Ten milý pán přišel zapojit pračku. Před sedmi lety. Od té doby mobil své zákaznice zaplavil tisíci esemeskami. Nevydírá, nevyhrožuje, jeho ,,vyvolená" proto na policii nepochodila. Naději jí však dává nedávné rozhodnutí vlády, že se pronásledování má stát trestným činem. Policejní psycholožka LUDMILA ČÍRTKOVÁ (54) doufá, že se tím v mnoha případech podaří zabránit nejhoršímu.
Britští pedagogové prý požadují, aby byl mobilní telefon uznán za útočnou zbraň, protože je žáci čím dál častěji jeho prostřednictvím terorizují. Kde vůbec končí studentský žertík a začíná teror?
Mě by nejprve zajímalo, kterým pedagogům se to děje, jak často a čím si vysvětlují motivaci pachatelů.
Může hloupá studentská recese přerůst v pronásledování?
Všechno, co zatím víme, vede k jednoznačnému závěru, že pronásledování neboli stalking je úmyslné, zlovolné obtěžování jiné osoby nevyžádanou pozorností. Stalker druhého nepronásleduje z hecu nebo jen tak. V žádném případě se nejedná o legraci. Je to záměr.
Co je tedy na začátku pronásledování?
Buď je to údajná či skutečná touha po sblížení, nebo jde o zlost a pocit křivdy, které se přetaví v pomstychtivost. Znovu opakuji, že pronásledování není způsob zábavy. Pronásledovatel má nějaký problém a řeší ho tím, že se na někoho zaměří. Je přesvědčen, že vy jste pro něj ta pravá, nebo soudí, že se mu odehrálo bezpráví, s nímž máte co do činění.
Kde potkám svého pronásledovatele?
Někteří stalkeři se rekrutují z řad klientů advokátních kanceláří, psychoterapeutických poraden a lékařských ordinací. Padnout do oka svému pronásledovateli ale můžete kdekoli. Do bytu jedné mé klientky se jistý muž dostal jako řemeslník. Poprosil ji, jestli by se před jeho produktem nenechala vyfotografovat, protože v té době vyhrála místní soutěž krásy. Fotky pak používal jako reklamu. Od té chvíle jí však začal systematicky obtěžovat množstvím esemesek, dokonce e-mailuje jejím kolegům v práci.
Jak dlouho to trvá?
Sedm let. Pronásledování neustalo ani poté, co se přestěhovala do Prahy. Spolu se svým mužem se dokonce pokusila oslovit manželku pronásledovatele. Nepomohlo to, pronásledování pokračuje dál. Její stalker je navíc celkem obratný, dává si pozor, aby se v jeho zprávách nevyskytlo nic, co by se dalo interpretovat jako nebezpečné vyhrožování, takže se jeho počínání nevejde pod žádnou skutkovou podstatu trestného činu. Jediné, co žena na svou obranu mohla zatím udělat, bylo podat žalobu na ochranu osobnosti.
Ale to je civilněprávní krok.
No právě. Z mého pohledu viktimoložky to není ideální řešení, jelikož to na pronásledovaného klade další emoční a finanční zátěž. Přestože jste vůbec nic neučinila a trpíte tím, že vás někdo záměrně obtěžuje, musíte hledat právní pomoc proto, abyste si zajistila soukromí. Stalking by měl jednoznačně spadnout do oblasti trestního práva. Jsem ráda, že se tak snad brzy konečně stane.
Letos v březnu soud rozhodl o odškodnění pro psychiatra Karla Hynka, protože ho policie neochránila, ačkoli mu jeho pacient dlouhodobě vyhrožoval fyzickou likvidací, a lékař na něj proto podal na dvacet trestních oznámení. Nakonec ho pronásledovatel v ordinaci těžce zranil mačetou.
Vraždou nebo pokusem o ni končí dvě procenta pronásledování. Vzpomeňte si na případ pracovnice z letiště, již po delším pronásledování zabil její kolega. Zlehčovat stalking a říkat si, že to samo přejde, opravdu není na místě. A je třeba zdůraznit, že pronásledovaná osoba nic nevyprovokovala. Štvaná zvěř se z vás stane bez většího osobního přičinění.
Zůstává někdy pronásledovatel v anonymitě?
Existují i takové případy. Zpravidla jde o stalkery, kteří svou pozornost zaměřují na veřejně známé osoby – umělce či politiky. Jednu významnou manažerku pronásledoval neznámý člověk. Na jejím pracovním stole zanechával vzkazy, zasypával ji vulgárními e-maily, její manžel dostával esemesky, které ji osočovaly z nevěry ... Pakliže nepřítel nemá tvář, působí to na oběť ještě hůř.
Může pronásledování vyvolat u oběti úzkostné stavy nebo psychosomatická onemocnění?
Podle některých odborníků způsobuje stalking újmu tím, že ničí soukromí, jiní vidí největší ohrožení v narušení duševní stability. U pronásledovaných osob se může objevit stejně závažná posttraumatická stresová porucha jako u lidí, kteří přežili pád letadla.
Odkud se stalkeři berou?
Ve většině případů jde o jedince, kteří trpí poruchou vazby. To znamená, že se v průběhu svého dětství a dospívání nenaučili utvořit a udržet nějaký zdravý vztah. Stalkeři ale zpravidla netrpí významnými psychickými poruchami, takže stalking nelze ztotožňovat s nemocí.
Jenže kdo je přinutí, aby si připustili, že vůbec problém mají?
Pokud stalkera začne kvůli pronásledování stíhat policie, dostane jasný signál, že jde o problematické jednání. Zařadit stalking pod trestné činy je stejně nezbytné, jako bylo přijmout zákon sto třicet pět, který by měl chránit osoby před domácími násilníky.
Alespoň podle statistik k sobě pronásledování a domácí násilí mají blízko – polovina případů domácího násilí přechází v pronásledování.
Pronásledování bývalým partnerem je opravdu časté. Domácí násilí a stalking jsou dvě svébytné formy partnerského násilí. Domácí násilí je stejně jako stalking také strategické jednání. Není to vyprovokovaná událost. Domácí násilí vychází z asymetrie v partnerském vztahu. Mezi partnery se mohou odehrávat různé rozepře, dokonce i násilné incidenty, jenže zdaleka ne každý konflikt je domácí násilí.
Takže tam, kde létají talíře a dochází i k fyzickému napadení, nemusí jít o domácí násilí?
Je to tak. U domácího násilí má jeden z partnerů trvale roli tyrana a druhý oběti. Když to řeknu lidově, tak domácí násilí funguje na principu vymývání mozku. Veřejnost si často myslí, že jde pouze o jakékoli fyzické útoky, ale domácí násilí může být i psychické nebo ekonomické. U psychického týrání je například typické záměrné poškozování oblíbených věcí oběti, ať už je to obyčejný hrnek po babičce, nebo starožitný nábytek. U ekonomického násilí podřízený partner nesmí rozhodovat ani o nepatrných částkách. Díky tomu, že u nás už přes rok platí zákon o vykázání násilnické osoby z bytu, se i policie setkává s daleko pestřejšími podobami domácího násilí než předtím.
Lidé, kteří domácím násilím prošli, mi říkali, že místo toho, aby ponižování čelili, pokoušeli se znovu vydobýt uznání svého partnera. Strašně se snažili.
Nám nejde o to, aby nás uznávali neznámí lidé. Pro dobrou duševní pohodu, pro pocit, že život tady má smysl, potřebujeme, aby si nás vážil především náš partner. Naše společnost pracuje s paradigmatem, že všechno má svůj důvod. U obětí domácího násilí se proto velmi často setkáváme se sebeobviňováním a s pocitem studu.
Dají se snadno rozpoznat falešná obvinění?
U osob, které domácí násilí předstírají, schází stud a pocity viny. U domácího násilí se střídají různé fáze, od konfliktu až po takzvané líbánky. Oběť je proto v neustálém napětí. Neví, co přijde. Kdyby se násilí dělo nonstop, hledala by únik daleko dříve. Takhle se nechává utěšit falešnými sliby, pomalu se přizpůsobuje a bere vinu na sebe. Metoda cukru a biče navíc vede k tomu, že přestává rozlišovat hranici mezi dobrem a zlem. To je velký problém. Každý máme recept na to, jak poznat přítele a nepřítele, jenomže pokud zažíváte domácí násilí, tyhle schopnosti se rychle vymažou.
A tak se snažíte vyhovět, zalíbit svému tyranovi a nemáte sílu prohlédnout, utéct ani bojovat.
Slovy ruského klasika – nic člověka neponíží tak jako pomalé přizpůsobování okolnostem.
Přesně. Říkám tomu syndrom vařené žáby. Když se hodí žába do horké vody, hned vyskočí. Pokud ji vložíte do vlažné vody a teplotu pomalu zvyšujete, žába nerozpozná nebezpečí a uvaří se.
Ti, co to zažili, prý ani po několika letech nevědí, co je a není normální.
Násilí mezi blízkými je jiné než mezi cizími lidmi. Na psychiku oběti má devastující dopad. Konec – konců se to týká i sexuálního zneužívání dětí v rodině. Dítě nemá šanci odejít ani se bránit. Ví, že není úniku, proto část vzpomínek zasune do podvědomí. Zneužívaná dívka vám řekne, že když slyšela kroky na schodech, začala počítat obrázky na tapetě a počítala je celou dobu, co se to dělo. Detaily důležité při vyšetřování případu si pak nemůže vybavit.
V kolika rodinách k domácímu násilí dochází?
Podle výzkumů postihuje vážné domácí násilí šestnáct procent partnerských vztahů. A u naprosté většiny případů jsou přítomny děti. Znám případ, kdy tyran po útoku na svou partnerku vyvlekl pětiletého syna na půdu a inscenoval pokus o sebevraždu. Sápal se na židli a nechal se prosit, ať se nezabíjí. Děti jsou zapomenuté oběti domácího násilí. Pokud nemají dobré zázemí, mohou při pokusech o zpracování svých traumat zakopnout. To ovšem neznamená, že děti, které si něčím těžkým prošly, jsou odepsané.
Karla IV. v pěti letech odtrhli od matky, dlouhé měsíce byl vězněn a co z něj vyrostlo.
To je velké téma přeživších. Co rozhoduje o tom, že útrapy přečkám bez vážných následků? Co mi pomůže a co mě naopak zlomí a vychýlí z cesty?
Mají násilníci nějaké společné rysy?
Kolikrát bývají skvělí manipulátoři. Týrají, trestají a přitom říkají: Já jsem nechtěl, ona mě k tomu dohnala. Velmi často zdůrazňují, že svou oběť milují a že kvůli tomu u nich dochází k domácímu násilí. Vzpomínám si na výroky: „Kdybych ji nemiloval, tak ji nezabiju. Kdyby mi byla lhostejná, nic takového bych neprovedl.“ Myslí to vážně. Násilníka na první pohled nepoznáte. Nemusí být ani dominantní nebo prchlivý. Mluvila jsem s člověkem, který svou partnerku doslova zdeptal. Bál se tmy a ve společnosti se cítil nejistý.
Násilník tedy svou oběť miluje, jinak by se jí tolik „nevěnoval“. Je tohle jeden z důvodů, proč oběť nemá agresorovi říkat, že od něj odchází? Například dceru známého spisovatele Irenu Neffovou, již zavraždil letos v únoru manžel, pravděpodobně sdělení úmyslu rozejít se s ním stálo život.
Dnes se mluví o takzvaných dramatických momentech, to je přímo odborný termín. Dramatické momenty jsou události, které násilník vnímá jako silné existenční ohrožení, ponížení nebo křivdu. Je to ztráta moci. Může to být například právě informace o rozchodu, rozvodu nebo rozhodnutí soudu o předběžném svěření dětí do péče. Dramatické momenty pak startují takzvanou horkou agresi. Horká agrese znamená, že moc nepřemýšlíme a zaútočíme. Do silného afektu, jenž končí vraždou, se může dostat i ten, do koho by to jinak nikdo neřekl. Podle statistik se většina partnerských vražd odehraje do osmačtyřiceti hodin po dramatickém momentu. V Německu proto vznikl speciální policejní projekt, který mimo jiné ohroženým osobám zajišťuje během dvou dnů zvýšenou ochranu. Zjistilo se také, že lidé, co podlehli horké agresi, si nemají s kým popovídat, svůj problém dokola přemílají v hlavě, přitom však nepromýšlejí následky svého chování, takže je jim jedno, co svým činem způsobí.
Spisovatel Ondřej Neff měl se svou zavražděnou dcerou hezký vztah a stejně se mu se svým trápením nesvěřila. Proč se rodiče nedozvědí, že jejich dítě bije manžel, proč to ví jen kamarádka?
Člověk má potřebu sdílet svoje trápení s nejbližší osobou. V tomto případě je však vaše nejbližší osoba vaším nepřítelem. Někdy rodiče domácí násilí odhalí, ale jejich snaha pomoci vyjde stejně naprázdno. Znám však také případ, kdy matka dceři řekla: To musíš vydržet, nemůžeš se hned po půl roce rozvádět. Svatba stála moc peněz.
ZÁKON JÍ MOHL ZACHRÁNIT ŽIVOT
Těžké domácí násilí snášela několik let. Pak sebrala sílu k rozvodu. A nastal teror. Její už bývalý manžel ji začal systematicky a nemilosrdně pronásledovat. Zdeptaná žena nenašla východisko, tak hledala únik. První ani druhý pokus o sebevraždu nebyl úspěšný. Napotřetí to bohužel vyšlo. Zákon o trestnosti stalkingu ji mohl zachránit život. Nezletilé děti jsou teď bez matky, jejich otec byl za svoje jednání odsouzen letos v lednu na osm let. „Svoji bývalou ženu k sebevraždě krutým způsobem doslova dohnal,“ říká Ludmila Čírtková.
MILUJU TĚ – ZABIJU SE – ZABIJU TĚ
„Nejdřív prosil, pak začal vyhrožovat.“ Domácí násilník žádost o rozvod, již si jeho partnerka dovolila podat, označil za rozsudek smrti. Když manželku neoblomily stovky telefonátů, esemesek a e-mailů, řekl, že bez ní nemůže žít a že se raději zabije. Nezabralo to. Pak napsal, že zabije psa, podpálí dům. Žena stále trvala na rozvodu. Tak řekl, že zabije ji. Na policii, kam se vystrašená obrátila, ji ujistili, že určitě nejde o nic vážného. Rozvedla se. Bývalý manžel jí opakovaně sdělil, že zabije děti, že se pak k němu vrátí. Na nic nečekala a odstěhovala se. Pro jistotu do ciziny.
FANYNKA
Herec Národního divadla Ladislav Pešek (na snímku) měl plno obdivovatelek. Často mu psala dívka, která se podepisovala jako Divá Bára. Svůj idol z filmu Škola, základ života a Cesta do hlubin študákovy duše vytrvale citově vydírala. Zdvořilý a laskavý člověk fanynku, jež vyhrožovala v případě odmítnutí sebevraždou, nakonec odvedl k oltáři. Podlehl tlaku celé rodiny, sňatek přišel domlouvat i budoucí tchán. Dopadlo to dobře, po čase se rozvedli a Ladislav Pešek se podruhé – svobodně – oženil.
PŘÍBĚH ADÉLY H.
„Je to nejkrásnější stvoření, jaké jsem kdy v životě viděl,“ napsal Honoré de Balzac o dceři Victora Huga. Adéla, krásná a talentovaná dcera slavného spisovatele, poprvé potkala poručíka Alberta Pinsona v roce 1854. Bylo jí čtyřiadvacet. O dva roky později onemocněla depresemi. V roce 1861 se znovu vidí s Pinsonem. Sama sebe prohlásí za jeho snoubenku a jiné nabídky k sňatku odmítá. Pátou žádost o ruku odmítne 2. června 1863. O šestnáct dnů později (18. 6. 1863) se vydává tajně do Kanady za mužem, jehož si vyvolila. Dozvídá se o jeho svatbě a nechce žít. Pět let ho následuje a sleduje v Halifaxu, Novém Skotsku a v Západní Indii. Destruktivní neopětovaný cit ji přivede do ústavu pro choromyslné, kde v pětaosmdesáti umírá. O jejím osudu natočil v roce 1975 François Truff aut film Příběh Adély H. Isabelle Adjaniová (na snímku) byla za svůj výkon nominována na Oscara.
NOVÝ KOLEGA
V roce 2005 na ruzyňské letiště nastoupil Petr Hanuš (na snímku). Michaela M. se snažila novému kolegovi pomoci, aby zapadl do kolektivu. Pozvala ho s dalšími spolupracovníky na společný výlet. Nic víc. Zato nový kolega se zamiloval a očekával, že jeho náklonnost bude opětována. Michaela ho odmítla. Petr ji zahrnul e-maily a dárky. Pak jí začal vyhrožovat. Zničil její auto. Věděl o každém jejím kroku. Sledoval ji den co den. Soud mu za jeho chování vyměřil dvě stě padesát hodin obecně prospěšných prací. „Michaela byla výjimečný člověk, laskavá, přátelská. Petr byl inteligentní, ale choval se zvláštně dětinsky. Žárlil například na její nejbližší kamarádku. Chtěl mít Míšu jen pro sebe a nechápal, že ona ho nechce,“ vzpomíná Michaelina kamarádka Eva B. Loni v létě Petr Hanuš umlátil Michaelu větví. Letos v květnu dostal za vraždu patnáct let.
MIMODĚJ, MŮJ STÍN
Příběh pronásledování J. X. DOLEŽALA
Bylo to v indickém Manali, v Himálaji, v roce 1996. Potkal jsem tam dvě Češky z Prahy a povídali jsme si. Byl jsem už pár měsíců z domova, holky pár týdnů, a tak jsem z nich tahal novinky. Sdělily mi, že jim v Praze jakýsi Mimoděj – ta přezdívka mi nic neříkala – vyprávěl, že měl můj indický kamarád kvůli mně problémy kolem hulení s policií.
Na věc jsem zapomněl, ale po návratu domů, někdy na podzim, se mi začal ozývat jakýsi anonym a vykládal mi, kterak ví o konopí všechno lépe než já. Bylo to v době, kdy kolem mě existovalo ve společnosti značné napětí, často vycházely mé články o potřebě legalizovat marihuanu, a byl jsem považován v podstatě za extremistu. Nyní mi ale z telefonu někdo říkal, že to dělám blbě a on že to ví líp. Odbyl jsem ho poměrně rázně. Pak jsem se přes řadu lidí dozvěděl, že to byl tak řečený Mimoděj, jinak pražský překupník hulení Martin K.
Pak se začaly dít neuvěřitelné věci. Jednak mně samotnému zvonily desítky telefonátů a chodily desítky dopisů, a samé výhrůžky. Nebyla ještě doba mobilů, takže pachateli nic nešlo dokázat – ale dobře jsem věděl, že je to Mimoděj. Pak začal obcházet všechny mé přátele a vyprávět jim, jaký jsem lump. Pak navštěvoval tehdejšího šéfredaktora Reflexu, mého tehdejšího knižního vydavatele, a všem vyprávěl, že by to uměl líp. Všichni ho vyzvali, aby tedy přinesl nějaký rukopis, leč Mimoděj nikdy nikam žádný rukopis nedonesl.
Trvalo to půl roku, pak jsem od Mimoděje dostal vzkaz, že mě zabije. Koupil si na mne revolver Astra ráže .38 palce. Tehdy jsem začal každodenně nosit zbraň a psychicky se připravoval, že ji budu muset použít. Ale pořád jsem Mimoděje znal jen z vyprávění lidí, nikdy jsem ho neviděl.
Jednoho večera jsem byl ve svém oblíbeném již neexistujícím klubu Pokrok, když dorazili dva podivní muži. Jeden vypadal jako estébák, druhý byl mentálně retardovaný. Po chvíli mi kdosi sdělil, že ten s fízlovskou image je Mimoděj. Hned jsem věděl, že je zle, a tak jsem chtěl vypadnout, leč onen retardovaný, který Mimoděje poslouchal jako pes, za mnou vyběhl ke vchodu a vytáhl granát. Obranný, jenž by tu hospodu byl schopen vybílit kompletně.
Utekl jsem před ním zpět do klubu, zaběhl do dlouhé a liduprázdné chodby u WC, aby to nevzalo ostatní lidi v hospodě, natáhl, odjistil a čekal, kdy přijde. Věděl jsem, že ho musím zabít, než stačí granát odjistit, protože pak už bude pozdě. Bylo to nejdelších patnáct minut v mém životě. Nakonec nepřišel – majiteli klubu, který byl o mém pronásledování informován a momentálně tam byl, se podařilo oba pány nějak zabavit a poslat mi k WC po barmance klíč od zadního vchodu. Díky tomu jsem utekl. Policii jsme informovali druhý den, ale granát nikdy nenašla, Mimoděj jim, když si pro něj přišli, dal zapalovač ve tvaru granátu a tvrdil, že totéž měl tehdy v klubu. I když jsem s úřady byl v této věci v kontaktu ještě tři roky, nepodařilo se jim Mimodějovi nikdy nic prokázat, takže mi vyhrožoval neustále, prakticky denně. Jednu dobu na mě i čekával ráno před domem. Nepřiblížil se, jen mne sledoval z protějšího chodníku a já věděl, že v kapse má tu ostře nabitou astru a je mu všechno jedno. V tu dobu jsem totiž už věděl, že Mimoděj má invalidní důchod na hlavu a trpí nějakou podivnou formou paranoidní schizofrenie.
Celá ta trapná záležitost se vyřešila tak, jak musela – totiž tragicky. Mimodějovo šílenství vyvolalo démony násilí a ti jej nakonec roztrhali. Někdy v roce 1999 se ve svém bytě, plném archívních materiálů o mé osobě a mých článků, zastřelil ilegálně drženým revolverem, jejž si koupil, aby mne s ním zabil. Bez ohledu na to, že je po smrti a já žiju, pozměnil můj život a mé vnímání světa víc než kdokoliv jiný.
PŘIPRAVOVANÝ ZÁKON O STALKINGU
Návrh zákona, jímž by se ve druhém čtení měla v září zabývat Poslanecká sněmovna, je podle názoru psycholožky Ludmily Čírtkové dobrý. Vychází z podnětu a zkušeností Bílého kruhu bezpečí. Nový zákon by mohl v ideálním případě začít platit od ledna. Za stalking by pachateli hrozil až jeden rok vězení. Pokud bude trestný čin spáchán proti těhotné ženě nebo dítěti, se zbraní nebo nejméně dvěma osobami, má být sazba od šesti měsíců do tří let. Zákon představuje velkou šanci pro obě strany – oběti pomůže zajistit ochranu soukromí a života, stalker se zase může včas dostat do rukou odborníka. V USA zavedli zákon trestající nebezpečné pronásledování jako první. Platí tam už od devadesátých let. Většina evropských států podobnou právní normu také odhlasovala. Loni byl tento zákon přijat v Německu.
Co si o stalkingu myslíte vy?
