Volby máme za dveřmi, předvolební boj už máme ve dveřích. Docela mě baví sledovat tu přehlídku šaškáren, o nichž si jednotliví politici myslí, že by jim snad mohly ve volbách pomoci. Baví mě hrát sám se sebou hru na tipovanou, kdy to ten který politik myslí jen jako vykalkulovanou vějičku, a kdy svému nápadu dokonce sám upřímně věří. Ale jedna věc se jako červená nit táhne sliby zleva i zprava: „Zavedeme…“ „Uzákoníme…“ „Zřídíme…“
Všímáte si? Snad úplně všichni politici si myslí, že vyhrají volby tím, že slíbí, kolik udělají nových zákonů. Institucí. Úřadů. Dotací. A toho a onoho.
U mě ale nezvítězí ten, který zavede něco nového. U mě vyhrává ten, jenž nejvíc zákonů zruší. Poslední zhruba čtyři roky se neustále víc a víc utahují šrouby. Vše se zakazuje. Kouření v restauracích. Pití na ulicích. Dokonce i takové fantasmagorie se dějí, že vyrazily kontroly na vodáky, zda nepožili alkohol. Tedy pardon, ale na vodě se – s prominutím za ten výraz – chlastalo vždy. A nevšiml jsem si, že by z toho měl národ nějakou újmu. Já prostě od politiků nechci nic víc než návrat ke svobodě. Zrušení regulace, buzerace a byrokracie. Kdybych – čistě teoreticky – šel do voleb já, můj program by byl jednoduchý: Neudělám žádný zákon, jen budu škrtat.
Jenomže právo se nám v posledních zhruba dvou desetiletích zvrhlo do jakéhosi novodobého socialismu. A to je mimochodem problém i pro naši ekonomiku, protože právo a ekonomika jdou vždy ruku v ruce, obojí vždy vychází ze stejné filozofie, obojí je vždy jen jinou stranou téže mince. Kde právo nerespektuje demokracii a svobodu, tam se nemůže svobodně rozvíjet ani ekonomika. Kde se nemůže ekonomika svobodně rozvíjet, tam nemůže existovat prosperita. Jak prosté.
Důsledkem touhy rádobyrozvinutých zemí regulovat vše a omezovat osobní svobodu na úkor rostoucí moci státu jsou tak právní systémy o miliónech slov, jež popisují práva a povinnosti do nejmenšího detailu.
Desatero obsahuje nějakých 179 slov (podle překladu) a při troše snahy a zjednodušení se jeho principy dají vtěsnat i do 30 slov. I naprostý ateista si na některá jeho přikázání vzpomene a povětšině nemá problém se pod ně podepsat. A nakonec se všichni shodnou, že v desateru nejde ani tak o náboženskou víru, jako spíš o obecné principy, jež se v naší civilizaci osvědčily, a které tudíž naprosto přirozeně respektujeme bez ohledu na to, zda dotyčný zrovna věří v Boha, či ne. Jde totiž o takzvané přirozené právo – jde o principy, jež nemusí být psané, ale které jsou současně každému srozumitelné, každý ví, k čemu jsou dobré, a většina je i respektuje zcela automaticky. Proto to funguje.
Současné právní systémy se ovšem stále víc od přirozeného práva vzdalují. Bobtná počet jejich slov a roste počet oblastí, jež jsou regulovány. A to do té míry, že všichni ztrácejí přehled, co všechno vlastně do regulace ještě spadá. Když si naposledy příslušné oddělení ministerstva vnitra nechalo v roce 2010 udělat přehled všech právních norem aktuálně platných na území České republiky, dobralo se k impozantnímu číslu 1 600 000 kousků. Kolik máme platných právních norem dnes, to patrně nikdo přesně neví. Ovšem prostou extrapolací časové řady se dobereme někam plus minus ke dvěma miliónům: v roce 1948 jich bylo kolem 50 tisíc, v roce 1989 více než milión, v roce 2009 už milión a půl.
Když jsme si u našeho domu chtěli postavit studnu pro zalévání zahrady, tvrdě jsme narazili. Zjistili jsme, že musíme absolvovat úmorné kolečko dvanácti (!) kroků, které na sebe v přesné souslednosti navazovaly, abychom dostali povolení vyhrabat si na vlastní zahradě díru. A většina úřadů přitom měla stanovené lhůty na vyjádření. Takže jsme vlastně jen neustále čekali, až se jeden úřad vyjádří, abychom se s jeho stanoviskem mohli obrátit na další úřad a opět čekat. Zatímco některé požadované dokumenty byly ještě jakžtakž pochopitelné, jako třeba hydrogeologický průzkum, jiné byly zcela nepochopitelné. Co má třeba s vaší studnou společného báňský úřad, pokud zrovna vaše zahrada nestojí nad dolem černého uhlí? Napadlo by vás snad automaticky, že se na povolení zalévat své růže musíte ptát horníků?!
Přestává pak platit ono univerzální: „Co není zakázáno, je dovoleno“. Lidé totiž mají oprávněný pocit, že zakázáno je tolik věcí, že celkem jistě při jakémkoliv svém jednání nějaký zákaz opominou. A tak buď nejednají vůbec a přecházejí do pasivity (třeba v podnikání), protože mají dojem, že džunglí paragrafů si nikdy cestu proklestit nemohou. Anebo naopak ztrácejí zábrany a spoléhají na to, že sice celkem jistě nějaký ten zákaz, o němž nevědí, poruší, ale třeba na to nikdo nepřijde. To je ovšem nejlepší cesta k tomu, jak takový právní systém přestat dodržovat úplně.
