"Paní Librová má velké přání vyfotit vás u myčky na nádobí." "U čeho?" zeptal se pan Martin Janda, který zrovna přijel v montérkách z rašeliniště. "Vy nemáte doma myčku?" zkoušeli jsme ještě jednou. "Ne, proč?" odpověděl překvapeně a odvedl nás do domu. V kuchyni se nacházela: kamna, malý elektrický vařič, světlo, ústřední topení, varná konvice, telefon a dřez. Víc technických vynálezů jsme neobjevili. "Vidíte, zachovali se netypicky!" usmívala se Librová. "Mně před rokem tvrdili, že si ji brzy koupí. Odolali!"
Začátkem devadesátých let v knize Pestří a zelení zavedla Hana Librová, profesorka sociologie z brněnské Masarykovy univerzity, termín dobrovolná skromnost. Měl podle ní charakterizovat životní styl lidí, kteří z vlastního rozhodnutí snižovali míru spotřeby a místo kariéry a výdělku dali přednost občanským aktivitám a volnějšímu tempu života. Po deseti letech se za některými z nich vrátila a v rámci nového výzkumu sledovala, nakolik se jejich způsob života změnil.
ZA DOMÁCÍ ŠKOLSTVÍ
Do jediné světnice se vešla kuchyň, jídelna, pracovna, dětský koutek, krb s posezením a postel. Pokud bychom si odmysleli počítač a elektrické osvětlení, mohlo takhle nějak vypadat šumavské stavení před sto lety. V rohu stál zpočátku odměřený pan Stehlík a balil knížky. Publicity se nebojí, novináři ho už navštívili mnohokrát. Je pro ně totiž ideálním předobrazem "divného, ale milého" člověka, který žije trochu jinak než oni. Inženýr z Vysočiny se přiženil na statek u Volar. Stal se dřevorubcem, byl v zastupitelstvu, psal pohádky a dnes vlastní i vydavatelství, svůj životní sen. Donedávna neměl auto, místo ledničky má studenou komoru, topí v kamnech a je přitom spokojen. Ideální ikona pro čtenáře. Předmět jízda na koni byl v rozvrhu naplánován na jedenáctou hodinu dopolední. V rámci tělesné výchovy děti vyrazily ven ke kulatému výběhu, kam po chvíli paní Stehlíková dovedla koně, a začala výuka: "Tím, že je nás v tělocviku na kolektivní hry málo, musíme osnovy trochu upravovat." "Nechci je posílat do školy," vysvětloval vztah ke svým dětem Ivo Stehlík. "Píšu další dopis na ministerstvo. Opět nám chtějí domácí školství omezit. Pořád musíme vysvětlovat a argumentovat, že máme právo vychovávat a vzdělávat si děti sami," tvářil se ustaraně. Jeho žena Jitka tak většinu svého času věnuje školní výuce, zbytek péči o dvě staré babičky, domácnost, stádo koní a domácí zvířectvo. Ivo vždy část týdne distribuuje knihy po republice, část pracuje a pomáhá doma.
TYPICKÁ NETYPICKÁ RODINA
Existuje vůbec typická rodina žijící podle nepsaných regulí dobrovolné skromnosti? I když by to tak podle příkladu Stehlíkových mohlo vypadat, nejde ani tak o to, jestli vařím na kamnech, a ne na plynu, piji vodu z pramene, a ne balenou, nebo jezdím na koni, a ne autem. Je to trochu složitější. Účastníci výzkumu před deseti lety ani dnes nejsou zase tak exotičtí a nežijí jinak než mnoho z vás. Naopak. Ve svém okolí, ve městě i na vesnici, najdete tucty takových rodin. Jde o určité procento lidí v populaci, kteří se od ostatních odlišují pouze tím, že více přemýšlejí a nejdou s hlavním proudem. Žijí "rozumnou mírou konzumu", která je založena na kvalitních informacích. Zjednodušeně - nekoupíte deset nekvalitních triček, jež po druhém vyprání vyhodíte, ale za stejnou cenu pořídíte jedno, které po obnošení ještě dobře poslouží v charitě. Pokud ve městě neteče z kohoutku kvalitní voda, není žádným zločinem koupit balenou. Po vypití to ale chce PET láhev zmačkat, zatřídit ji do správného odpadu a nezapomenout, že víčko patří do jiného. A snažit se v místním zastupitelstvu prosadit zdroj kvalitní vody do každé domácnosti. Občanská angažovanost se v prvním výzkumu ukázala jako logická součást dobrovolně skromného životního stylu.
HŘBITOV MEZI STROMY
Cvakl zámek. Lia Ryšavá vzala za petlici a otevřela vrzající vrata do ztichlého židovského hřbitova v jihomoravské Miroslavi. Modrá obloha nebyla mezi náhrobky vidět, protože stromy a keře stály nahusto vedle sebe. Že nejste v lese, vás tu a tam upozornil paprsek světla, který osvěcoval nápisy na hrobech.
"Když jsme sem šli s mužem po revoluci poprvé, musel si vzít mačetu a klestit cestu pralesem. Náhrobky více ležely na zemi, než stály," vzpomínala Lia v procházkovém tempu cestičkami hřbitova. Po několika letech muž zemřel. V místě, které tolik miloval, se stala tahounem společenského života místo něj. Vydávala místní zpravodaj a s pomocí obce i dobrovolných pracovních táborů pomalu opravovala zpustlý židovský hřbitov. Paní Ryšavá je povoláním učitelka místní základní školy. Stojí hned za rohem jejího domu. V žargonu národního obrození by ji nazvali buditelkou. Má nápady, ví, jak organizovat, kam sáhnout. Takhle nějak vypadali učitelé, kteří spolu s farářem pokrývali poptávku společenského vyžití maloměsta. Tuhle buditelskou úlohu sehráli mnozí z pestrých z výzkumu profesorky Librové. Mnohým to vydrželo dodnes jako paní Ryšavé, ale velmi často jsou z politického vývoje zklamáni a k občanským ideálům mají o něco dál. Už nejsou ochotni věnovat veřejným věcem tolik času, také se chtějí víc věnovat sobě a své rodině, protože jim to mnohdy připadá smysluplnější.
IDEÁLY A DĚTI
Profesorka Librová je typ městského člověka, který myslí environmentálně a snaží se ve skromně žijících lidech najít inspiraci i pro ostatní. Pokud by ale začínala průzkum dnes, měla by podle vlastních slov velké potíže do něj respondenty zařadit. Za deset let se v jejích očích změnili k nepoznání. Typickým účastníkem prvního výzkumu byla mladá rodina se dvěma dětmi, která žila na venkově ve starém domku, jenž nutně potřeboval rekonstrukci. Peněz bylo málo, žena se většinou starala o děti a drobné domácí hospodářství a muž se živil něčím, co ho sice bavilo, ale výdělek byl i na dobové poměry nízký. Přesto obvykle vyšli a neměli subjektivní pocit chudoby. Byly to rodiny, kde se oblečení šilo a donekonečna štupovalo, kde se zavařovaly kompoty a vařilo jídlo z toho, co se doma vypěstovalo. A dnes? Na první pohled je většinu respondentů obtížné odlišit od běžné středostavovské rodiny. Dům už je opravený, rodina má někdy i dvě auta, manželky si totiž našly zaměstnání, a protože žijí na venkově, nic jiného než se dopravovat autem jim nezbývá. Muži nakonec se svým koníčkem často profesně uspěli a není pro ně problém rodinu uživit. Ale když si, třeba jako pan Stehlík, pořídíte malé domácí nakladatelství, těžko můžete rozvážet knížky v batohu. Jde jen o logický vývoj, v němž velkou roli sehrály i děti. Těm rodiny někdy alespoň trochu ustoupí a koupí "nějaký ten svetřík", i když dřív bylo normou oblečení ze second handu. To ale neznamená, že by zkoumané rodiny na své bývalé ideály zanevřely. Dodnes asi pro ně není životní metou nákup v hypermarketu a dovolená v Karibiku. Na skromnou etapu svého života vzpomínají rádi, ale dnes má jejich životní styl spíš než ke skromnosti blízko k ekologickému luxusu. Za vydělané peníze si pořizují věci a zážitky, které oni považují za luxusní. Od biopotravin po poklid fungujícího "ekologicky příznivého" domu.
TECHNOLOGICKÝ OPTIMISTA
Pan Svoboda stál za rodinným statkem na Vysočině, živě gestikuloval a ukazoval, kde plánoval postavit stožár s vrtulí větrné elektrárny: "Domluvil jsem se i s CHKO, tubus měl připomínat strom, ale nakonec mi to rozmluvil člověk od elektráren, že jsou tu prý nepravidelné větry a mohlo by to být zbytečně vyhozeného čtvrt miliónu." Dřív výtvarník amatér, dnes se malováním živí. Nejvíce času tráví v ateliéru, kde má v pracovním stole šikovně zabudovaný kulečník. "Dokud je světlo, tak pořád pracuje," komentuje to manželka Magda, jinak také porodní asistentka a příležitostná řezbářka. Z Brna na Vysočinu se na starý rodinný statek odstěhovali hned po revoluci. Dnes je patriot: "Když si chtějí koupit moje obrazy, tak musí dojet sem. Musím ale ještě dostavět galerii." V domě je vše, co si představíte v moderní domácnosti vyšší střední třídy. Od myčky po digestoř a moderní kachličky k tomu. Jestli Stehlíkovi a Jandovi ještě jakžtakž odpovídali městskému vidění ekologického venkovana, tady vizuálně z pestré domácnosti nebylo nic. Museli byste sejít do sklepa a najít kotel na dřevoplyn se speciální pětikubíkovou nádrží na vodu: "V zimě jeden den vytápím dům z kotle a nahřeju bečku, druhý den topím jen z bečky," vysvětloval Svoboda při naší debatě o výhodnosti být co nejvíce nezávislý na monopolech. Ekologický luxus v praxi.
MLÉČNÁ REALIZACE
Neznamená to ale, že zbohatli všichni. Uprostřed hloučku zpěváků kostelního sboru v malé jihomoravské vesnici skromně stál Daniel Maláč. Tady je asi jediné místo, kde si odpočine. Jinak vstává kolem čtvrté a stará se o své stádo třiceti dojných krav až do pozdní noci. Často přespí v traktoru nebo ve své škodovce.
"Zrovna silážuju, protože jsem letos přišel o odběr mléka. Koupil jsem několik býků, všechno skrmím a musím poslat na jatka. Bez odběratelů to nemá smysl a já už přestávám mít sílu," vysvětloval Daniel, který stádo dokázal vypiplat z jediné restituované krávy. Než se dozvěděl, že mlékárně se už nevyplatí jezdit k tak malému dodavateli, realizoval se naplno ve farmaření. Až na občasnou pomoc bratra a matky všechno zvládal sám. Není ovšem žádný alternativec. Hospodaří konvenčně, ale s citem. "Jsem ráda, že to dá pryč. Vždyť se podívejte, jak je ztrhanej. Přestal se úplně smát, jak je unavenej. A domů se chodí jen vyspat. Měl by si najít nějakou hodnou holku, oženit se a mít děti," plánovala budoucnost svému synovi paní Maláčová. Daniel nevidí situaci vůbec černě: "Jedna etapa skončila a druhá začne." Vyvedl nás před dům a ukazoval, co všechno je potřeba opravit: "Celou dobu jsem na něj neměl čas. Pojedu asi na rok do ciziny vydělat si na opravu a pak se uvidí."
MĚSTO KONTRA VESNICE
Většina rodin dodnes žije tam, kam se na počátku devadesátých let přestěhovala. Ale výjimky existují. Uprostřed luk v zákrutu Vltavy stály čtyři budovy do čtverce. V jedné z nich ještě před pěti lety žili Plojharovi. Jeli jsme sem třicet kilometrů z předměstí Českých Budějovic, kam se přestěhovali. Statek je pořád jejich, ale dnes v něm bydlí lidé, kteří chtějí zkusit žít na samotě. Zájemců mnoho není, střídají se tu, vydrží půl roku, maximálně rok. Vystoupili jsme z auta. Celá rodina byla naměkko, statek pomalu chátrá a ani s nájemníkem si nemají mnoho co říct. "Koupili jsme ho rok před revolucí. Až později jsme se dozvěděli, že pozemky včetně toho, na kterém stojí náš statek, byly vráceny v restituci," vzpomínal Bob Plojhar. Komu byly vráceny, poznali záhy, protože plány na vodáckou hospodu, penzión a kemp se díky schůzce s novým majitelem rozplynuly jako pára nad hrncem. "Nevadilo nám vozit kluky do města na kroužky a do školy, ale protože jsme nemohli dělat to, co jsme si naplánovali, postupně jsme se rozhodli vrátit do města." Rozhodování bylo o to lehčí, že měli od svatby koupenou parcelu. Dnes tedy bydlí ve vilové čtvrti v pohodlně zařízeném domě, kde byste dobrovolně skromného nehledali. Nový domov si ovšem postavili svépomocí, i když vlastní auto, do práce jezdí na kole a většinu nábytku udělal manžel v garáži jen proto, že ho to baví. Bob pracuje v rodinné firmě na kartónové obaly. Dana je grafička s vlastním ateliérem a vytváří všechno možné od etiket na pivo po výstavní panely v Památníku Terezín. "Nejraději bych dělala jenom plakát, tady ho totiž zatím nikdo nebere jako umění," říkala o své budoucnosti. U Plojharů není možné říct, jestli za deset dvacet let zůstanou ve městě, nebo půjdou zpět na samotu: "Na stará kolena se asi přestěhujeme zpátky. Takové krásné místo totiž člověk najde jen jednou v životě."
ZA SVŮJ ŽIVOT
Existuje i dnes podobná skupina "pestrých", kterým je okolo dvaceti, chtějí žít jiným, skromnějším životem a angažovat se ve veřejných věcech? Existuje, i když situace z počátku devadesátých let, kdy společenské změny dávaly naději na radikální změnu života, se nejspíš opakovat nebude. A vývoj životního stylu těchto rodin od dobrovolné skromnosti k výběrovému ekologickému luxusu asi bude v nových podmínkách trvat ještě kratší dobu. Má tedy smysl vkládat do tohoto trendu nějaké naděje? Profesorka Librová rozhodně netvrdí, že jde o tendenci, která odvrátí ekologický kolaps. Přesto se domnívá, že pokud sklon k ekologickému luxusu zakotví ve středních třídách, jako je tomu například v Nizozemsku, bude postupně prosakovat v podobě módy a jakéhosi vlídného snobismu do celé společnosti. A že přinejmenším utlumí onu všeobecnou tendenci k maximalizaci spotřeby a konzumu bez omezení. Že to nespasí svět? Nespasí. Ale když nic jiného, mohl by být život v takové společnosti alespoň na nějaký čas klidnější a příjemnější.
NEHLEDÁM CESTU Z EKOLOGICKÉ KRIZE
Prof. RNDr. Hana Librová, CSc., se narodila v roce 1943 v Brně. Studovala biologii a sociologii. Od roku 1968 učila na katedře sociologie brněnské filozofické fakulty. Od roku 1997 je profesorkou sociologie a působí na fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, kde založila obor humanitní environmentalistika. Dlouhodobě se věnuje otázkám ekologicky příznivého životního způsobu, o nichž napsala knihy Pestří a zelení (1994) a Vlažní a váhaví (2003).
* Jak lze jednoduše vysvětlit termíny dobrovolná skromnost a ekologický luxus?
Je třeba rozlišovat mezi skromností dobrovolnou a záměrnou. Dobrovolná skromnost je ochota žít s malým příjmem a malou spotřebou. Je ekologicky příznivá, ale nemá ekologický záměr. Prostě mě nebaví nakupovat. Tímto typem skromnosti jsem se zabývala ve výzkumu pestrých v roce 1992. Dodatečně jsem si uvědomila, že dobrovolně skromní žijí příjemně, ba luxusně. Začala jsem se zamýšlet nad podstatou a povahou luxusu. Luxus je to, co estetickou a duchovní dimenzí přesahuje fyzickou reprodukci našich životů. Ekologický luxus obsahuje záměrné sebeomezení, které chce být příznivé přírodě.
* Proč měl váš první průzkum takový ohlas?
Kniha o dobrovolné skromnosti Pestří a zelení vyšla v roce 1994. Tehdy bylo mezi námi více idealistů. Téma oslovilo i řadu lidí z ekologických hnutí, kteří do té doby tíhli k ochraně přírody spíš intuitivně. Zaujaly je souvislosti mezi vlastním každodenním životem a tím, co dělají jako ekologičtí aktivisté. Kdo ví, jak by ta kniha dopadla u čtenářů dnes. Idealistů je méně a ekologická hnutí zpragmatičtěla.
* Osloví nová kniha stejné, nebo širší publikum?
To ještě nemohu říct. Sama bych ráda oslovila jiný čtenářský okruh, takzvanou střední třídu, existuje-li u nás něco podobného. Ale mám reakce i od tzv. ekonomické elity. Obecně může kniha promluvit k lidem, kteří jsou oslovitelní zelenými myšlenkami, ale zatím jsou k nim vlažní a váhají.
* Jak odhadujete budoucnost těchto trendů?
Myslím, že dobrovolná skromnost ve společnosti existovala, existuje a bude existovat. Byť třeba v zeslabené míře. Ekologický luxus se může stát příznivou módou. Nároční lidé začínají pociťovat, že nakupování není tak půvabná záležitost, jak se jim jevilo, a že vzácná a žádoucí je naopak příroda.
* Plánujete třetí průzkum, "po dvaceti letech"?
To už sotva. Ale kdybych za deset let mohla, zajímaly by mne děti pestrých z roku 1992. Dnes je jim třináct patnáct a nutně ještě žijí životem své rodiny. Co se stane, až opravdu dospějí? Asi nebudou stejní jako jejich rodiče, ale předpokládám, že budou podstatně jiní než většinová společnost.
Otázka do diskuse:
Je dobrovolná skromnost alternativou i pro vás?
