Představte si, že je vám pět. Denně se díváte, jak se váš tatínek svíjí bolestí. Jednou přijdete domů a zjistíte, že nedýchá. Brzy onemocní i matka. Velmi podobně. Leží na molitanu, kašle, má průjem. Je vám šest let.
Každé ráno se bojíte, že ji najdete mrtvou. Kolem se batolí váš mladší bratr. Když hodně pláčete, soused vám občas přinese trochu kaše. Pak zas jdete na pohřeb. Díváte se na úzkou, překližkovou rakev a netušíte, kdo se o vás od dnešního večera postará.
Podobných dětí jsem viděla stovky.
KRAJ VYCHÁZEJÍCÍHO SLUNCE
Podle oficiálních odhadů bude v roce 2010 v Jižní Africe jeden a půl miliónu sirotků. V zemi luxusních golfových hřišť, mezinárodně milovaného safari, vína a Kapského Města, nad jehož krásou vzdychá hollywoodská smetánka. V zemi, kde každý drobný podnikatel dostává od státu velkorysou podporu, aby mohl slušně nastartovat soukromou firmu.
Jela jsem do vesnic příliš zapadlých na to, aby se o nich psalo v novinách. Do oblasti, jíž se loni po vánocích začalo říkat pomalé tsunami.
RÁJ NA ZEMI
Rána Sally McKibbinové (52), ředitelky nevládní organizace na podporu nemocných Thembalethu Home Based Care, která sídlí ve vesnici Schoemansdal, jsou si podobná jako vejce vejci. Když v devět přichází do práce, na trávníku před její kanceláří už čekají tři nebo čtyři děti. Většinou je někdo našel v okolních vesnicích na ulici nebo v chatrčích a prostě přinesl k bráně Thembalethu. Dnes ráno nám mávají tři noví klienti, maximálně čtyřletí. Sally, jež má nedaleko odsud ještě jeden dětský domov se sedmnácti staršími dětmi, mě zve k sobě do malé kanceláře. Stůl má plný papírů, protože je to ona, kdo pro Thembalethu shání peníze. Mnoho sponzorů ji odmítne s odůvodněním, že finance je třeba dávat chudým zemím, ne Jižní Africe.
„Minulý týden jsem byla na kontrole u dvou dětí a jejich babičky, která se živí vařením piva,Ž začne mi Sally popisovat. „A protože stařena nevydělává skoro nic, jediné, co obě děti jedí, je pivo. Snažila jsme se ty holčičky vzít k nám do Thembalethu, byly nesmírně podvyživené, vyděšené a zanedbané. Není v tomhle kraji nic jednoduššího než si osvojit dítě: zajdete na policii, oznámíte jméno a je to. Ta žena mi však vydala jen starší, asi čtyřletou vnučku, mladší si rozhodla ponechat. Do tří dnů bylo to dvouleté děvčátko mrtvé.Ž Podobných případů řeší Sally stovky týdně. Do přímé péče Thembalethu se dostane padesát až sto nových sirotků měsíčně. Dále se organizace stará asi o tři tisíce opuštěných dětí a o zhruba sto padesát domácností, které vedou nezletilí.
„Mám tady nového sirotka, osmiletou holčičku, kterou někdo znásilnil. Má nakažlivou pohlavní nemoc a mně dalo obrovskou práci vysvětlit jí, jak k té nemoci přišla, že je spojena s tím, co se jí stalo. Teď se navíc podle testů zjistilo, že má i AIDS,Ž říká mi Sally, dcera zambijského křesťanského misionáře, a výjimečně se jí zatřese hlas. Podobné případy ale považuje za běžné. Mluvíme o zdejší pověře, že kdo se vyspí s pannou, vyléčí se zázračně z jakékoli těžké nemoci, AIDS nevyjímaje. A protože osamělé děti mají pohlavní styk už od jedenácti, s jistotou lze říct, že pannami jsou jen malé holčičky. A není pro muže nic snazšího než znásilnit sirotka. Kdo se ho zastane? Nikdo.
Pak se vydáme na exkurzi po malém, velmi dobře prostorově řešeném areálu Thembalethu.
Na dvoře uprostřed je nově zastřešená, otevřená hrací plocha pro školku, kde si hrají sirotci i děti zdejších zaměstnanců. Postavit zelenou stříšku stálo v přepočtu čtyři tisíce českých korun: z mála financí tady dokáží vyrobit velmi užitečné věci. Je tu klid, ve srovnání s chaosem okolních vesnic vlastně ráj na zemi. Děti dostávají - většina z nich poprvé v životě - pravidelně najíst.
Je deset ráno. Dvě místní učitelky učí dvaadvacet svých tří- až šestiletých klientů, co to znamená umýt si ruce a jak se to dělá. Vody je tady strašně málo, takže si každé dítě může vzít ze společného kbelíku jen tolik, kolik se mu vejde do dlaní. „Samozřejmě mám obavy, že ty HIV pozitivní děti nakazí ty zdravé, třeba když se říznou a jejich krev se spojí. Ale copak je můžeme oddělovat?Ž ptá se mě Sally a dívá se na svěřence. Někteří z nich jsou nápadně menší než ostatní. Většina dětí, co se narodí jako HIV pozitivní, nepřežije v tomto kraji druhé narozeniny.
SKŘÍNĚ A RAKVE
V jedné ze zdejších místností, jež se táhnou do půlkruhu okolo školky, je i lékárna. Tam si dobrovolné pomocnice, které docházejí domů za nemocnými, mohou vyzvednout paralen, krém proti hnisavým bolákům a multivitamínové kapky pro kojence. Nic víc k dispozici není.
Naproti lékárně je výrobna rakví. Jackson Thobela (28), taky sirotek, který se vyučil truhlářem, by rád vyráběl jen nábytek. Nejvíc ho baví vysoké, široké skříně do obývacích pokojů, kam se vejde hodně věcí. „Skříně ale můžu dělat, jen když mám chvíli volna. Každou chvíli mi práci přeruší objednávka na rakev. Za poslední tři roky se poptávka ztrojnásobila,Ž říká mi. Vyrobit jeden kus mu trvá hodinu, ať je překližková rakev velká, jak chce. Prodává je nejlevněji, jak může. Jeho nezvykle úzké výrobky jsou určeny pro mrtvé, jejichž rodina nemá peníze ani na jednoduchý pohřeb.
Děti si většinou na pohřeb rodičů ušetřit nestihly. Skladovat těla v lednici zdejší márnice je však příliš drahé. Zaměstnanci Thembalethu se proto snaží pohřbívat tyto insolventní mrtvé co nejdřív po smrti - je to efektivnější. Nákladní auta jsou tak bez přestání v pohybu. Na korbě vozí buď děti, nebo rakve. Když jede na pohřeb, veze auto rakev i s pozůstalými. Je poledne. Sally se vrací ke své práci. Děti ze školky po obědě spí na podlaze na jedné černé dece. Jackson vyrábí rakvičku sotva půl metru dlouhou. Na schůzku přicházejí starší sirotci, co zpívají v místním pěveckém sboru.
Thembalethu (název vznikl podle chlapeckého jména jednoho z opuštěných dětí) funguje už od doby svého vzniku v roce 1999 jako úřad práce, ústav sociální péče, mateřská škola, sirotčinec, vyvařovna, kulturní centrum, psychologická poradna i centrum prevence AIDS. A jako pohřební ústav.
Zaměstnává sedmdesát pět dobrovolnic, které mají rozděleny zdejší vesnice do přesných pracovních okrsků jako policisté. Pracují ve dvojicích, každý den od pondělí do pátku. Nemocné navštěvují doma. V jejich kartotéce jsou lidi, u nichž nemoc AIDS dosáhla posledního stadia. Každá z dobrovolnic má na starost přibližně šedesát umírajících, další na čekací listině. Starají se také o dětské rodiny, každá dohlíží na zhruba padesát sirotků.
BEZ MATKY NENÍ DOMOV
„Brzo už budou v těchto vesnicích bydlet jen děti a to pak teprve nastane ten pravý chaos,Ž říká mi v autě Bridget Moyana (30), manažerka Thembalethu, když s ní a se dvěma dobrovolnicemi jedeme ráno na první návštěvu k pacientovi do vesnice Jeppe’s Reef.
Míjíme nemocnici v jiné, nedaleké vesnici Shongwe: před pár měsíci v ní slavnostně začali používat antiretroviry, které prodlužují život. V současné době tu těmito drahými léky léčí sto padesát až dvě stě pacientů - chabý, pozdní začátek. Všechny vyškolené dobrovolnice z Thembalethu ale doufají, že když zdejší lidé uvidí pár výsledků léčby, přestanou si nalhávat, že AIDS neexistuje. „Zatím se u léčených nesmějí zveřejňovat jména, jsou vedeni pod anonymními čísly. To znamená, že AIDS je mezi zdejšími lidmi pořád tabu. Proto mnoho sirotků, kteří se k nám dostanou, vůbec netuší, na co jejich rodiče tak bolestně umírali,Ž říká mi Bridget. Mluvíme útržkovitě o tom, proč se místní děti v noci z děsu pomočují, proč často odmítají komunikovat s okolím. Bridgetin mobilní telefon zvoní každé tři minuty. „V sousední vesnici zemřel muž, ráno ho jdeme pohřbít,“ řekne mi suše, když ukončí další telefonát.
Vystupujeme vedle domu s nápisem na starém plechu „Bez matky není domov“.
U zlámaného plotu stojí chlapec. Má v ruce kámen. Tím odhání od domu toulavého psa. Je většinu času doma sám. Jmenuje se Tony a je mu šest. Už by měl chodit do školy, ale nikdo ho tam zatím nepřihlásil. Ve dvou chatrčích bez elektřiny a bez vody se ale vyzná skvěle. Ví přesně, jak namíchat horkou vodu se speciálním výživným práškem „power meal“ (posilňující jídlo) a připravit tak mamince kaši. Řídká kaše je jediné, co je schopna polknout, když ji někdo krmí. Tony je v krmení maminky jednička. Jen jedna věc mu trochu vadí: že se nesmí od domova vzdálit ani na krok. Musí totiž matce často nosit vlažnou vodu v plechovém hrnku.
Jeho maminka Lindiwe leží na zemi v domě o jednom pokoji s doškovou střechou, obklopena zápachem staré, nasládlé moči, s mastnou matrací pokrytou stokrát omývaným, zmuchlaným igelitem. Má pořád žízeň. Když ji navštívíme poprvé, má nekontrolovatelný průjem a ještě větší bolesti. Nereaguje, neví, co se kolem ní děje, nemůže se ani posadit. Je tak vychrtlá, že nemá žádná prsa.
„Všichni moji pacienti mají před sebou maximálně dva měsíce života. Za těch sedm let jsem schopna to přesně odhadnout,Ž říká mi dobrovolná pracovnice Venoria Nceka (46), když si nasazuje gumové rukavice, aby nemocnou omyla, osušila a převlékla do čistého oblečení.
Venoria pracuje pro Thembalethu ráda. Každý všední den vstane, rozloučí se s pěti dcerami a vnučkou, vezme si pečlivě vyprané oblečení a jde na svou pravidelnou obchůzku. S sebou má igelitový pytlík s mnoha páry gumových rukavic (aby se nenakazila tělesnými tekutinami pacienta) a také velký igelitový pytel: pro případ, že najde některého ze svých klientů mrtvého. Dotýká se lidí, kterých se nikdo jiný nedotkl už měsíce. Uklidí jim, promluví s nimi, pohladí je. Venoriin plat je v přepočtu osm set českých korun za měsíc.
Venoria, na zdejší poměry velmi inteligentní, vzdělaná a naprosto gramotná, nepomáhá nemocným jen fyzicky. Na závěr návštěvy se vždycky hlasitě a sugestivně pomodlí. Pro nemocné je to stejně důležité jako čistá postel.
Možná že víra opravdu pomáhá. Lindiwe, Tonyho maminka, je o dva dny později malinko víc při síle. Při naší třetí návštěvě má dokonce sílu pozdravit a promluvit pár slov. Přechodné zlepšení stavu je u poslední fáze nemoci normální.
HRA NA TŘETÍHO
Silnice mezi vesničkami jsou v hrozném stavu. Potkáváme desítky opuštěných dětí. Mám v autě dvě stě lízátek. Rozdávám je po jednom. Nikdy jsem neviděla blaženější úsměvy. Přijíždíme na návštěvu k další rodině.
Vstupujeme s Venorií do samotky, kde stůně třiadvacetiletý Tcepo. Tcepův strýček Toy, který ještě může chodit, má taky AIDS. Kolem domu si hraje desetiletá holčička. Jmenuje se Lebo. „Kde máš maminku, Lebo?“ ptám se jí. „Umřela, tatínek taky,“ odpoví bezbarvě. Kopací míč, který jsme jí přinesli, je její první hračka v životě. Lebo si okamžitě pozve dvě kamarádky ze sousedství. Hrají si na třetího. Je úplně jasné, kdo z jejich rodiny je teď na řadě, aby vypadl ze hry - strýček Tcepo.
Z pokoje nemocného Tcepa vyjde stará žena. Mnohokrát mi děkuje za míč pro vnučku. Je jí asi sedmdesát. „Co tady budu dělat, až mi všichni umřou a já zůstanu sama?“ strachuje se. Tyhle ženy už nestihly mít ve věku AIDS sex. Nevím, co bude tahle společnost dělat, až babičky dojdou.
Tcepův imunitní systém propadl divokému zánětu kůže, na ramenou má hnisající rány. Nechci, aby Venoriina kolegyně Nina, taky dobrovolná milosrdná sestra, tahala dovnitř dusného, smrtí páchnoucího pokoje svou půlroční dceru. Čekám tedy před chatrčí, až obě ženy Tcepa omyjí a pomodlí se za něj.
V náručí držím Nininu dceru. Asi už vám došlo, že plenky tady nemají. To dítě se najednou počurá. Myslím na to, jestli se dá AIDS chytit i močí. Po týdnu zde začínám být paranoidní. Na zdi visí nápis „Vítejte v zemi umírajících“. *
Myslíte si, že můžeme něco udělat pro tyto beznadějně opuštěné děti?
Poznámka: Jména pacientů i dětí byla na jejich přání změněna.
Informace a fakta o jejich životech jsou však skutečná. Jména pracovníků nevládní organizace Thembalethu jsou pravá, uvedena v plném znění.
