepřeložitelná?

Pěna dní není nepřeložitelný film, je to vysloveně francouzský film. Takže souhlasím, za hranicemi asi nemá mnoho šancí. Ale já ani nepočítal s tím, že bych ji posílal ven.

Točit filmy pro jeden stát je v dnešní době trochu luxus.

Můj producent by s vámi určitě souhlasil. A vsadím se, že jeho ta vaše otázka napadla a možná i trápila. Jenže já neumím dělat filmy na objednávku. Soustružit a upravovat je tak, aby byly univerzální. Kdyby mi někdo řekl: Natoč Pěnu dní tak, aby ji pochopil i Američan, vykašlal bych se na to. Nedávno jsme nicméně vyráběli anglické titulky. Tehdy mi došlo, že jsem vstoupil na tenký led. Přeložit něco tak neuchopitelného a výrazově abstraktního není sranda.

Zajímá vás vůbec, kolik váš film vydělá, jestli ho uvidí dost lidí?

Ne. Tedy alespoň ne v momentu, kdy si stanovím, že točím film ryze osobní. Něco jiného je samozřejmě velký hollywoodský biják, u něj ohledy brát musím.

Práci pro velké studio jste si vyzkoušel na komiksovém blockbusteru Zelený sršeň. Čím vás nalákali?

Chtěl jsem vědět, jak se točí film, který musí být úspěšný a priori, z podstaty svého určení. To je přece hrozně zvláštní zadání, ne? Jistě, unavovaly mě nekonečné diskuse s producenty, všechny ty ústupky a kompromisy, ale zkušenost s ryzím Hollywoodem za to stála. Prostě mě bavilo zkoumat, jak vyrobit něco, co má vydělávat. A taky bylo fajn, že jsem si mohl osahat 3D technologii. Už jako dítě jsem si za pomoci speciálních brýlí kreslil trojrozměrné slečny, takže mi to bylo blízké.

Postřehl jste nějaký rozdíl v práci s americkými a evropskými herci?

Ne. Myslím, že bych našel víc rozdílů mezi Romainem Durisem a Gadem Elmalehem (francouzští herci z filmu Pěna dní; pozn. red.) než třeba mezi Gadem a Jimem Carreym.

Takže podle vás neexistuje žádná hollywoodská a evropská škola?

Já obecně nejsem na škatulky. Mám rád pestrost – a tu práce s herci přináší bez ohledu na to, kde ji zrovna vykonáváte. Úplně nejlepší je, když máte na placu třeba pět úplně odlišných osobností a vytváříte mezi nimi rovnováhu. Je to, jako když dirigujete orchestr, někde musíte ubrat, někde přidat a výsledkem je nádherná harmonie.

A co když to neladí?

Tak to je průšvih. Ve střižně lze sice leccos zachránit, ale zázraky se tam nedějí. Proto mi třeba tolik záleží na tom, aby herci veškerý děj prožívali. V reálném čase, přímo před kamerou. Klíčovací plátno u mě nemá místo, všichni se musejí pohybovat ve skutečných kulisách. Když se scéna odehrává v bytě, postavíme ho. Když se má prostor zmenšovat, zmenšíme ho. Když mají postavy létat, létají – ostatně zeptejte se Audrey na závratě, které měla, když jsem ji tahal jeřábem do oblak. Může vám to připadat poněkud staromódní, ale mám zkušenost, že jen takhle dostanu z herců kýženou emoci. I kdyby nechtěli.

To se vám taky stalo, že by někdo nechtěl?

Existují herci, kteří točí pro festivaly. Předvedou číslo, jeden by málem zatleskal, jak je dokonalé. Až moc. Nehrají pro mě nebo pro film, hrají pro nějakou sošku, kterou jim za ten výkon dají. Tyhle herce nemusím, jejich výraz je stejně umělý jako festivaly, na něž se chodí klanět. Já se nikomu klanět nepotřebuju. Ne že by mě netěšil potlesk publika, ale mít ho jako metu ... Chápete, jak to myslím?

Chápu. Ale Francouzi coby milovníci festivalů vás za podobné řeči asi nebudou mít rádi.

Jen říkám, co si myslím.

Když už jsme u stylu režírování: prý také zásadně nepoužíváte klapku, kamera jede prakticky bez zastavení. Nejsou pak herci trochu dezorientovaní?

Samozřejmě mohou být, ale nemyslím si, že by to jejich projevu uškodilo. Naopak, když zapomenou na to, že je točím, projevují se přirozeněji. Snažím se je nesvazovat jakýmikoli protokolárními záležitostmi, ode mě žádné „Kliiiid a akce!“ neuslyší. Jako režisér se snažím dělat neviditelného, takže když přijde na plac někdo nezasvěcený, má pocit, že zavítal do chaosu. Ale ten chaos má řád, to se zase nebojte. Nosím ho ve své hlavě.

V Pěně dní se nechá jedna z postav zmanipulovat Jeanem-Paulem Sartrem. Měl jste i vy někdy takhle namále?

Že bych byl někým nebo něčím vysloveně posedlý, to ne. Ale je pravda, že tváří v tvář brilantním myšlenkám má člověk tendenci souznít více, než je zdrávo. Uvědomil jsem si to relativně nedávno, když jsem točil dokument o Noamovi Chomském, úžasném filozofu a lingvistovi. Podezřele často jsem s ním souhlasil, přistihl jsem se, že si přivlastňuji jeho názory a nekriticky k němu vzhlížím. Naštěstí mám dost sebekontroly, abych to ukočíroval.

Vidíte dnes nějakou podobnou ikonu, jakou byl ve své době Sartre pro mladé lidi?

Steve Jobs. Lidé jsou kvůli němu ochotní utrácet své poslední peníze za přístroje, které nepotřebují. To je hodně zajímavý fenomén. Nicméně právě proto, že má komerční podstatu, nevydrží dlouho. Posedlost Jobsem odezní – na rozdíl od posedlosti Sartrem.

Když už jsme u těch mladých: jedna z věcí, jež kritici vytýkají vašemu filmu, je věk jeho protagonistů. Proč jste se rozhodl obsadit právě Audrey Tautouovou a Romaina Durise?

Jsou to sice třicátníci, ale duchem mi připadají stejně mladí jako hrdinové knihy. Mají v sobě jejich nadšení a dychtivost, nevinnost, možná až naivitu, která se promítá do touhy žít každý okamžik na maximum. Skuteční mladí herci by to paradoxně nezahráli, byli by přehnaně teatrální. Na filozofickou roli zkrátka musíte mít odžito.

Audrey Tautouová má i po dvanácti letech pořád na talíři Amélii z Montmartru. Nebál jste se, že se jí nezbaví ani v Pěně dní?

Jestli jsem se něčeho bál, tak její popularity – hvězdných manýr a ječících fanynek, jež by narušovaly natáčení. Ani jedno se nekonalo. Audrey se ukázala být nezvykle pracovitá a nadšená, ochotně naslouchala i poslouchala. Její devízou je, že nad věcmi zbytečně nedumá a je přirozená. Vzpomínám si, jak jsme dělali scénu, kde se měla rozplakat a pak se smát přes slzy. Říkal jsem jí, že potřebuju, aby v sobě měla smutek a beznaděj, ale zároveň ty kolem sebe povzbuzovala. Kývla a předvedla to doslova na lusknutí prstů. Žádné složité přípravy či soustředění, prostě to tam najednou bylo. Dostala mě do kolen.

Pokud vím, angažoval jste i syna Paula.

Vy jste ho poznala? Ano, hrál toho doktora, jemuž zakážou ordinovat, protože je příliš mladý. Přijel ze Států, jen aby si u mě zahrál, tak jsme mu vymysleli tenhle štěk.

Zná Pěnu dní?

Pochopitelně. Teď je mu jedenadvacet, ale četl ji stejně jako já a spousta dalších Francouzů v pubertě. A stejně jako já a spousta dalších Francouzů si ji zamiloval.

Vyrůstal přece v Americe. To ho ještě tamní systém nezpracoval?

Nedovolil bych to. Vychovávám ho francouzsky, navíc studoval francouzské gymnázium. A Pěnu dní jsem měl samozřejmě doma, nemohl ji neobjevit.

Když už jsem zmínila teenagery: ve vašem dalším novém filmu, The We and the I, jich hraje celá třída. Kde jste k nim přišel?

V Bronxu. Na Manhattanu jsme nenašli školu, která by se našeho projektu uvolila zúčastnit, tak jsme se poptali v jiných částech New Yorku. Zajímalo nás chování dětí v kolektivu, to, jak výrazně je může ovlivnit a změnit, když jsou v partě. Točili jsme s reálnými studenty, takže jsem se dostal ke spoustě neuvěřitelných osudů.

O čem tedy The We and the I je?

Školáci jedou autobusem a dějí se věci. Aniž jsme to zamýšleli. Neměli jsme v plánu natočit film o drogách nebo zločinnosti mladých.

Přišli vám hodně odlišní od těch, které znáte z Evropy?

Nepídil jsem se po rozdílech, spíš naopak. Uvědomil jsem si tam, že základ máme všichni stejný. Národnost, kultura, rasa, to všechno je až druhotné, startujeme na jedné čáře.

Kde se to začíná lámat?

Zůstanu-li u Bronxu, viděl jsem tam, jak moc může člověka poškodit jedno škobrtnutí. Většina z místních dětí udělala jednu jedinou pitomost. A ta se s nimi potáhne po zbytek života – bez ohledu na to, jak byla závažná. Je to krátkozraké. Jdou do vězení a nikoho nezajímá, že je to může stáhnout ještě hlouběji, než byly. Pro děti, které jsem tam poznal, je život strašně tíživá věc. Tím se liší od evropských vrstevníků.

Čekala jsem spíš něco ve smyslu, že děti z Bronxu nečtou Viana.

Když jsme malí, přijímáme nekriticky všechno, co nám dospělí říkají. Puberta je moment, kdy si poprvé dovolíme nesouhlasit, mít svůj vlastní názor. Pak ale zatraceně záleží na tom, co nebo kdo nás formuje dál. Já měl štěstí, že mi dal brácha přečíst právě toho Viana. Tak si to přeberte.

Michel Gondry se narodil 8. května 1963. Dědeček, Constant Martin, byl renomovaný vynálezce a malý Gondry toužil dělat totéž. Když zjistil, že by se musel naučit matematiku, zběhl k umění, vystudoval pařížskou uměleckou školu Oliviera de Serrese a stal se bubeníkem ve skupině Oui Oui. Právě pro ni natočil své první videoklipy. Tento žánr pak tvořil důležitou součást jeho filmařské kariéry, opakovaně spolupracoval s interprety, jako jsou Björk, White Stripes nebo Chemical Brothers. Revolučními postupy a technikami posunul formu klipu a posléze i reklamy blíže k umění. Ve světě filmu si vydobyl renomé oscarovým snímkem Věčný svit neposkvrněné mysli, následovala rovněž úspěšná Nauka o snech. Před dvěma lety si vyzkoušel blockbuster (Zelený sršeň). Adaptace Vianovy Pěny dní je jeho prvním filmem ve francouzštině, do českých kin vstoupí v létě. 

 

Tereza Spáčilová


Klíčová slova: rxrxterezaspacilova



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama